MARILYN MANSON - We Are Chaos

50%

Za svou vytrvalost má tento americký zhýralec na jednu stranu můj obdiv, na stranu druhou mě trochu mrzí, že se po dobu zhruba posledních šestnácti let marně snaží překročit svůj vlastní stín. Jakoby nebyl schopen ze zajetých kolejí ukročit ani o nezbytný kousíček novým směrem. Mnohokrát jsem si kladl otázku, proč jeho nová alba zdaleka nedosahují přesvědčivosti jeho klasických děl z druhé poloviny devadesátých let, případně i těch z počátku milénia? Můj názor je ten, že forma a styl, kterým se Brian Warner (pozn. tak zní jeho civilní jméno) vždy prezentoval, se postupem let zkrátka vyčerpaly. Můžu zde mluvit o upadajícím skladatelském potenciálu, o umělecké vyčpělosti a únavě, ale nebylo by to zcela přesné. Jeho produkce dle mého zkrátka zestárla. Stalo se tak souběžně se zrychlující se dobou a vývojem společnosti, nahrávacích technologií i širší nabídkou hudebních děl různorodého zaměření. Evoluce byla zkrátka mnohem rychlejší než MARILYN MANSON. Dnes se zkrátka na ony děsně šokantní a zlé hvězdy již nehraje, nehledě na to, že si podobnou hudbu může kde kdo šikovnější složit doma na počítači prakticky sám.

Jakkoliv ona opěvovaná díla devadesátých let působila ve své době velice svěže a doslova magnetizujícím dojmem, i ona dnes mírně ztratila, se zvyšujícími se nároky posluchačstva a rozvojem nahrávacích technologií, na svých někdejších vitamínech. Novinka „We Are Chaos“ rozhodně není albem, díky kterému by se hudba kapely MARILYN MANSON měla vrátit pod světla těch nejzářivějších reflektorů. Jde totiž o jedno z nejusedlejších alb kariéry tohoto dříve kontroverzního umělce. Pomáhal mu s ním totiž countryový producent Shooter Jennings a jeho valnou většinu tvoří pozvolně se šinoucí songy s kýčovitou elektro aranží.

Přes jistou naději, dostavující se skrze pět let starou desku „The Pale Emperor“, se před třemi roky principál vrátil s poměrně vyčpělým albem „Heaven Upside Down“. Letos to není o mnoho lepší. Jak už jsem výše zmínil, většina skladeb se nese v pozvolnějším tempu a staví na kýčovitých elektro aranžích a patetických refrénech. Mansonův typicky nakřáplý a dekadentně potemnělý hlas podporuje dost často poloakustika a vlastně vcelku bezvýrazná rytmická sekce, ve velké míře doplněná, jak jinak než o elektronické podklady. Ty výsledek už vůbec nevytrhnou. Při dnešním Mansonově nulovém vývoji (ve smyslu modernizovat) to ani nemohlo dopadnout jinak. Co mohlo před dvaceti lety působit revolučním dojmem, dnes naopak působí pouze laciným, tedy jako písně sestavené někde v domácích podmínkách u počítače a s kytarou na klíně. Ale MARILYN MANSON přeci není nějaký olepený amatér ujíždějící na stylistice temného kytarového folklóru a neškodně přežité elektroniky, nebo je?

Jestliže úvodní „Red, Black And Blue“ ještě dávala určitou naději, s kýčovitě zpěvnou titulkou „We Are Chaos“, která mimo jiné budí dojem spojení dekadentova vokálu s instrumentální složkou slyšitelnou maximálně tak na Tv Šlágr, jsem si na něco aktuálnějšího musel hodně rychle nechat zajít chuť. Když však ani další líná dámička z možné řady singlů „Don´t Chase The Dead“, či ležérně mrouskavá motel čubka „Paint You With My Love“ neopustily hájemství snového melody kýče, dostavila se u mne prapodivná závrať z přemíry lacinosti a neškodné zvrácenosti. Bylo to jako v nevětraném, potemnělém a tapetami ze sedmdesátých let oblepeném hotelovém pokoji v České Lípě čekat na vyžilou paní ze seznamky. Ani pátá „Half-Way And One Step Forward“ nevybředla z pomalého tempa, ale na rozdíl od všech předešlých postrádala nějaký ten prvek nápadnější melodiky. 

S „Infinite Darkness“ se sice tempo trochu zrychlilo, ale pořád jsem cítil, že to nějak není ono, nemazalo to, nejelo to, nebyl to prostě žádnej odvaz. Sloganovitý kolovrátek „Parfume“ byl vůbec celý tak nějak zbytečný, až člověk přemýšlel, jestli byl onen voňavý smrad horší než kouř z cigaret zažraný do všudypřítomných záclon. Pardon, to už jsme zase asi v onom temném hotelovém pokoji. Ve výsledku celé album zachraňují zejména poslední dva songy, připomínající alespoň z části Mansonovu formu z dob jeho nejkytarovější desky „Holy Wood“ z roku 2000 – jsou jimi zvláštnost „Solve Coagula“, obestřená lehkou aurou temnoty, a pak naprosto jasně vrcholný song letošní kolekce „Broken Needle“, jenž platí za monstrózně vystavěný comatický vál, pozvolna se šinoucí a gradující v tom nejlepším možném refrénu, uff...konečně alespoň jeden skvělý song. Rád přiznám, že už dlouho jsem od něho podobně kvalitní píseň neslyšel. MARILYN MANSON zkrátka znovu neopustil hájemství pohodlné a kýčovitě zvrhlé dospělosti, jenž generuje pouze dílka líná až nevýrazně průměrná. A tak závěrem znovu přichází otázka: Je vůbec možné, aby ve svém stylu a v této době přišel jednapadesátiletý Brian Warner s něčím bez pochybností přelomovým? Odpovězte si sami.

22.09.2020	Diskuse (14)	Stray janpibal@crazydiamond.cz