MARK LANEGAN - The Winding Sheet

70%

„Když je venku hnusně, pořád jen prší a vám se nikam nechce, je celkem logické, že zalezete do sklepa a děláte kravál, abyste ze sebe tu frustraci dostali…“  asi těmito slovy popisuje atmosféru Seattlu na počátku 80. let minulého století muzikant a producent Jack Endino. A nějak podobně to vypadalo i v zapadákově jménem Ellensburg, asi 160 km od Seattlu, ze kterého pocházela skupina SCREAMING TREES. Počáteční nadšení této party „dělat kravál“ pro potěchu vlastní i svých kamarádů přerostlo v takovou dovednost, že na konci osmdesátek měli na svém kontě již 4 vydaná alba a byli tak trochu napřed oproti budoucím ikonickým kapelám seattleského hudebního podhoubí. Stejně tak i jejich vokalista a lídr, celým jménem Mark William Lanegan, byl v té době již zkušeným zpěvákem a rostl z něj nadějný skladatel a textař.

Malá kapela původně sestávající ze dvou bratří Connerových a Marka Pickerela, která se bavila hraním coververzí SEX PISTOLS, THE ROLLING STONES, CREAM ad., se s příchodem Marka posunula na úplně jiný level. Začátky ale nebyly snadné. Před nástupem do kapely neměl Mark s hudební branží vůbec žádné zkušenosti, trávil většinu dní na ulici, kde už jako nezletilý nejen holdoval alkoholu, ale byl osobně obeznámen i s výtržnictvím, krádežemi či vloupáním. Trestu vězení, který mu hrozil za držení drog, se nakonec vyhnul jen tím, že souhlasil s pobytem v odvykacím zařízení. Právě v té době se seznámil s Vanem Connerem, jehož nabídka hrát v jejich „rodinné“ kapele se mu zdála být celkem smysluplnou alternativou zabíjení volného času.

Hned na první zkoušce s kapelou Marka posadili za bicí soupravu, kterou si s sebou přitáhl, jelikož ji právě dostal jako zálohu od nějakého chlápka, co mu dlužil peníze za marihuanu. K mikrofonu zamířil Mark Pickerel, ale velmi brzy se ukázalo, že bude lepší, když si ti dva vymění pozice, protože Laneganovo bubnování bylo… no řekněme, že nebylo úplně dobré. Toto rozhodnutí se do budoucna ukázalo být jednoznačně osudovým. Atmosféra ve skupině ale nebyla tak úplně idylická, jak se zpočátku mohlo zdát. Navzdory navyšujícímu se počtu úspěchů souvisejících s eskalací alternativního rocku počátku devadesátých let, navzdory budoucím albům, která ze SCREAMING TREES učinila dokonce mezinárodně známé a uznávané těleso scény, stále častěji docházelo uvnitř kapely při zkouškách k hádkám, hlavně mezi Laneganem a bratry Connerovými, a tak po nějakém čase začal Mark uvažovat o odchodu a vlastní sólové dráze. Toužil skládat vlastní písničky a psát si texty, aniž „by mu do toho pořád někdo remcal nebo po něm házel flaškami od piva.“ Také jej stále více přitahovalo blues, a jelikož toto nadšení sdílel i jeho kamarád Kurt Cobain, rozhodli se koncem léta 1989 založit vlastní bluesovou skupinu. Tu pojmenovali THE JURY a do party přibrali ještě kolegy Krista Novoselice a Marka Pickerela. I přes počáteční nadšení a snahu všech zúčastněných, zamýšlený projekt zašel brzy na úbytě. Dochovaly se jen čtyři nahrávky, z nichž jednu Mark použil na svém debutovém albu a ostatní vyšly až v roce 2004 na kompilačním setu NIRVANY „With the Lights Out“. Rozpuštění projektu se však paradoxně stalo pro Lanegana odrazovým můstkem k vlastní sólové kariéře. Vydavatelství SubPop, u kterého původně THE JURY chtěla svou desku vydat, se jej totiž pokoušelo přemluvit, aby u nich natočil vlastní album, a Mark, po počátečním zdráhání, nakonec nabídku přijal.

Ve světle těchto souvislostí nebude tedy pro posluchače žádným překvapením, že celá jeho sólo prvotina je laděna bluesově. Občas autor zabrousí směrem k folku, někdy se objeví i motivy country. Stále je ale základem blues a ve spojení s Laneganem si můžete být jisti, že to opravdu nebude procházka růžovou zahradou, romantika v záři zapadajícího slunce, natož pak bezstarostné proplétání se mezi kapkami deště. Ten déšť, který stéká v Laneganových verších, připomíná spíš studenou mlžnou clonu, za kterou jakoby vše ztrácelo svou barvu i lesk a to slunce, pokud vůbec touto clonou proklouzne, je tak chladné a vzdálené, že jeho paprsky nemají ani sílu vás, byť jen na okamžik, zahřát. Pro své výrazně symbolické texty čerpá náměty v tématech, která člověkem v tomto věku obvykle cloumají, navíc často ovlivněných a umocněných prismatem drogové závislosti. A když k tomu ještě přičteme Laneganův charakteristický baryton, musíme logicky dospět k závěru, že celková atmosféra desky nebude zrovna lehce stravitelná pro jedince se sklonem k trudnomyslnosti.

