MASTODON - Hushed And Grim

100%

Předně, „Hushed And Grim“ je z mého pohledu mistrovským dílem a skutečným vyvrcholením dvacetileté pouti jedné pozoruhodné metalové grupy z americké Atlanty. Není tomu tak však jen díky gigantické délce a objemnosti právě zveřejňovaného materiálu, jehož stylistickou koncepci určují vlastnosti jako velkolepost vyznění, hloubka, uhrančivost, ale také pošmourná atmosféra vyvstávající ze vzpomínky hudebníků na svého manažera Nicka John, jenž zemřel v roce 2018 v souvislosti s rakovinovým onemocněním a byl do té doby pevně spjat s kariérou a růstem MASTODON. Kapela měla již mnoho let blízko k epičtějším strukturám, právě v tom však neotřelost novinky nevězí. Vždyť již v roce 2009, prostřednictvím alba „Crack the Skye“, MASTODON navždy vstoupili do ranku výpravněji pojaté metalové hudby, které byla vlastní pestrost, atmosféra a progresivita. Důležitější se mě jeví ona vyhlazenost a písničkovější naturel skladeb generujících především hloubku. „Hushed And Grim“ laťku bezesporu posouvá a otevírá onen metal s umělečtější nadstavbou zas o něco širšímu poli posluchačů. Zjišťujeme, že častěji než kdykoliv dříve si letošní skladby pohrávají s ponurými a tesknými náladami, jsou vedeny v nepříliš rychlém tempu, působí vrstevnatěji, příběhově a prostor v nich dostává kytarová akustika.

Nová deska atlantských zkrátka působí rockověji, je nakloněná i uhrančivě vyklidněným motivům, otevřená i mimo rámec striktně metalového prostředí. MASTODON s vyspělostí ostřílených skladatelů dávají definitivně zelenou posluchačsky vstřícnějším polohám a to aniž by popřeli umělecký aspekt věci. Naopak je posilován onou uklidňující soumračností díla. Deska však bez problému obstojí i mezi rockovým mainstreamem současnosti, natolik jsou skladby charismatické a od prvních poslechů chytlavé. Ve výsledku je zásadní hloubka, které bylo docíleno i díky znamenité produkci. Tu si vzal na triko zkušený studiový mág, kdysi zodpovědný za práci na veleúspěšných albech Petera Gabriela, ale také kalifornských šarlatánů TOOL, producent David Bottrill. 

Ještě než se dostaneme k skladbám samotným, dovolím si zde předestřít, že zrovna nejsem příznivcem těch nejzběsilejších skladeb, jakými se MASTODON ve své minulosti prezentovali. Vždy mne u nich lákala spíše ona epičnost a plynulé kypění ne až tolik rychlých skladeb. I z toho důvodu bych řekl, že zrovna letošní materiál působí, jako by byl nahrán přímo pro mne. Právě Bottrillův profesionální cit a s mainstreamem koketující rockový feeling celé věci pomohl. Ve všech těch hlubokých písních nalézám poslechový všehomír nedovolující polevení koncentrace. Desku, na které se toho děje opravdu moc, si tak v celé její objemnosti užívám.

Album zahájí dvě ze tří nejtvrdších skladeb. Blížící se bouři signalizuje již vehementní víření Dailorových bicích, ze kterých na svět vypluje úvodní kus „Pain With An Anchor“, song bezesporu dravý, ovšem také pestrý, vlastnící nemálo pozoruhodných momentů, ať už se jedná o hlukovější kytarové stěny dokreslované čirými tóny, tak pěvecká rozmanitost udržující pozornost posluchače na nejvyšší možné míře. Následuje riffová smršť „The Crux“, což je asi úplně nejtvrdší věc na desce. I přes svou nespoutanost si zde kapela, se zručností sobě vlastní, vyhraje i s hypnotickou střední pasáží plnou táhlých nápěvů a kytarových sólo preludií. 

Trojka „Sickle And Peace“ jen podtrhuje názor, že máme co do činění s velmi pestrým a nápaditým materiálem. Djentově švitořící kytarový riffík s rytmikou přesnou jako švýcarské hodinky rozehrává mašinerii dokonalosti. Skloubení lákavé melodiky, citu a progresivistických ambic generuje tento velmi zajímavý a posluchačsky vděčný song, který zajisté patří k tomu nejlepšímu, co MASTODON kdy vypustili. Hypnotizující klávesový úvod skladby „More Than I Could Chew“ připravuje prostor pro čarokrásnou výpravu, která se posléze děje nejen prostřednictvím pomalého tempa, mohutných riffů, dechberoucího groovu a rozmáchlého hlasové projevu nejlepšího pěvce v kapele, bubeníka Branna Dailora, ale má v sobě i značnou dávku správně temné atmosféry.

Pokud se na chvíli zastavíme u tématu zpěvů, na rozdíl od koncertů si na deskách MASTODON vždy dokázali výborně poradit a ono střídání hned tří zpívajících členů jim vždy šlo ku prospěchu. Nejinak je tomu letos, takže právě vokály vydatně přispívají k pestrosti a zajímavosti písní. V „The Beast“ dochází na vstupy skvostné kytarové akustiky inspirované americkým jihem a country prostředím. V pomalejším tempu se pokračuje i v případě „Skeleton Of Splendor“. Její uhrančivost a temnou atmosféru umocňuje právě mocný hlas zpívajícího basáka Troye Sanderse. V její druhé části dojde i na setkání s vesmírným nekonečnem, respektive klávesovými motivy floydovského naturelu. „Teardrinker“ reprezentuje to nejvstřícnější. S předstihem vypuštěný singl je asi nejchytlavějším songem na albu, který tíhne k melodice středního proudu a hitovým ambicím, zkrátka taková osvěžující zpěvná záležitost pro příznivce zavedených rockových institucí. Jsem rád, že se podobný song, zabírající na první dobrou, na desce nachází. Naopak „Pushing the Tides“, coby ona zbývající třetí tvrdá a rychlá skladba z celkových patnácti, spíše připomíná dávnou minulost MASTODON a svou zběsilostí, změnami temp a chaotičtější strukturou, navozuje vzpomínky zhruba na časy desky „Blood Mountain“.

Kapitolou samou pro sebe jsou výtečná kytarová sóla Brenta Hindse a Billa Kellihera, dost často vycházející z bluesového podhoubí hard rocku, zde snad ještě více než kdykoliv předtím posilují onen rockový naturel a opravdovost desky. Jakoby hudebníci odkojeni tvrdší scénou po dvaceti letech definitivně zahodili předsudky a jali se konečně ztéct ty nejvyšší možné mety v rámci klasicky rockového muzicírování. Žádné náznaky a inspirace, ale definitiva, u které si na sludge, hardcore and post-metal kořeny MASTODON ani nevzpomenu. 

Devátá „Peace And Tranquility“ je skladbou stojící na rozhraní právě mezi určitým neklidem starší tvorby a hladivě snovými pasážemi současnosti. Hloubavá „Dagger“ potvrzuje, že právě ony pomaleji vedené a hlubší pěvecké rejstříky kapele nesmírně sluší. Ponurý song postupně mohutní a dojde u něho v rámci aranží i na vstupy exotických nástrojů z oblasti Blízkého a Středního východu, což skladbě ještě přidá na uhrančivosti a halucinogenní náladě, vesměs u mne rozněcující představu pohupující se nekonečné karavany. Melancholické skladbě „Had It All“ je vlastní jakási zvláštní osudovost a platí za další z vrcholů alba. Řadí se rovněž k sérii skvostných temných balad udávajících ráz celé této, bezmála devadesátiminutové nahrávce. Dailorův krásný nápěv je umocňován kytarovou akustikou a tajemnými klávesovými tóny. Riffující „Savage Lands“ představuje pro změnu křiklavější polohu. Song je veden v o něco vyšším tempu, než je u většiny zdejších písní obvyklé. Jde však z mého pohledu spíše o méně nápadnou záležitost.

Zádumčivost „Gobblers And Dregs“ podtrhuje hlubší Sandersův vokál. I díky temným kytarovým stěnám patří skladba k nejtypičtějším položkám alba. Jakoby v sobě koncentrovala ty nejlepší vlastnosti aktuálního kompletu. Parádně se jeví i onen znělý, toolovsky vedený kytarový riffík, který zhruba někdy v polovině časomíry písně započne své nonšalantní odkrajování. I epická balada „Eyes Of Serpents“ nemá nejmenší chybičku, zvlášť když dojde na vstup oněch mocných nápěvů. Závěrečná „Gigantium“ je však ještě lepší, představuje totiž vše shrnující overturu. Nejen temnota, ale i skladatelská vynalézavost z ní činí velké finále. Těžkopádný groove a meluzínu utvářející vřeštivé kytarové tóny se zde mísí s melodikou, umocňují tak ráz odzbrojujícího rockového díla. Hudba MASTODON zřejmě nikdy nebyla tak blízko přirozenému projevu kolegů od BARONESS a zároveň se nikdy nevykazovala takto temnou velkolepostí. „Hushed And Grim“ je tak mistrovským dílem amerického metalu, kterému, z mého pohledu, k dokonalosti neschází zkrátka vůbec nic.

15.11.2021	Diskuse (18)	Stray janpibal@crazydiamond.cz