MEGADETH - Kdo tu stojí o mír? 3/12

Poté co se členům kapely podařilo přežít své první americké turné, byť se to díky tvrdým drogám a událostem jenž se na turné odehrávaly zdálo jakkoliv nepravděpodobné, začali spřádat další plány. MEGADETH si ostatně tou dobou získali pověst nejproblematičtější mladé kapely žánru, kapely, jejíž členové pokud se rovnou nerozpakují vyjít na pódium v drogovém rauši, pak umí svými poznámkami z pódia vyprovokovat k bitce i pořadatelskou službu. Jednoho večera třeba Mustaine do mikrofonu znechuceně utrousil, že nebýt neschopného pořadatele, co je nenechal dodělat ani zvukovou zkoušku, koncert by patrně dopadl ještě lépe, načež se z publika ozýval bujarý aplaus. Fanouškům se něco podobně sebevědomého prostě líbilo. Druhou stránkou věci je fakt, že si na kapelu kolikrát po koncertě někdo počíhal.

První velkou událostí po skončení turné byl přesun k většímu vydavatelství Capitol Records, což se později ukázalo jako velmi důležitý a v podstatě rozhodující tah, neboť tahle firma si mohla do MEGADETH dovolit zainventovat mnohonásobně více peněz, než tomu bylo u Combat. Bylo jasné, že druhé album podstoupí důkladnou zkoušku a že půjde pravděpodobně o jeden z nejočekávanějších počinů. Nesmělo se nic ponechat náhodě, takže si tentokrát vše okolo vzniku alba Mustaine více hlídal. Rozmíšky mezi ním a druhým egomaniakem v kapele Chrisem Polandem však neustávaly, ale šlo se do studia s novými songy, od kterých si všichni hodně slibovali, takže bylo rázné personální řešení prozatímně odsunuto na neurčito.

Mustaine napsal všechny songy pro „Peace Sells, But Who´s Buying?“ ve velmi krátké době, uzavřen stranou od kapely, kdy se snažil především vylízat z náročného koncertního zápřahu a soustředit se na tvorbu nových věcí. S ostatními členy později spolupracoval na aranžích a různých dodělávkách. Materiál byl všechen hotov ještě před tím, než se šlo do studia a nesl sebou velmi ostrou, politicky nekorektní, rétoriku, která se navážela nejen do společenského dění, světové hospodářské situace a americké politické scény, takže se brzy v souvislosti s kapelou začalo užívat označení - politicky zaměřená.

Kritika obřích jaderných programů americké vlády a kritika cenzury či snah zamezit svobodě projevu, se staly pro kapelu osobní nálepkou. Povedl se rovněž obal, který byl koncepci nahrávky a ironickému názvu přizpůsobený. Malíř Edward Repka zde zachytil maskota kapely Vica Rattleheada, pózujícího s cedulí „For Sell“ před zbořenou budovou OSN a sice ve chvílích, kdy již bylo po jaderné katastrofě. Nahrávka se povedla nejen po koncepční, ale i po zvukové a produkční stránce. Došlo samosebou na první klipy, z nichž ten k titulní skladbě sklidit zasloužená uznání.

Čistější a mnohem dodělanější produkce Randyho Burnse byla velkým posunem a skvěle sedla na mnohem propracovanější struktury všech skladeb. Deska „Peace Sells, But Who´s Buying?“ zní mnohem mohutněji než debut a tak je často zmiňována jako nejlepší album MEGADETH vydané v osmdesátých letech. Musím zde rovněž říct, že svým originálně pojatým, panoramatickým zvukem, skvělými aranžemi a všemi ozdůbkami, stejně jako svým politických rázem a štiplavými texty, může směle konkurovat nejlepším albům od kapel jako SLAYER, ANTHRAX a METALLICA.

Když si detailně rozebereme album „Peace Sells, But Who´s Buying?“, brzy zjistíme, že je plné pozoruhodných skladeb, které jsou napěchované doslova revolučními momenty žánru „thrash“. Vřeštivá sóla se zde v rychlém sledu prolínají nebo plynule přechází v silné riffové figury, kterých je zde obzvláště mnoho, protože skladby působí hodně rozmanitě a motivy se v nich příliš neopakují. Rozhodně nejde o skladby se slokami a refrény, vše je zde jaksi neúhledné, nepředvídatelné, což je velmi dobře. Tohle dílo zkrátka bouří každým svým momentem. 

K rebelantské vřavě vybízí již úvodní „Wake Up Dead“, následuje „The Conjuring“, což je song plný mnoha trilkujících sólových kytar, ale i nemalého tahu a energie. Titulní věc „Peace Sells“ předznamenaná vytaženou basovou linkou, zde posléze přecházející v pochodový riffing, se stala doslova hitem jedné metalové generace. Generace THRASH! Konfliktní a politicky nasměrovaný song plný nejrůznějších vyhrávek v závěru ještě umocní sborové vyřvávání jeho názvu celou kapelou. Přímočará „Devils Island“ zahraje na progresivní notičku. Objevuje se zde hopsavě punková vokální linka, ale i nekompromisní thrashový riffing a celé to dohromady působí dost groovy a zajímavě.

Epická „Good Mourning/ Black Friday“ je jedním z vrcholů alba. Skladba kritizující systém, pozastavující se nad stále živými ozvěnami hospodářské krize, se rozjíždí pomalu, rozmáchle a s veškerou dramatičností, později však přechází v strhující řež. Funkově rozdováděná „Bad Omen“ pokračuje v progresivním stylu. Přichází čas i na další předělávku, kterou je zde song Willieho Dixona „I Ain´t Superstitious“. No a nakonec skvělá „My Last Words“, týkající se tématu ruské rulety a strachu jedince z toho, co jej čeká vzápětí, jako by byla hozenou rukavicí METALLICE, tou dobou už bytelně usazené na vrcholku pyramidy žánru thrash.

Po nahrávání desky jedou MEGADETH velké turné coby předkapela ALICE COOPERA, konkrétně jsou součástí jeho štace, kterou podporuje své comebackové album „Constrictor“, takže se Mustaineovci měli možnost předvést před daleko větším počtem diváků, než tomu bylo při turné k albu prvnímu. Drogová závislost a osobnostní půtky však tou dobou vrcholí a po skončení celého podniku definitivně odchází Gar Samuelson i Chris Polland. Dave Mustaine později uvádí celou situaci v tisku na pravou míru a sice, že on a David Ellefson byli tou tahounskou dvojicí, kdežto dva odejití členové tou vezoucí se, která příliš nepřispěla k celkovému chodu věcí. Nebylo možné tolerovat někoho touhy o spoluvelení, zvláště pak při faktu, že dotyčný prostě hudbu neskládal. Každopádně bylo možné tou dobou pozorovat, že období „Peace Sells“ posunulo kapelu o mnoho výše, vše šlo správným směrem a o MEGADETH bylo čím dál více slyšet.

30.01.2014	Diskuse (19)	Stray janpibal@crazydiamond.cz