MARK LANEGAN - Bubblegum

90%

Po vydání druhé dlouhohrající desky „Whiskey For The Holy Ghost” se zdálo, že Mark Lanegan má pěkně našlápnuto a už mu nic nebrání v pokračování sólové kariéry. Ale jen pár měsíců poté došlo k události, která celý nadějný vývoj nečekaně přerušila. Zemřel Kurt Cobain. Pro Marka to nebyla jen těžká osobní ztráta, protože Kurta považoval za tak blízkého přítele, že jej někdy označoval za mladšího brášku, byl to zároveň moment, kdy se zpěvák ocitl tváří v tvář nejtemnějším zákoutím svého nitra. Trpěl neodbytnými výčitkami svědomí a úporným pocitem, že nese hlavní podíl viny za kamarádovu smrt. Byl totiž velmi pravděpodobně posledním člověkem, kterému Kurt před smrtí telefonoval. Lanegan ale, domnívaje se, že přítel od něj bude chtít vyškemrat další „dávku”, telefon nezvedl. Pod tíhou pocitů viny začal v duchu slov refrénu jedné písničky – „dno je dobrý na to, aby sis ho prohlíd” – s pečlivou hlubinnou exkurzí, kterou navíc hojně podporoval přísunem návykových látek. A nezabránily mu v tom ani policejní restrikce. Nakonec k němu do těch končin přeci jeden starostlivý hlásek dolehl. Objevil se anděl strážný v podobě Kurtovy manželky Courtney Love, která jej přiměla podstoupit odvykací léčbu.

Když se Laneganovi podařilo z toho nejhoršího marastu dostat ven, začal se opět věnovat hudbě. V letech 1998 až 2001 vydal tři desky: 1 desku coververzí „I´ll Take Care Of You” a 2 desky autorské – „Scraps At Midnight” a „Field Songs”. Ačkoliv šlo o poměrně solidní záležitosti, stylově nijak nevybočovaly z už dříve předznamenaného autorova směru a nepřinášely nic převratného a nečekaného. Věci nabraly spád až s Laneganovým odchodem z domovské skupiny SCREAMING TREES. Mark se rozpomenul na chlápka, se kterým se skamarádil na turné v roce 1996. Tím nebyl nikdo jiný než Joshua Homme, který tenkrát jednu sezonu u Vřískajících stromků zaskakoval jako kytarista. S jeho nově vzniklou skupinou QUEENS OF THE STONE AGE sympatizoval Lanegan už od jejích počátků, a tak nebylo žádným překvapením, že se od roku 2000 stal jejím regulérním členem a podílel se na vzniku jejich diskutovaného alba „Rated R” a několika následujících desek. S QOTSA pak setrval do roku 2005 a načerpal u nich inspiraci, kterou později bohatě zúročil. Někdy v té době vznikl také projekt s názvem MARK LANEGAN BAND, což bylo vpodstatě volné sdružení muzikantů, Laneganových kolegů a přátel, kteří se nějakým způsobem spolupodíleli na Laneganově tvorbě. Pod touto hlavičkou vyšla v následujících letech celá řada desek, jež patří ve zpěvákově diskografii k tomu nejlepšímu a na jejichž přebalech se můžeme setkat s takovými jmény jako Josh Homme, Nick Oliveri, Greg Dulli, Alain Johannes, Duke Garwood a mnoha dalšími.

Album „Bubblegum” nebylo prvním hudebním nosičem, který vznikl pod hlavičkou MARK LANEGAN BAND, jak se někdy mylně uvádí. O rok dříve mu předcházelo EP s výstižným názvem „Here Comes That Weird Chill”, které nelze v souvislosti s následující deskou tak úplně opomenout. Nejen, že se na něm poprvé objevuje nezaměnitelná skladba „Methamphetamine Blues”, kterou Lanegan zařadil poté i na „Bubblegum”, ale rovněž proto, že na tomto EP začal Lanegan pilovat svůj nový hudební styl. Můžeme jej vlastně považovat za jakousi předzvěst jeho mladšího žvýkačkového sourozence a jistý odrazový můstek autorova pozdějšího hudebního směřování. Následující „Bubblegum” lze, velmi zjednodušeně řečeno, označit za album zlomové. Pomyslně rozděluje Laneganovu diskografii na období „před Bubblegum” a „po Bubblegum”, po něm už nic nebude takové jako bylo dřív. Laneganova tvorba se na něm slévá do řeky spojující dva rozdílné světy a svým vytrvalým omýváním a podemíláním jejich břehů mísí podstatu obou, spojuje je v jednom proudu, aby tak vytvořila nové skupenství. Jeden z břehů – bluesový – má poctivou, hutnou konzistenci úrodné černozemě. Je protkán živinami a zaručuje stabilitu pro vše, co z něj vyrůstá. I autor, čerpající z něj inspiraci, se zde cítí bezpečně, je autentický a přirozený. Skladby tohoto typu jen tak mimochodem sype z rukávu a lehce si s nimi pohrává. Pracuje s nimi např. jako zkušený šansoniér se zpívanou poezií – v úvodní „When Your Number Is n´t Up” či v duetu s Polly Harvey v „Come To Me”. V „One Hundred Days” doprovázené vokálem Chrise Gosse kreslí takovou atmosféru, že se nemohu ubránit dojmu, jako bych zaslechla ozvěnu LP „Above” od MAD SEASON a šerem právě prošel stín Laynea Staleyho. Jindy volí podobu milostné balady v křehké a subtilní záležitosti „Strange Religion” s doprovodnými vokály Duffa McKagana a Izzyho Stradlina, kolem níž lze našlapovat jen zlehka, po špičkách a se zatajeným dechem a možná i se zavřenýma očima…, nebo staví na klasickém refrénu a typické rytmice – chytlavé blues „Like Little Willie John” s „cikádami” v pozadí (nemůžu si pomoct, prostě si musím aspoň při refrénu lusknout prsty do rytmu). God damn, jak to ten Lanegan dělá?

Tyto i další skladby z bluesového balíčku jsou nepochybně výborné, ale samy o sobě by na výjimečné album nestačily. Proto se nyní zahleďmě na druhý břeh, z něhož se s třeskotem odlamují segmenty punku, stoneru a industrialu a unášeny vodou, vytvářejí hlučné peřeje v proudu jinak pokojně plynoucí hudby… Zdánlivě působí jako překážky, ve skutečnosti nutí posluchače udržovat si stále pozornost, být ve střehu a zároveň si užívat nečekaných momentů. Asi nejpopulárnější skladbou je duet „Hit the City”, vydaný i na singlu, ve kterém našemu zpěvákovi výborně sekunduje P. J. Harvey. Atmosférou mi skladba připomíná melodičtější doby VELVET UNDERGROUND – snad zdánlivou jednoduchostí, jakoby plochou rytmikou, zahulenými kytarami a ten správný šmrnc tomu dodává Polly svým nenuceným ječáčkem. Další z této povedené party songů se na scénu valí bez jakéhokoliv varování – výše zmiňované „Methamphetamine Blues”. Už úvodní Laneganův jízlivý smích dává tušit, že to asi bude pekelná jízda. Rytmus tvrdě udávají údery jako kladivem do kolejnice a s úvodním hvízdutím se mašina dává do pohybu, písty pracují, pára syčí… Na takovém pozadí lze skoro stěží rozeznat vokální účastníky této mašinérie – Natashu Schneider, Wendy Rae Fowler, Grega Dulliho či Nicka Oliveriho. Odkaz několikaletého autorova působení v QOTSA nelze přeslechnout ani v dalších obdobných skladbách – punkové spršce „Sideways In Reverse” ve stylu Iggyho Popa, v úsporně rytmické „Head” nebo v roztěkané „Can’t Come Down”, v jejímž závěru se zkreslené kytary, hektická rytmika i industriální efekty slévají do jednoho velkého úpícího balastu. V podobném duchu ještě posluchače Lanegan pěkně povozí v předposledním nabušeném „Driving Death Valley Blues”. Závěr alba už ale patří latinoamerickým rytmům a „Out of Nowhere” by se klidně mohla vyjímat jako podkres k závěrečným titulkům nostalgického westernu.

Oba tyto zdánlivě protilehlé hudební břehy se budou v budoucnu v autorově tvorbě různě prolínat, navzájem ovlivňovat a kombinovat ještě s dalšími prvky, aby z nich nakonec vznikl osobitý styl, tak charakteristický pro Laneganova vrcholná alba. Můžete podotknout, že to všechno už tu v nějaké formě bylo a Dark Mark nepřináší vlastně nic objevného. Ale pro mne jsou tyto skladby plné úžasné energie, mají drive, který svědčí o tom, že Lanegana jejich komponování prostě muselo ohromně bavit. A myslím, že neméně si to užívali i jeho kolegové a kolegyně při nahrávání tohoto alba. Ta opravdovost, nadšení a radost z tvorby jsou asi nejvíc, co může autor do svého díla vložit, zbytek už zůstává na posluchači. A tak nějak to asi i Lanegan myslel, když v jednom z rozhovorů kdysi otevřeně řekl: „… dělám hudbu pro sebe. Tak, aby se líbila mně, ale s vědomím, že ji uslyší i další lidé, a s nadějí, že se některých z nich hluboce dotkne.”

10.11.2021	Diskuse (0)	Konnie