MASTERS OF ROCK 2024 - Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek, 11. – 14. července 2024 (den druhý)

Druhý den Masters of Rock věštil bouřkovou atmosféru, která mohla ohrozit vystoupení vůbec největší hvězdy jubilejního ročníku JUDAS PRIEST. Nakonec všechno dopadlo dobře (hůř na tom byla slovenská Pohoda, která zažila pád stanu, zranění diváků a konec festivalu). Byl to také den, na kterém vystupovali moje dvě největší srdcovky letošního klání – a zatímco Jidáši koncert odjeli jako obvykle na jedničku, ze SOILWORK jsem byl rozpačitý.

Do areálu vcházím těsně před čtvrtou za posledních tónů DIE HAPPY, kteří tu slaví 30. výročí. Z jejich vystoupení jsem ale neviděl nic, a ještě než se dosunu k pódiu, tak dostávám pořádnou nálož vizovického vedra a po čtvrthodinové procházce od parkoviště jsem zpocený jako Rafael Nadal. Nechci ale promeškat set kanadských speed/powermetalistů UNLEASH THE ARCHERS, frontovaných skvělou a uhrančivou zpěvačkou Brittney Slayes s výborným ječákem, kteří se k nám vrací po sedmi letech. A hned jak naběhnou na plac, tak sám sebe překvapím. Minulý týden jsem poslouchal jeden rozhovor s Brittney na YouTube a mluvila v něm o spoustě hejtů, které dostávají jen za to, že jejich nové album se odehrává ve světě, kterému vládne AI. Velice milá a sympatická normální ženská. Tahle kapela jsou běžně pracující lidé jako my a hudbu mají jako svůj koníček ve volném čase a mě to, že tyhle sympatické týpky najednou vidím, úplně dostalo. Plačlivka nejsem, ale normálně se mi začaly koulet z očí slzy a já tam tak stál, potil se, koukal na super metal a prostě u toho bulel. Slzy se mi mísily s potem a já už nevěděl, co je co. Síla, která byla méně spojená se samotným vystoupením a více s mým celkovým rozpoložením. Většina skladeb, co do nás našili, byly přitom speedové vypalovačky, ale mojí favoritkou byla nakonec i naživo střednětempová „Green and Glass“ z novinky s krásnou melodií. Na pódiu se UNLEASH THE ARCHERS ukázali jako stejní sympaťáci jako v rozhovorech.

Vedro, vedro, vedro. Člověk ve 30+ stupních vzduchu a 50+ vizovického betonu nemá šanci myslet takřka na nic jiného. Po vystoupení Kanaďanů se jdu projít a oceňuju hasičský vůz, který nás tu kropí a dostává mě alespoň trochu zpátky do provozní teploty. Další na pořadu dne je německá královna tradičního heavy metalu DORO. První „I Rule the Ruins“ (asi moje vůbec nejoblíbenější dorovka/warlockovka) je doprovázena nadšením a velkou participací publika, které se oproti UNLEASH THE ARCHERS přibližně zdvojnásobilo. Je vidět, že lidé u nás mají paní Peschovou rádi. Spolehlivý set old school metalu, kam dobře zapadly i tři kvalitní a chytlavé novinky „Time for Justice“, „Children of the Dawn“ a „Fire in the Sky“. Postupně ale bohužel v publiku počáteční nadšení vymizí a převládne únava z vedra, a tak koncert ztrácí grády a pokusy od principálky vybudit v nás trochu zpěvu spíš ztroskotávají. O hodinu později by to myslím bylo o dost lepší…

Typické německé estrádní okénko festivalů Pragokoncertu tentokrát vyplňují disko-metalcoraři ELECTRIC CALLBOY a já vím, že přichází čas na to obejít si trochu Jelínka a něco zakousnout. Vracím se někdy v polovině vystoupení a ze vzdálenější části areálu to celé sleduju. Veselé barvičky, smajlíky, srdíčka, paruky, divné brejle, ale nic, co by ve mně zanechalo nějaký trvalý dojem. Kluci smysl pro melodii mají a je to skutečně obří show (Jidáši prominou, ale asi největší toho dne), kde to na podiu bouchá jak za vojenské přehlídky – světlice, ohňostroje, tisíce konfet. Včetně dění na obrazovkách vizuálně propracované vystoupení, ale já na tohle pitvoření a srandičkování nejsem, prostě mě to neba. Každopádně lidi jsou nadšení a skáčou jako popcorn, někteří z fandů se dokonce převlékli do podobných kostýmů ve stylu osmdesátkové posilovny, kterými se prezentuje kapela. Ok, trochu infantilního diska, proč ne… Přede mnou někdo mává obřím nafukovacím penisem a já se radši pomalu prodírám na Meet and Greet Stage, kde má být podpisovka SOILWORK. Švédi ji ale bohužel zrušili.

Poté nás už čekala hlavní hvězda dne i celého festivalu. Podruhé ve třech letech do Vizovic zavítali JUDAS PRIEST, legendy, které ale vůbec nežijí jen ze své minulosti, a naopak stále vydávají kvalitní desky, které jejich odkaz aktualizují a sunou ho kupředu. Jeden zájezd už k nám letos během turné k nejnovějšímu elpíčku „The Invincible Shield“ absolvovali, a i vizovická zastávka se tak nesla dramaturgií setu logicky v podobném duchu jako jarní show v O2 aréně. Jidáši ale na rozdíl například od Ajronů set upravují i během probíhajícího turné, a tak jsme se některých věcí z Prahy ve Vizovicích nedočkali, a naopak nám navíc naservírovali třeba „Riding On The Wind“, „Devil´s Child“ nebo „Sinner“. A bylo to opět fakt, fakt dobré. Vystoupení na Mástrech jsem si dokonce užil z několika důvodů víc. Jednak mají podle mě prostě koncerty pod širým nebem obecně lepší atmosféru, jednak jsem tu na rozdíl od O2 arény pronikl až pod pódium, ale především nám počasí dodalo tu nejlepší kulisu, jakou si může metalový koncert vůbec přát… 

Hned od prvních tónů se z oblohy spustil vodopád a valilo se to na nás jak z protržené přehrady, což vystoupení dodalo další rozměr navíc. Fanoušci pod pódiem šíleli a trsali jako jeblí a muzikanti, kteří si občas také odskočili osprchovat se, zas ocenili, že se tu kvůli nim fakticky koupe 20 000 lidí. Jako velký sympaťák se ukázal druhý kytarista Andy Sneap, který se chodil cachtat do deště asi nejčastěji. Sneap, ač není člen skupiny, se vůbec za těch pár let naživo posunul v rovnocenného člena ansámblu. Rozhodně se „odhillovatěl“ a dnes se pohybuje po celém pódiu, dělá grimasy a snaží se bavit lidi. Většinu sól sice stále obstarává Richie Faulkner, ale Sneap už rozhodně není jen figurínou do počtu. Každopádně po sedmém Sinnerovi už bylo deště na pořadatele moc, a jelikož radary hlásily, že se nás bouře chystá udeřit plnou silou i elektricky, bylo vystoupení přerušeno, aby se v zákulisí celá situace vyhodnotila. Výsledkem bylo naštěstí to, že se pouze vypnuly dvě velké postranní obrazovky a Judas celé vystoupení dokončili. Halford opět potvrdil, že je v téměř třiasedmdesáti stále ve skvělé hlasové formě, kapela skvěle šlapala a my si užili jeden z nejlepších koncertů festivalu.

ALESTORM, kteří začali ve čtvrt na dvanáct v noci, jsem viděl za poslední dva roky už podruhé, a zatímco jejich vystoupení na stejném festivalu v roce 2022 mě svou rozjuchaností otravovalo, letos jsem si to – pro mě překvapivě – celkem užil. Přiznávám, že kdybych nečekal na SOILWORK, tak bych to zabalil a odfrčel zpátky do Zlína. Tenhle pirátský pivní keltský metal mě doma moc nebere, a i v pátek se na pódiu i pod ním samozřejmě pořád rozverně skotačilo, ale temná hodina tomu dodala slavnostnější atmosféru a celé to vystoupení mi připadalo takové přirozenější a míň křečovité. Skotům se zjevně daří, dokoupili další dvě obří nafukovací kachny na pódium, pod kterým jako obvykle recipročně poletovaly celé vystoupení nafukovací hračky nejrůznějšího typu. Publikum se bavilo a já se rozhodl, že se budu bavit s ním. Dobrá párty…

ALESTORM koncert trochu natáhli a sečteno s přerušením vystoupení Jidášů kvůli bouřce začali nakonec závěreční SOILWORK až ve čtvrt na dvě. A musím nerad přiznat, že se mi vlastně ALESTORM líbili víc. Ne hudbou, ale prostě tím, že tomu dali 100 procent, zatímco Švédové to tak trochu odflákli. Už otvírák „Rise Above the Sentiment“ působil rozpačitě, dobrá píseň, ale žádný nakopávak a další skladby se nesly v podobném duchu. Björn Strid je vynikající zpěvák a trochu se to snažil oživit, ale zdálo se, že spíš z povinnosti a zvyku než z nějakého přesvědčení. Vystoupení dostalo koule až po půlhodině výbornými skladbami „Övergivenheten“ z novinky a riffující „Death Diviner“ z předchozího EP „A Whisp of the Atlantic“. A zrovna když si to začalo sedat a pěkně rozjíždět, oznámil Strid najednou, že přichází poslední píseň a bez dalšího vysvětlení prohlásil jen „omluva za ten krátký set“. A pak „Stålfågel“ a čus, nazdar. Měli hrát hodinu deset, hráli tři čtvrtě hodiny. Jasně, byli domluveni do dvou, možná se jim chtělo spát, možná někam spěchali, rozumím. Ale i vzhledem ke zrušené podpisovce celkový dojem pro mě velmi rozporuplný. Jasně, čekalo tu na ně do noci jen pár tisíc lidí…

18.07.2024	Diskuse (6)	Gazďa