MASTER´S HAMMER - Formulae

90%

Je dobré vědět, že František Štorm v posledních letech cítí opětovně skladatelský přetlak a je ochoten se ve svém koníčku bohatě realizovat a dotovat jej, protože tu od něho máme, k radosti mnohých, další porci mokvajících mini-příběhů a zaklínadel. Musím se přiznat, že jsem se do alba dostával o trochu pomaleji, než tomu bylo v případě „Vagus Vetus“, což je na jednu stranu podivné, protože „Formulae“ svou čitelnou formou na předchozí počin navazuje a vlastní mnoho společných rysů, takže to celé přičítám spíše přílišnému uvyknutí na ona rétorická cvičení drilovaná souběžně s poslechem Vaguse před dvěma lety. Nicméně po nějakém čtvrtém poslechu se stavidla protrhla i zde, dost pravděpodobně se tak stalo až po komplexním seznámení se s novou textovou složkou, o které v případě MASTER´S HAMMER už dlouho tvrdím, že na její vymýšlení musí být člověk hodně speciálně vybaven a také nastaven, dost možná ještě speciálněji, než je tomu u příjemců, kteří ona zaklínadla berou s humorem, baví se prostřednictvím nich a celkově si je užívají.

Písně mají stejně jako v případě „Vagus Vetus“ jednodušší stavbu a drží si přímočarost, tak aby opětovně vynikla na akci bohatá textová složka, zde usazená do hlavního proudu díla. Poslech podobných záležitostí totiž vyžaduje pozornost u každého detailu, ať už se jedná o jemný záchvěv emoce vetkané do s nadsázkou vyšlehlého sousloví, nebo o rytmickou kadenci proudících vět. Přestože jsou skladby znovu mírně pročištěnější a na několika místech jim udává ráz neoblomný syntezátor, byly tentokrát nabubnovány živým bicmenem, jmenovitě Janem Kapákem. S předloh je patrné, že do dějství několikrát svými nápady vstupoval i Necrocock, což bych asi nejvíce tipoval u „Maso z kosmu“ nebo „Shy Gecko“, ale jistý si tím úplně nejsem.

Soustava čidel na tykadlech hlásí - přistáváme, už je tu čisto,

příroda procitá do nové krásy, nastal den kdy chcíplo lidstvo.

(„Den nicoty“)

Na skladbách, které letos v hodně případech spojuje téma zápasu člověčího nešťastníka o životní prostor s nejrůznějšími potvůrkami a obživlými blivajzy, nejvíc oceňuji schopnost vtažení do děje prostřednictvím širšího spektra dramatické stylizace. A přestože se posluchač s otevřenou myslí musí vždy tak trochu vrátit do svých pubertálních (nedej bože dětských) let, opravdu nejde o žádnou lacinou infantilitu. Líbí se mi jak jsou ty horůrky kostrbatě šperkované a působí jakoby na všechny ty legendární loutky pana Jiřího Trnky náhle padl soumrak. Nevím sice, jak to popsat nejpřesněji, snad příběhy na strašení malých dětí, vymyšlené dospělým člověkem, jenž však úroveň dětské duše vlastně ani nechce brát v potaz? Dějství songů je přizpůsobena i vynikající grafická stránka díla, kterou v bookletu zdobí fotografie dřevořezeb.

Textová složka je znovu nejsilnější stránkou, protože už songem „Den nicoty“ kapela všechny nekompromisně vrhá do dění. Jde o song - buď a nebo, kde MASTER´S HAMMER odhalují hned zkraje své největší zbraně. Jen málo pozdějších skladeb se dostane na jeho úroveň. Posluchač se tedy buďto dostane k zaujetí celou tou zkázou a nebo prostě není tím vhodným pro tuhle kapelu. Především však zde z druhého plánu cítím zkázu všech neschopných nadsázky, kteří si hned u prvního songu mohou přibouchnout vrata před vlastním ksichtem. „Den nicoty“ patří bezesporu k vrcholům současné tvorby MASTER´S HAMMER, protože v sobě má onen misantropický náhled na věc a mísí jej s vtipem a dějově frišným vypořádáním se s hlupáky neschopnými nejistoty.

Hospodyně v okně sedí, loupe suché brukve, po špaletě pavouk leze s pětkrát větším IQ.

Ze zadku si vlákno vine, od konsole podél zdi, komposice přenádherné, mapy dávných souhvězdí.

V tvorbě jeho umělecké matrona naň nevraží, na břiše má pytle slizké, pod tím tučné závaží.

Mokrým hadrem kazí dílo, odporem se chvěje, pavoučka i s jeho sítí do záchoda leje.

(„Arachnid“ )

Povedené je mnohé navýšení prostorového dojmu z děje, kdy Franta jednoduchou větou odhalí, že se zrůdným vetřelcem zápasí člověčích jedinců povícero, tak jako je tomu v případě roztomile morbidní „Shy Gecko“ („nechoď tam, jde o kejhák“), nebo že se potvora nakonec ukázala mnohem houževnatější a rovněž inteligentnější než se zprvu zdálo a je kromě touhy po likvidaci člověčího červa ještě schopná vystřelovat vtipné bonmoty, což je případ folk/diskoškové hitůvky „Arachnid“ (kdy přeživší, do nadlidské velikosti zmutovaný, pavouk suše praví směrem k uklízející hospodyňce - „měníme si role“), která má podobu folklórního staročeského tradicionálu a rýmovánkovitě hopsá do synthy tucky, jinak příznačné spíše pro new wave a industrial kapely typu KILLING JOKE.

Když přejdu ke kritice, tak asi nejvíce irituje právě rýmovánkovité usazení některých skladeb, tak jako je tomu třeba u chytlavých věcí typu „Maso z kosmu“, „Arachnid“, „Všem jebne“ nebo dost možná i „Podburka“. Zde je všechno zapasováno do jedné lajny a působí poněkud prvoplánově a vzájemně si vcelku podobně. V těchto momentech může mít posluchač pocit, že songy jsou ukuchtěny podle shodného mustru. Nicméně textová složka vždy vše posiluje a tak nemohu říci, že by se mi ty songy nelíbily. Právě naopak, některé nakonec řadím k nejlepším, o čemž vypovídá osobní zkušenost. Když jsem si  jednoho horkého letního dne (při plavání uprostřed rybníka a při rozmýšlení nad přípravami téhle recenze) vzpomněl na fragment textu skladby jinak vypovídající o řadě dospěláckých blbnutí - „Všem jebne“ (konkrétně: „Napíšem si role dětí, superhvězd i nul, látek proti procitnutí máme plný stůl...“), málem jsem se smíchy utopil, protože jsem rázem věděl, že se zde padesátiletý matador dostal vtipnou cestou pod kůži společenskému dělení, jak je viděno očima současného teenagera.

Vidím tvůj sen, podivuhodný cherubíne, s tváří zjizvenou meteorickými ametysty,

z neutrálního výrazu zvolna se vyvine profetická vise vyvrhlého okultisty.

Zpívám ukolébavku částečce dýmu, nad pohřebištěm světců vzývám křesadlo,

zapaluji buvolí trus pod kotlíkem, kde ONI budou klohnit metafysické žrádlo.

(„Ukolébavka“)

Hodně vtipné jsou skladby „Shy Gecko“, „Arachnid“ a „Durga chce pít“, které drží tématickou kostru díla a spojuje je právě výše zmíněné téma zápasu človíčka s nevítanými hosty, potvorami a vládci temnot, tyto bytosti jsou zde dosazeny do hlavních rolí. Teskná synthy vyhrávka rozezvučí další záhrobní perlu „Biologické hodiny“, gerontskou to rozpravu se smrtí, skladbu neuvěřitelně chytlavou a popisem dějství obrazně bohatou - s provazochodcem a jámou věčnosti plné hladových běsnících/ čekajících nestvůr. Strojové tempo a industriální prvky často opanovávají prostor těchto formulek, přesto o celé nahrávce stále nelze říct, že by reprezentovala jiné než metalové území. V oné aranžérské práci je mnohdy poznat také velká pečlivost – když třeba klávesy zásobují, všelijakým rejděním, pazvuky, vyhrávkami a melodiemi, hlavní kytarový part, např. neoblomně a moderním způsobem krouhající song „Podburka“, výsledek vyznívá opravdu pestře. Zabijácky zní třeba ústřední kytarový riff songu „Shy Gecko“, to aby bylo jasno, že pořád nejde o odrhovačky.

Rozmáchlá hypnotická mantra „Rurální dobro“ nabídne exotické zvuky akustických nástrojů (dost pravděpodobně se jedná o slide kytaru, ale možný je i nějaký druh indického sitáru) a připraví tak půdu pro vstup do asijských hájemství. Song barvitě popisuje příběh, kterak se domorodí sveřepci zapříčili a ve spojení se svými bohy znemožnili rozpínání všech nohsledů globalizačních tendencí. Před jednou z nejlepších skladeb alba, za kterou považuji velkolepou árii „Ukolébavka“, je to rovněž horečnatý příboj metafysických zákonitostí. Myslím, že MASTER´S HAMMER už dávno cílí především na tuzemský trh, takže ono mnohými kritizované zjednodušení (ano, songy jsou trochu víc popy, ale je to pouze k dobru věci) a upřednostnění textové složky před blackmetalově instrumentální osobně vlastně vítám a vždy se těším na další porci příběhů a hlášek. Skvělé však je, že ani tentokrát nelze říct, že by ona instrumentální složka podlehla při skladatelské tvorbě nějakému podcenění, vše je precizně vypilováno a aranžováno, jen je nástrojový park zkrátka dosazen do úloh jakýchsi ozdůbek hlavní linie, kterou představuje především lyrický proud oné slovní hnilobné řeky. Až na několik slabších kousků je tohle prostě další povedená albová série od MASTER´S HAMMER, řekl bych, že minimálně stejně dobrá jako minule.

Stačí se napít liány smrti, abys zjistil že všechno už máš.

Bliješ žáby, bliješ hady, vidíš se zevnitř, klátíš se v mátohách.

Kotouče barev v hodovní sluji, mamutí ptáci po řece plují.

Opustit tělo a do vyšších sfér vyblitá duše nabírá směr.

(„Aya“)

11.07.2016	Diskuse (53)	Stray janpibal@crazydiamond.cz