MEGADETH - Příliš mnoho alibi 8/12

Zkraje roku 1996 začal Mustaine práce na svém bočním projektu, jenž dostal název MD.45, čímž překvapil nejen fanoušky, ale i ty, kteří se považovali za znalce jeho osoby. Jednalo se o hudbu, která, díky své neotesanosti a přímočarému uchopení skladeb, pramálo souvisela s jeho pečlivě propracovaným heavy metalovým pojetím, prezentovaným roky u MEGADETH. Celé album „The Craving“ nazpíval frontman od americké punkové kapely FEAR, Lee Ving, což  se později ukázalo jako chybné rozhodnutí, protože to celý, nepříliš nápaditý, materiál ještě více přiblížilo nevýraznému undergroundu a punkovým základům. Bubeníkem se stal Jimmy DeGrasso, studiový hráč, známý však především z působení v doprovodném bandu ALICE COOPERA nebo z krátkého účinkování v SUICIDAL TENDENCIES. Celý projekt nakonec totálně propadl, protože Mustaineovi fanoušci očekávali přeci jen něco úplně jiného. Když už ne nějaké vytříbené metalové kejkle a vrstevnaté postupy, tak alespoň  něco, co by se vykazovalo pořádnou dávkou chytlavosti. Celé album bylo po letech přezpíváno samotným Davem a ve své nové verzi působilo rozhodně o poznání lépe než tehdy.

V druhé polovině stejného roku už se začaly přípravy následující studiovky MEGADETH, takže kapela nejdříve v tichosti odjela do Londýna, s účelem nahrát pracovní dema, která byla později v tisku ohlášena předběžným názvem „Needles And Pins“, aby se pro hlavní fázi studiových prací přesunula do Tennessee, konkrétně do Nashvillu, do studií jistého Danna Huffa, vůdčí to osobnosti ve Spojených státech poměrně známé A.O.R. kapely GIANT, který se od jisté doby zabýval rovněž produkcí country a rádiově orientovaného rocku. Celá tahle zvláštní volba byla poháněna Mustaineho neoddiskutovatelnou touhou naplno prorazit do žebříčků a obecně do hitparádového mainstreamu. Svého věčného strašáka, v podobě průlomu Černé desky jeho bývalých kumpánů od METALLICY, se zkrátka nedokázal ani po letech zbavit. Chtěl své soky prostě stůj co stůj dohnat. Bohužel mu to však znovu (dle předpokladů) nevyšlo, protože nová deska, která nakonec dostala název „Cryptic Writings“, a která obsahovala pár velmi slušných kompozic, působila na staré fanoušky MEGADETH až příliš vykalkulovaně a prvoplánově. Naopak nové příznivce, rekrutující se zejména z řad fanoušků tehdy bujícího nu-metalu, neměla tahle heavy metalová sebranka z osmdesátých let šanci oslovit. Výsledkem byla tedy patová situace, kdy staří fanoušci na jednu stranu dostali vcelku hitovou a dobře poslouchatelnou nahrávku, ale rovněž i nahrávku, kde chyběly přesně ty postupy, pro které měli dříve MEGADETH tolik rádi. 

Problémem sedmé řadové desky „Cryptic Writings“, kterou osobně považuji za stále ještě velmi solidní nahrávku, byla stylová rozháranost. Šlo o jakýsi rekapitulační slepenec písní, které vzájemně příliš nedržely pohromadě. Některé songy nepostrádaly hitové ambice, jiné přinesly do hudby MEGADETH nové prvky v podobě určité country dřevnosti, ale i popového odlehčení, ale byly zde i takové, které jejich tvorbu jakoby vracely až  někam k vysokorychlostním metalovým kořenům. Pilotní singl „Trust“, postavený na středních tempech, tradičně nosném riffu a velmi srozumitelné zpěvové lince, patří dodnes k jejich nejúspěšnějším skladbám, takže díky němu se nahrávka začala velmi dobře prodávat a brzy se stala už šestým albem MEGADETH v řadě, které bylo ověnčeno platinou.

