MANTAR - Post Apocalyptic Depression

70%

Německá dvojka MANTAR funguje na scéně již nějakou dobu, ale čas na to si od nich něco poslechnout, jsem si udělal až v případě právě nyní u Metal Blade Records vydaného nového alba „Post Apocalyptic Depression“. Jde o jejich šestou řadovku za třináct let existence a ve svých útrobách dílo uchovává řádně špinavý a neotesaný rockec. Průvodním znakem MANTAR je, dle mého, naprostá ucelenost a v mantinelech jejich zvuku udržovaná nápaditost. Pokud od nich znáte jednu skladbu, pak víte vše podstatné i o celém jejich albu. Tohle byla totiž první věc, která mne během brouzdání jejich přímočarým materiálem napadla.

Nebudu zde mluvit o celé jejich starší tvorbě, protože ji neznám, a tak opravdu netuším, zdali projekt z oblasti Brém a Hamburku za ty roky doznal nějakého vývoje. Ale protože se o kapele kdysi hovořilo jako o projektu, který spojoval prvky sludge s black metalem, pak zjevně asi k nějakému posunu za ty roky došlo. Letos jsem na albu vážně nic blackmetalového nezaznamenal, jen zvířecky neotesanou garážovou rubačku, vykazující se solidní porcí dunivých riffů a také obhroublým vokálním projevem rozervaného Hanno Kländharta, stejně jako siláckými údery do bicí soupravy od jeho parťáka Erinca Sakaryi.

Dvanáct skladeb na ploše pětatřiceti minut utváří ucelený obrázek o projektu, jehož velkou devízou je energie a výrazová kompaktnost. Skladby jako „Rex Perverso“ nebo „Principle Of Command“ mají v sobě všechno, co by podobná garážová jízda mohla vlastnit. Potřebnou ohnivost, hněv a špínu. Položkou, která mne snad nejvíce na této kolekci zvýšila tep, však byla jednoznačně „Halsgericht“, která měla punc určité vypalovačky či, chcete li, hitovky z pekla. MANTAR po celou délku nosiče neuhnuli ani o píď a nesnažili se ničím svůj projev obohacovat. Zkrátka surový metalický sludge-rock, který dle mého vykazovat i jistou spřízněnost se současným zvukem norských KVELERTAK, ovšem s jedním ne nepodstatným rozdílem. Zatímco dravých Norů je v kapele hned šest a jejich „punk“ tím pádem nese podobu určité vrstevnatosti, pak MANTAR po celou dobu účinkují jen ve dvojici. V jejich případě jde o velmi neučesané, očouzené a garážově špinavé songy.

Vlastně jde o slušnou desku, u které si však nejsem jistý, jak trvanlivou záležitostí se nakonec může stát. Kapela v podstatě bezprostředně vykládá na stůl svoje trumfy a vy si jí buď za to oblíbíte a nebo ji po krátké době a spotřebování všech předností opustíte. Mám pocit, že koncertně tohle málo barvité pozdvižení může skvěle fungovat.

24.02.2025	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz