MAYHEM - Atavistic Black Disorder / Kommando

60%

Časy se mění, modly padají, hrdinové demytizují a kdysi obávaní černokněžníci MAYHEM přebírají norskou Grammy (Spellemannprisen) za celoživotní dílo. To je současná realita blackmetalových legend stojících u samého počátku (kdysi) kontroverzního a nepohodlného žánru. Kromě Grammy přišlo ještě slavnostní uvedení do Rockheim Hall of Fame v Trodheimu a při té příležitosti byla v tamním muzeu instalována kopie kultovní zkušebny ve staré chatě v lesích. Její originál se pak po dlouhých letech znovu objevil na obrazovkách v promo videu Century Media, které bylo natočené k propagaci nového EP „Atavistic Black Disorder / Kommando“. Ponechme stranou pochybnosti, jak by se takový cirkus zamlouval jistým původním členům, kteří už se nemohou k situaci vyjadřovat a pojďme se raději podívat na jmenovanou temnou novinku.

Už samotný název symbolizuje dvě odlišné roviny, které se na epku nachází. Na áčkovou stranu se vtěsnaly tři temné a hutné skladby, které se prý nehodily do konceptu předchozí řadovky „Daemon“, zatímco na béčku řádí čtyři covery punkových vypalovaček. Možná se MAYHEM inspirovali u kolegy Ihsahna a jeho dvou kratších nahrávek, na kterých kytarový mág kombinoval vlastní tvorbu s předělávkami inspiračních vzorů, téma ale uchopili po svém a u přezpívaných věcí se soustředili pouze a jenom na divoké punkové šlágry. V rozhovorech se členové kapely vyznávají ze svého obdivu k (hardcore) punku a k jeho rebelskému ideovému spojení s black metalem v podobě odporu vůči autoritám a konformitě. Samotné hudební propojení obou směrů může být dnes již méně patrné, ale v začátcích černého kovu byl punk také jednou z jeho nejdůležitějších ingrediencí. Svou oblibou punkového žánru se netají ani dva původní vokalisté skupiny Maniac a Messiah, kteří byli přizváni k hostovačkám právě na těchto coverech.

Začátek „Atavistic Black Disorder / Kommando“ nicméně navazuje přesně tam, kde završilo svou hudební pouť poslední album „Daemon“. Proto moc nerozumím zmíněnému tvrzení o nevhodnosti umístění songů na dlouhohrajícího předchůdce, snad šlo o záležitost lyriky, ale do té už se delší dobu odmítám u MAYHEM nořit. Skladby každopádně nepůsobí dojmem nějakého zbytku, který je potřeba udat, aby neskončil na skládce. Bráno do důsledku je jediným neslyšeným autorským dílem úvodní kus „Voces Ab Alta“, zbylé dvě blackovky už byly k dispozici na limitkách „Daemona“. Přesto všechny písně dohromady tvoří soudržné trio, které reprezentuje nejlepší formu norského black metalu pro třetí dekádu našeho století. Opět se hodně sází na budování tíživé až děsivé atmosféry a z reproduktorů se valí téměř hmatatelné zlo a temnota. Největší přidanou hodnotou jsou jako vždy Hellhammerovi bicí. Rychlé blasty, přesné breaky nebo zlověstně, a přitom energicky dunící rytmika jako v úvodu „Black Glass Communion“, to všechno je podané s velkým stylem a nesmírně osobitě. Nad hromujícími škopky víří obě kytary, riffy i melodická tremola jsou parádní, byť už trochu očekávané. Attilův vokál je kapitolou samou pro sebe, osobně jeho projev moc nemusím, ale uznávám, že na zpěvu pořád maká a jeho rejstřík je hodně slušný, přičemž se pohybuje se od záhrobního chroptění a syčení, až po operní kázání satanského kněze. No, i ten harsh mu nakonec docela jde.

Na druhou část desky jsem byl hodně natěšený, kombinování extrémního punku s tvrdým metalem může totiž vyústit v povedenou souhru, jak to předvedli např. SLAYER nebo PRONG na svých tribute albech. Výsledek v podání MAYHEM je bohužel dost rozpačitý. Bez pochyby na jedničku dopadl ještě cover „Hellnation“ od DEAD KENNEDYS, který si zachoval typickou přitažlivou chaotičnost Biafrovi party korunovanou navíc skvělým vokálním představením hostujícího Maniaca. „In Defense Of Our Future“ z dílny britských DISCHARGE je už ale jen nepatrně upravená, slušně zahraná metalová kopie, která neurazí, ani nenadchne a může zafungovat maximálně jako zpestření na live show. O „Only Death“ od RUDIMENTARY PENI jsem slyšel poprvé od MAYHEM, ale o nic jsem rozhodně nepřišel. Anarchopunkový primitivismus s frackovitým uřvaným zpěvem mi nepřijde nijak výrazný ani jako originál, natož přezpívaný. Attila si zpěv upravil víc do blacku, což celou skladbu dělá ještě bizarnější a možná až nechtěně komicky parodickou. Největším zklamáním je ovšem závěrečné ramonovské „Commando“. Z lehce plynoucího rokenrolu s typickým melodickým refrénem se stala v podání MAYHEM (a Messiaha za mikrofonem) opilecká vyřvávačka, dokonale pohřbívající svěžího ducha písní RAMONES. Snad jsem čekal víc nadsázky a uvolněnosti, což jsou ale vlastnosti, které jsou vlastní právě jen punku a jimiž se tento historický hudební vzdor od black metalu výrazně odlišuje.

Těžko se celkově hodnotí takto nesourodá deska. Vlastní styl ovládají MAYHEM stále s obrovskou bravurou a profesionalitou. Troufl bych si dokonce tvrdit, že v tradičním pojetí žánru nemají stabilní konkurenci. Paradoxně ale díky této oddanosti a zarputilosti nedokázali (až na jednu výjimku) přenést punkovou energii dál a uzemnili jí svou těžkotonážní vahou. Když už předělávka, tak pro příště raději pouze jedna a nejlépe ze spřízněných metalových vod. Takhle má „Atavistic Black Disorder / Kommando“ sice atraktivní líc, ale notně pošramocený a nevýrazný rub.

26.07.2021	Diskuse (4)	Hivris riha.kamil@gmail.com