Kromě Laneganova hlasu hraje prim ve většině skladeb akustická kytara. S tou elektrickou se tu setkáme, až na výjimky, v roli doprovodné, spíše dokreslující atmosféru v některých vypjatých momentech, než abychom byli svědky výrazných sólových kreací. Některé skladby - „Wild Flowers“, „Woe“, „I Love You Little Girl“ - budí dojem, jakoby si Mark jen tak sedl k ohni, vzal do ruky španělku a spustil spatra nějakou pozapomenutou, dávno zlidovělou písničku. Občas si pozve na pomoc ještě jednoho nebo dva kumpány, také s kytarou či pro změnu s houslemi, jako například ve skladbách „Museum“ či „Eyes of a Child“. Absence dalších doprovodných nástrojů a složitých aranžmá umocňuje prostotu a upřímnost těchto balad a tím jim dodává, i přes všudypřítomný smutek a bolest, pocit jakéhosi smíření a klidu. Laneganova rozervaná duše ani muzikantský duch se však nespokojí jen s takovýmto klasickým tvůrčím přístupem.

A tak na desce najdeme i skladby pro náročnější posluchače, v nichž se konečně dočkáme i elektrické kytary nebo houslí, varhan či piana. Nelze, pochopitelně, opomenout ani bicí, které ve všech skladbách výtečně zajistil Mark Pickerel, kamarád a kolega ze SCREAMING TREES. Výše zmiňované piano velmi působivě vykresluje atmosféru například u úvodní skladby „Mockingbirds“. V konfrontaci s elektrickou kytarou si vede velmi dobře a zároveň umocňuje její ostré riffy. Při poslechu této skladby si vždy vzpomenu na román americké spisovatelky Lee Harper s názvem To Kill a Mockingbird. Byla by to ode mne jen spekulace tvrdit, že se Lanegan knihou inspiroval, ale témata jako čest, pocity viny či naopak nevinnost, jejímž symbolem je ten drobný ptáček, se objevují i v jeho textu. Neméně zdařilou položkou je i „Ugly Sunday“, v níž se Laneganův hlas noří do takových hloubek, že čekáte se zatajeným dechem, jestli se mu podaří vyplout zase zpět. Přesně naopak působí „Down in the Dark“. Jednoduchá, vtíravá melodie, opakující se kytarový riff a Laneganův vokál potlačený do pozadí, ke kterému se v refrénu přidává Kurt Cobain, dělají dojem, jakoby si chlapci jen tak přišli zajamovat do studia a zapomněli při tom vypnout nahrávání. I přes svůj pochmurný název tak skladba vyznívá pohodově a uvolněně a patří k jednomu z mála optimističtějších momentům alba.

K nejpůsobivějším skladbám jednoznačně náleží titulní „The Winding Sheet“. V ní se stáváme svědky kytarového duelu, který zpovzdálí nenápadně sleduje i elektrická kytara. Její zneklidňující vrnění jako by vytyčuje hranice prostoru, ve kterém se pohybuje i Laneganův hlas. Vše krouží stále dokola, odráží se od drásavého elektrického impulsu, vrací se zpět s ozvěnou a tvoří tak dojem krouživého pohybu jako by zpěváka ovíjel pomyslný rubáš, pohřební hábit - The Winding Sheet… „Juarez“, krátká etuda téměř v závěru desky, na níž se podílel Steve Fisk a ve které kromě zpěvu vystupují pouze elektrické varhany, vypadá jako nějaký experimentální pokus zařazený na album omylem. Takových hříček bude ale Lanegan v budoucnu zařazovat do svého repertoáru stále víc a právě z podobných kombinací zdánlivě nespojitelného bude vytvářet svůj osobitý styl. Nakonec nesmíme zapomenout na jedinou skladbu, jejímž autorem není ani Lanegan ani jeho spolupracovník Mike Johnson, ale pochází z repertoáru bluesmana Huddieho W. Ledbettera zvaného Lead Belly. Ano, právě ta, notoricky známá balada „Where Did You Sleep Last Night?“, kterou si většina vybaví z unplugged vystoupení NIRVANY pro MTV v roce 1993. Původní nazpívaná verze je ale právě tato - jakýsi pohrobek projektu THE JURY, a klidně se přiznám, že se mi líbí víc. V Laneganově podání vyznívá až hrozivě a rozhodně bych nechtěla být na místě dívky, které je určena…

Vydáním alba „The Winding Sheet” Lanegan odkryl publiku svou dosud méně známou tvář lišící se od té notoricky rockové, čímž možná způsobil některým svým posluchačům pár vrásek na čele. Některé fanoušky možná ztratil nenávratně, našel ale mnohem víc - v trochu nadneseném smyslu slova - našel sám sebe. Skrze blues objevil novou inspiraci pro svou tvorbu, vnitřní zdroj, se kterým se mohl konečně plně ztotožnit, prapodstatu svého muzikantství, ze které bude v budoucnu, někdy více, jindy méně vědomě, čerpat. Z mého pohledu je na desce nejcennější právě fakt, že její vznik nebyl podmíněn snahou o komerční úspěch, o získání jakýchsi pomíjivých výhod či pofidérních ocenění. Toto album nemělo ambice dobývat žebříčky hitparád, naplňovat představy o nenáročné zábavě nebo se podbízet vkusu mainstreamového publika. Toto album je jen upřímnou výpovědí hledajícího člověka. A jako takové může být i odpovědí pro hledajícího posluchače…

03.04.2021	Diskuse (5)	Konnie