MEGADETH - Dystopia

80%

Patnácté album kalifornských thrashových veteránů MEGADETH patří k nejsledovanějším událostem na metalové scéně současnosti. Není divu, vždyť kapela svými posledními alby mnoho lidí zrovna nenadchla a jméno Davea Mustainea stále budí patřičný rozruch. Tudíž je každá novinka z tábora nespokojeného zrzouna vždy podrobena rozličným proudům názorů. A album „Dystopia“ rozhodně bude patřit k momentům, jenž dokáží značně hnout emocemi, zvlášť když před rokem do sestavy nastoupili hned dva nováčci: kytarista Kiko Loureiro z řad brazilských ANGRA, a pak ještě bubeník Chris Adler, do té doby působící u amerických LAMB OF GOD. Od nové desky si řada lidí hodně slibovala a rovněž já mohu potvrdit, že podobně nastartovaně MEGADETH již hodně dlouho nepůsobili. Ve své podstatě jde o pravý návrat k hudbě, s jakou kapela vešla ve známost na přelomu osmdesátých a devadesátých let, i když Mustaineova hlasová forma má v současnosti hodně daleko do té před čtvrtstoletím. I já však tvrdím, že jde zřejmě o nejlepší materiál, jaký byl kapelou nahrán za hodně dlouhou dobu, tedy snad od druhé poloviny devadesátých let.

Předně musím potvrdit, že oba nováčci jsou kapele přínosem, zejména pak kytarista Loureiro se ukazuje jako velká posila a jeho hru shledávám mnohem osobitější než u předchůdců Brodericka a Drovera, tedy snad nejlepší od časů, kdy u MEGADETH působil Marty Friedman. Ani u Adlera nejde o špatnou volbu, byť si na místě bubeníka dokážu u této letité instituce představit i jiné, méně chladně vyznívající osobnosti. Při pohledu na nosič upoutá hned pohled na obal, který je opravdu znamenitý, určitě nejlepší od časů „Youthanasia“. Znamenitě vyobrazený maskot Vic Rattlehead, držící v ruce hlavu Sochy svobody, zde stojí poblíž zdecimovaného mostu, nad hlavou mu lítají prapodivné drony a pozadí dotváří obrázek amerického velkoměsta v chuchvalcích kouře. Kontroverzní výjev nepostrádá stylovost a je hozen do ocelově modro-šedého odstínu. Přejděme tedy ke skladbám.

Hudební složka působí o mnoho živelněji, než bylo u MEGADETH zvykem na několika posledních albech, což potvrzuje už úvod skladby „The Threat Is Real“, která přináší zjištění, že Mustaine je opět skutečnou hrozbou na metalové scéně. Blízkovýchodní motivy protkané ženským hlasem se záhy prolnou s nabuzenými thrashoidními riffy ostrými jak za časů „Killing Is My Business“, vše se dostává do strhujícího tempa a oba kytaristé ukazují, jak lze skloubit agresivní a rychlou hru s melodickými motivy. Je to neuvěřitelné, ale tahle skladba konečně vrací kapelu k tomu, co od ní většina lidí dlouhá léta chtěla slyšet. Následná titulní skladba je však ještě lepší, platí za přímočarou hitovku, jenž upaluje start cíl a její neuvěřitelná chytlavost není brzděna přílišným zhušťováním instrumentace, jde pravděpodobně o největší želízko celého alba a snad nejatraktivnější song, jaký MEGADETH za posledních dvacet let vypustili.

Na progresivnější a více bezútěšnou notičku zacyklenou změnami temp a méně očekávanými strukturami se MEGADETH vrací s dalšími songy jako „Fatal Illusion“, „Death From Within“ nebo „Bullet To The Brain“, kde shledávám nejpozitivnějším zjištěním především návrat k hodnotám milníku „Rust In Peace“, ale i velmi jiskrnou, energickou a osobitou kytarovou hru nováčka Kiko Loureira, který dokázal kapele vtisknout znovu životaschopnost a esprit, jenž jí dlouhou dobu scházel. Desku (zatím bez závažnějších slabin) zhruba někde uprostřed posílí další dva mimořádně zdařilé songy: zaprvé varovně vyznívající „Post American World“, jež nabídne znovu o něco více melodií a pak ještě rozmáchlá „Poisonous Shadows“, což je monstrum postupně se rozbalující v ne zas až tak rychlém tempu. Mustaineův poslední roky hodně diskutovaný vokál zde odhaluje svou lepší stránku a to v doslova jedovatě postupujícím refrénu. Za mne určitě jeden z vrcholů alba.

Až od instrumentálky „Conquer Or Die!“, která je vlastně položkou tak trochu do počtu, se laťka o něco snižuje. Drtivě vybuzená „Lying In State“, charakteristická strojově chladnými riffy a bicími použitelnými do jakéhokoliv metalu modernějšího ražení, znovu dokáže rozvířit adrenalin, ale postrádá bohužel nápady. I „The Emperor“ má sice jistou chytlavost, ale působí na mne jako případný odštěpek, který se nemusel na regulérní řadovce vůbec nacházet. Následná „Foreign Policy“ je určitě tou nejzbytečnější položkou celého alba. Z celkového pohledu se MEGADETH po dlouhé době podařilo nahrát velmi solidní thrashovou desku, s výborným plným zvukem, nápaditými kytarovými motivy a velkým množstvím energie. „Dystopia“ je deskou zhruba pěti vynikajících a několika dalších vcelku obstojných songů, závěrečná třetina nosiče je však o dost slabší. Dost možná nejlepší album MEGADETH od časů „Youthanasia“ a „Cryptic Writings“, nadějný návrat, který však úrovně těch úplně nejlepších věcí z jejich diskografie nedosahuje, se vším vydaným po roce 2000 si však poradí, takže buď silných 70% nebo hodně slabých 80%, aby jste neřekli, nechávám to druhé.

Album zakoupeno v obchodě Music Records.

29.01.2016	Diskuse (75)	Stray janpibal@crazydiamond.cz