MARDUK - Memento Mori

90%

Je obdivuhodné, s jakou dávkou entuziasmu a niternosti dnes, tedy po více než třiceti letech existence a patnácti řadových deskách, na scéně působí švédští zlouni z MARDUK. Jejich novinka „Memento Mori“ je totiž výborná a tak bych se hodně divil, kdyby se v konečném zúčtování za rok 2023 nenacházela mezi nejlepšími metalovými alby sezóny. Na Brutal Assaultu vše letos  seveřané ještě stvrdili nabombeným vystoupením coby pomyslnou tečkou za aktuálním ročníkem prestižní akce.

Své dnes v řadách ďábelského komanda odvádí především frontman Daniel Rostén, se svým projevem plným nihilismu a excentrického feelu je v rámci žánru prakticky bezkonkurenční. Jeho hlas zásadním způsobem vymezuje hudbu MARDUK od mnoha jiných, až mi dnes skoro přijde, že pokud blackmetalový vokalista nedociluje obdobné originality jako právě Rostén, nemá ten žánr prakticky už moc co nabízet. Od alba „Plague Angel“ z roku 2004 tak mají MARDUK za mikrofonem vyloženou nestvůru. Dle vyznění projevu z části jakéhosi hrocha obojživelného, z části člověka, a v neposlední řadě také ďábla připraveného vám ukousnout hlavu jako čokoládové figurce umístěné uvnitř vánoční kolekce. Bez ohledu na nasypané laufy a velmi rychlá tempa je jeho hlas a celkový projev vlastně poznávacím znamením zvuku současných MARDUK.

Už dva týdny novinku poslouchám a rovněž v průběhu několikadenní pracovní cesty v sousedním Německu a nemohu se jí doslova nabažit. Je v ní tolik životodárné energie a v rámci pure black metalu inspirativního, až uši přecházejí. Nepatřím zrovna k posluchačům, kteří by automaticky řadili progresi nad puristickou tvorbu, proto to mám s přijetím podobné hudby vlastně snažší. Jestliže ENSLAVED letos spíše zklamali, pak MARDUK trefili střed terče, jestli mi rozumíte? Stejně nakonec vždy záleží na uvěřitelnosti a autenticitě, kterou muzikant do nahrávky dostane. Je skvělé, že to kytarista Morgan Hakansson vydržel táhnout takovou dobu, neboť se kapela dost možná nyní nachází na svém absolutním vrcholu. Jistě, opravdu to nemám tak, abych MARDUK řadil především kamsi do pozdně devadesátkové minulosti.

Jak tedy začít? Tentokrát trochu ze široka. Hodně se toho v posledních letech namluvilo o celosvětově blbé společenské náladě, ale něčeho jsem si na ulici ve srovnání s Českem u těch Němců všiml. Zatímco u nás je na některých lidech mnohdy znát hluboké zklamání, pocity křivdy a nespravedlnosti, mnohdy i náhle vyvstalá finanční tíseň, tak to, co jsem viděl tam, spíše odpovídalo znuděnosti, absenci jakékoliv životní motivace a zájmu o cokoliv a taky nedostatku vkusu či (tolik propírané) krizi identity. Můžu vám však garantovat, že s trochou fyzické námahy, každodenního pohybu a především s poslechem nějakého toho nihilistického alba MARDUK se nedobrý psychický stav každého odevzdance musí zákonitě tak vyladit a ozdravit, až bude dotyčný spát jako jezulátko. „Memento Mori“ by mělo doporučit k poslechu devět z deseti psychologů.

V mém případě třeba zmizely sny toho typu, kdy... se z ničehonic nacházím v drncající kabině rychle jedoucího čehosi, o čem posléze zjišťuji, že jde o tank. Tank, který zřejmě řídím. Kabina je narvaná dalšími třemi týpky, co na mne křičí, že když řídím, musím se koukat předním průzorem, abych věděl kam jedu, páč mě nějakou dobu trvá se zorientovat, kde to vlastně jsem a co tam dělám (když tak učiním a kouknu ven, všude hlína, lány rasputice, štráfy louží, nekonečná rovina, otisky pásů jiných tanků, co sviští s námi stále dopředu, zvuky střel, údery šrapnelů do pancéřovaného pláště, vzdálené výbuchy zní v rytmu symfonie z pekla, a všichni bezesmyslu křepčí jak šílenci na kovových vozech v novodobém Mad Maxovi s Tomem Hardym a Charlize Theron, s tím podstatným rozdílem, že tady v tom snu je fakt hnusný počasí. Křičím na ty cápky taky, aby mi dali pokoj, že mi napřesrok bude padesát a že to nemám kurva vůbec zapotřebí a posléze se spocenej probouzím. Přejděme konečně k albu. To totiž provází neskutečná niternost, očekávaná ďábelská vřava má v sobě opravdovou hloubku a atmosféru silného běsu.

MARDUK jako synonymum ultra-rychlého blacku? Ano, i když dnes ne tak docela. Vše se posunulo na vyzrálejší level a nahrávka má prostě skladatelsky víc co říct i mimo okruh puristů. Typicky ultrarychlé výpady se na „Memento Mori“ přirozeně střídají s pošmournými pochody hozenými do středního tempa a výsledek jejich spojení utváří omračující scenérii temnoty a děsivých výjevů Dantova pekla. Nejde však jen o šokantní krustu, ale soundu MARDUK je vlastní i odžitost a hloubka. Zkrátka a dobře, ta deska se poslouchá čím dál tím lépe a od čtvrtého poslechu vyloženě magnetizuje.

Za jejich songy je víc než jen agrese bezesmyslu, působí vesměs vrstevnatě a vzhledem k jejich extrémnosti vlastně i (nechci přímo užít slova pestře) neuvěřitelně záživně. Bicí Simona Schillinga kolikrát rejdí v strhujících tempech, inspirovány neurvalou pravěkou klasikou „Pleasure To Kill“ od KREATOR a prací tlučmistra Ventora, jsou vesměs výrazným nositelem běsnivosti a to, aniž by snad dotyčnému nositeli iniciálů SS chyběla technická perfekce. Precizní instrumentální složka je velkou devízou těchto Švédů.

MARDUK sluší i pomalejší věci, třeba jako tomu je u umrlčího pochodu „Shovel Beats Sceptre“, jenž platí už teď za mimořádný song a jednu z nejlepších skladeb, jaké jsem letos v metalu slyšel. Odbíjení zvonu, sugestivní hlasový projev, infernální kytarové předivo, nevýslovně silná atmosféra. Hakanssonovy riffy mají po celou dobu alba naprosto strhující spád a nezastaví se na omšelých, mnohokrát obehraných partech, naopak je pro ně typická nápaditost. Znát je to jak ve tříminutové swingující jízdě „Heart Of The Funeral“, která do black metalu dokonce dostává tančírenský feeling a motörheaďáckou melodiku, v mimořádně úsečném a nihilistickém rock´n ´rollu „Marching Bones“, velkolepé hymně „Charlatan“, či v jedné z nejzběsilejších věcí kolekce „Coffin Carol“.

Titulní song na úvod alba je plný neskutečné zloby, zatímco „Blood Of The Funeral“ či „Red Tree Of Blood“ fascinují krom ultra-nadupaných temp i hororovými scenériemi, které se v nich rozkládají podporovány občasným zaduněním tympánu. Originální je vlastně i zvolnění v rámci hymny „As We Are“ umístěné na samotný závěr nosiče. Osobně tak vlastně nenalézám na „Memento Mori“ jedinou nepatřičnou, či dokonce slabší věc. Každá skladba výborně slouží dramaturgii celku a zároveň poutá pozornost svou atmosférou, dynamikou i nápaditostí. Nejlepší blackmetalová deska za hodně dlouhou dobu a pro mne důvod posvítit si důkladněji na tvorbu této kapely. Mám čím se prohrabovat, neboť MARDUK celé řadě ostatních vystavili účet se vzkazem: Serte na to, nemá to smysl, tuhle hudbu totiž už dávno hrajeme my!

08.09.2023	Diskuse (20)	Stray janpibal@crazydiamond.cz