MARILYN MANSON - Heaven Upside Down

40%

V současné době je na tomhle týpkovi, vystupujícím pětadvacet let pod uměleckým jménem MARILYN MANSON, nejzajímavější ona skutečnost, s jakou přesvědčivostí a vervou stále věří, že se to celé přeci jen jednou vrátí, a děje se tak navzdory ne zrovna podnětnému vyznění valné většiny jeho pozdních alb. Jeho nová deska „Heaven Upside Down“ je další demonstrací vyprahlosti a skladatelské impotence, která hlavního principála provází už od poloviny minulé dekády. Stále zhruba podobný (dost možná čím dál lacinější) zvuk, stále totožná stylizace písní, které už snad nemůžou ani nikoho šokovat, natož aby upoutaly pozornost svou muzikální, v tomto případě rockově industriální složkou. Opravdu to celé stále budí dojem zaseknutí v čase, protože jestliže alba na přelomu milénia budila něčím respekt, pak to byl vždy zvukový posun a určitá lehkost skladeb, přinášejících směs špinavosti a hitového lesku v tom nejmodernějším pojetí. Něco podobného už dnes neplatí a samozvaný šílenec má problém na aktuální nahrávku dostat vůbec nějakou skladbu, o které by se dalo mluvit jako o chytlavé.

Kdo tedy čekal další uzoufanou snahu o šokování, navíc postavenou na poněkud obehraných postupech industriálně laděného rocku devadesátých let, ten měl zkrátka pravdu. Po několika velmi průměrných deskách a jedné, ne úplně špatné - „Pale Emperor“, tak dostáváme materiál, jenž bude naopak patřit k úplně nejslabším v pětadvacetileté historii souboru. MARILYN MANSON jakoby se vracel až nějak mezi svůj debut „Portrait Of An American Family“ a následný průlomový počin „Antichrist Superstar“, protože jde zvukově o poměrně surovou, na kombinaci neučesaných kytar a elektroniky stojící nahrávku, u které je nejvyšší jistotou vulgárně rozeřvaný projev hlavního performera, tedy něco, co se dlouhá léta nemění a zůstává stejné.

Pilotní singl „We Know Where You Fucking Live“, nepokrytě narážející na současné, různými institucemi využívané praktiky se šmírováním, jakoby vypadl právě z alba „Antichrist Superstar“, byť co do skladatelské i zvukové zajímavosti značně pokulhává za singly tehdejší doby. Docela se povedla skladba, podle které se album původně mělo jmenovat - „Say10“, ta upoutává svým pomalejším tempem a hypnotickou náladou. Po takových odfláknutých blbostech jako jsou první dvě věci na nové desce, jmenovitě „Revelation 12“ a „Tattoed In Reverse“, je to však příjemná změna. Čvachtavý elektro-rytmus, nenáročná přímočará stavba skladby a poměrně prvoplánová zpěvová linka u „Kill4Me“ dělají z tohohle songu docela lacinou synthy záležitost, ale jde o úhel pohledu, v rámci nudného alba se něco podobně vyzývavě plytkého může stát ozdobou, no ne?

Dál už deska působí více méně unaveně, a svému frontmanovi příliš nepomohou ani jeho současní souputníci jako Tyler Bates nebo Twiggy Ramirez. Když dostáváme kosmicky vyklidněnou „Saturnalia“, nebo jsme svědky trapného přežvykování slova „fuck“ na mnoho způsobů v jedné z nejvyluhovanějších položek - „Jesus Crisis“, člověka napadá, zdali by nebylo lepší pro Briana Warnera dál svou diskografii nedevalvovat? Přeci jen těch nepovedených desek bylo v poslední desetiletce už přespříliš. Ujde titulní song „Heaven Upside Down“, ale jinak je to všechno stále v jedné lajně. Když se stále najdou osoby, které tento muzikant dokáže ještě dvacet let po svém průlomu oslovit a to aniž by se jakkoliv vyvíjel, proč by vlastně přestával? Dle očekávání je tahle deska totálně přežitou a nezajímavou nahrávkou, takže fakt sorry. 50% by bylo moc.

21.10.2017	Diskuse (10)	Stray janpibal@crazydiamond.cz