MASTERS OF ROCK 2024 - Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek, 11. – 14. července 2024 (den čtvrtý)

Poslední nedělní den sliboval možná celkově vůbec nejsilnější a nejvyrovnanější sestavu celého letošního klání. Zejména tři poslední koncerty festivalu pak ukázaly sílu té melodičtější polohy metalu v jeho různých polohách.

Tentokrát jsem dorazil už o něco dříve, vedro trochu polevilo na snesitelných 25 stupňů a já si hlavně nechtěl nechat ujít DELAIN, kteří k nám zavítali po pěti letech a vůbec poprvé s rumunskou zpěvačkou Dianou Leah. DELAIN nejsou IRON MAIDEN ani JUDAS PRIEST a předchozí vokalistka Charlotte Wessels není Bruce Dickinson ani Rob Halford, ale tváří nizozemské bandy byla tato krásná žena šestnáct let a rozloučit se s ní byl dosti radikální řez, pro řadu z nás byla synonymem kapely. Charlotte (uvidíme ji mimochodem sólo v listopadu v Praze coby support dánských progresivistů VOLA) byla oblíbená, má velké charisma, je sexy a všichni jsme si DELAIN spojovali hlavně s ní. Ať už byly důvody pro změnu jakékoliv, tak to kapele vyšlo. Diana sice nemá tak impozantní pódiovou prezentaci, ale dokáže show dobře táhnout svou energií i pěvecky, a ve Vizovicích jsme se tak ocitli tváří v tvář kapele v nejlepší formě. DELAIN patří v symfonickém žánru k těm výraznějším zástupcům. Pod vedením bývalého klávesáka WITHIN TEMPTATION Martijna Westerholta tvoří poměrně silné písně, které mají nejen chytlavé refrény, ale i hutný spodek. V kombinaci s koncertním nasazením všech zúčastněných to fungovalo dobře.

Následovali Němci RAGE, kteří se představili ve speciálním setu se zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů. Myslím, že tohle je přesně ta cesta, kterou by se mohl MOR vydávat i nadále. Speciální set a spojení lokálních patriotů s metalisty, kteří si chtějí vyzkoušet hraní se symfoniky. Výsledkem bývá vystoupení, které – snad – baví obě strany a kterému jsou i zahraniční muzikanti ochotni při přípravě obětovat nějaký ten čas navíc. Nejsme samozřejmě WACKEN a nevidím do zákulisí vyjednávání, ale možná by se dalo k podobným počinům přimět i nějaké hvězdy vyšší svítivosti. Nějaká ta exkluzivní vystoupení by mohl být marketingový tah, který může přitáhnout publikum třeba i na nekulatý jednadvacátý ročník za dvanáct měsíců, na který se už začínám těšit…

Trojlístek závěrečných koncertů přinesl velkou sílu a začal něčím skutečně speciálním. Prvním vystoupením formace KK´S PRIEST v České republice. Kdyby nebyl tenhle dvacátý ročník tak kvalitně obsazený, tak mohli být klidně headlinery, tak dobré tohle vystoupení bylo a tak nadšená byla odezva publika. Všichni chtěli prostě vidět K. K. Downinga, Rippera Owense a jejich show. Někdejší téměř půlka JUDAS PRIEST přivezla nejen pecky ze svých dvou desek, ale samozřejmě také staré fláky Jidášů. „Sermons of the Sinner“, „One More Shot at Glory“, „Hellfire Thunderbolt“ jsou pro mě možná lepší věci, než skládají i dnešní Judasové (mám jejich poslední desky rád) a mezi staršími hitovkami nevypadaly jako chudé příbuzné ani podle reakcí publika. Něco („Victim of Changes“, „Breaking the Law“, „Green Manalishi“) se překrývalo se dva dny starým koncertem Halforda a spol., ale my fanouškové devadesátek jsme se dočkali i „Night Crawler“, „Hell Patrol“ nebo „Burn in Hell“. Pobavilo mě, že kostra koncertu byla podobná jako moje první setkání s Jidáši, kdy s Ripperem vystoupili v roce 1998 v Malé sportovní hale v Praze. Ad Ripper – asi nejlepší showman festivalu. Grimasy, mimika, fórky, ale zároveň nadhled a nepodbízení se publiku. Sympatické také bylo, že se KK poctivě střídal v sólech s druhým kytaristou A. J. Millsem. Není to rozhodně one-man-band. Síla, energie, nasazení. Jeden z top koncertů festivalu.

A když jsem si myslel, že to nemůže být lepší, tak to nejlepší zas přišlo, jen jinak. Na AMARANTHE – kteří se mimochodem na fesťák dostali na poslední chvíli jen jako náhradníci – prostory pod pódiem ještě víc zhoustly. A pak začal disco-metal té nejvyšší úrovně. I když jsem se přímočaře bavil a skákal jako hopík, tak jsem musel přemýšlet, proč mě tahle forma disco-metalu neuvěřitelně baví, zatímco ELECTRIC CALLBOY otravují. Hlavní důvody jsou asi dva. Jednak jsou AMARANTHE lepší skladatelé a jejich skladby velmi chytlavé, jednak to berou vážně, opravdu se snaží stvořit to nejlepší, co je v rámci žánru možné a nejde jen o sofistikovanější verze MAXIM TURBULENC. Stoprocentní profesionalita, stoprocentní výkon a také stoprocentní nadšení publika. Ve Vizovicích jsme zažili kapelu na vrcholu sil, kdy byly nové věci z posledních let přijímány se stejným nadšením jako „klasiky“ z ročníků dřívějších. Z osmnácti skladeb setu tvořily skladby z posledních dvou desek více než polovinu. Opět výborný koncert.

To stejné mohu napsat oběma rukama i v případě hlavních hvězd večera a úplně poslední produkce jubilejního ročníku. ACCEPT jsou i dnes kapelou ve špičkové formě, k čemuž přispívá i to, že Němci pravidelně vydávají velmi dobré desky s hitovkami, kterými osvěžují živé sety, aby to bavilo jak muzikanty, tak nadšence v podhradí. Opět – ze šestnáctipísňového setu byla plná polovina z „nových“ desek zpívaných Markem Tornillem, kde i dnes riffmaster Wolf Hoffmann plodí stále a stále nové nápady, které skvěle fungují nejen ve studiu, ale i naživo. Ne, to není kapela, která žije ze svého odkazu… Překvapivě bylo trochu vlažnější zpočátku publikum, i když se to tu tričkama skupiny jen hemžilo. Vysvětlením asi bylo to, že se přeci jen věkový průměr pod pódiem o nějakých patnáct dvacet let zvýšil a starší generace není zvyklá vydávat tolik energie, a tak se do koncertu zapojovat jako mladší ročníky. Postupně se ale lidé rozehřáli a ve finále, které bylo opět mixem nových kousků s klasikami, už přinejmenším vepředu pařili takřka všichni. Ale že vůbec největší ohlas vzbudí závěrečný cover „I’m Rebel“, to mě překvapilo. Skvělý závěr skvělého ročníku festivalu. 

22.07.2024	Diskuse (3)	Gazďa