V souvislosti s „Cryptic Writings“ můžu potvrdit, že se vlastně jedná dodnes o nejrůznorodější nahrávku, na jaké kdy Dave Mustaine ve své kariéře pracoval. Mnohými milované, celou řadou skalních nenáviděné album. Rozhodně však jde o materiál, který vzbudil pozornost a  o kterém se mezi metalovými příznivci vedly diskuse. Byl či nebyl to krok do neznáma? Byl správný nebo ne? Šlo vůbec v situaci, ve které se MEGADETH tehdy nacházeli, udělat něco jiného (třeba nahrát desku podstatně tvrdší) a uspět minimálně stejně? Osobně si myslím, že šlo o sbírku povedených skladeb, kterým pouze scházela jednotící linie a magnetismus, tolik příznačný pro několik mimořádně zdařilých nahrávek přímo předcházejících. Když budeme rozebírat skladbu po skladbě, zjistíme, že položky na nás působí mnohem lepším dojmem zvlášť, než jako součást padesát minut trvajícího díla.

Jestliže jsme se v případě „Trust“ nedočkali žádného mimořádného překvapení a vše jelo, tak jak se na kapelu formátu MEGADETH patří, tak už druhá skladba „Almost Honest“ dokázala rozčeřit hladinu podstatně razantněji. Myslím samozřejmě v pozitivním slova smyslu. Její odvaha odpoutat se od zaběhlých pravidel a z toho plynoucí kontroverze spočívala zejména v neobvyklé melodice, lehkosti a vlivu amerického tradicionalismu či prvků dřevní venkovské hudby. Pro mne jde však o jednu z nejzajímavějších skladeb v historii MEGADETH. V rockovém duchu pokračuje následující těžkopádná „Use The Man“, která si pohrává s vlivy pozdního grunge. Čtvrtá skladba „Mastermind“ neoslní, nepřekvapí, prostě průměrná položka s jakými Mustaine o deset let později nešetřil. Naopak „The Disintegrators“ je kvapíkem navozujícím vzpomínky na rané období thrash metalu. I přes slyšitelné retro manýry jde však o poměrně zdařilý pokus navodit ducha zašlé doby. Stejným způsobem je směrovaná i závěrečná „FFF“, která je přece jen trochu více laděná do punku.

Nejméně typickou a zároveň jednou z nejpovedenějších písní je nenucená „I´ll Get Even“, plná ambicí oslovit i posluchače orientované na kytarový pop. Zatímco vatové songy „Sin“, „Have Cool, Will Travel“ a „Vortex“ ničím zásadním nepřekvapily, byla skladba „A Secret Place“ naprostou lahůdkou stylu a metalovou hymnou, ve které MEGADETH předvedli své největší trumfy. Generační kytarový motiv jakoby odkazoval na staré ACCEPT (zde jaksi poameričtěné) a dodal písni na důrazu. Její střední tempo pak pozvolna graduje v parádním refrénu. Nejmelodičtější skladbou je zde zřejmě (díky svému refrénu) „She-Wolf“.

Je poznat, že Mustaine tehdy před vstupem do studia hodně kalkuloval. Na jednu stranu chtěl stvořit chytlavý materiál, kterého by si všimly rádiové stanice, na stranu druhou si chtěl zachovat feeling obvyklý z minulých děl. Všechny ty nové vlivy se však nepodařilo zas až tak přesvědčivě ujednotit, byť mám pocit, že Dann Huff udělal s nabízeným materiálem maximum. Přesto všechno se mi „Cryptic Writings“ jeví jako zdařilé album, bohužel bez většího jednotícího prvku, tedy něčeho, co doposud jejich albům nechybělo. Nepříliš dobrá nálada uvnitř kapely bezprostředně po nahrávání vyústila v definitivní odchod/ vyhazov Nicka Menzy, kterého na následném turné nahradil právě již výše zmíněný Jimmy DeGrasso. Věčný parťák David Ellefson, i po bočních projektech permanentně pošilhávající Marty Friedman, se svým zrzavým šéfem zatím setrvávali, a tak se kapela v plné polní ocitla v závěru devadesátých let před dalšími výzvami.

25.03.2014	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz