MEGADETH - The Sick, The Dying...And The Dead!

90%

Za těch krušných šest let od vydání posledního (a nutno říct že zdařilého) alba „Dystopia“ jsem ani zdaleka neměl dojem, že se MEGADETH nachází v koncích, tak jako kdysi dávno mezi roky 2001-2007, natolik mne právě předchozí řadovka zaujala svým znovuobnoveným entusiasmem a výbušností. A to v posledních šesti letech Dave Mustaine čelil závažným zdravotním problémům (snad úspěšně zažehnaná rakovina hrtanu), mnohdy nevalné formě v rámci živých vystoupení a také o pár let později kontroverzi stran rozchodu s dlouholetým parťákem - baskytaristou Davem Ellefsonem. Žádná z těchto událostí za těch šest let šéfovi zrovna nepomohla, ale i tak zde dnes stojí silný, jak tomu už hodně dlouho nebylo. Fanoušci MEGADETH mohou slavit, novinka je skvělá!

„The Sick, The Dying...And The Dead!“ na mne dělá dojem velice povedené, pro kapelu typické a nebýt negativa v podobě dlouhodobě poničených Daveových hlasivek, tak skoro dokonalé sbírky, která reprezentuje jméno MEGADETH ještě v roce 2022 s velkou parádou. Ono vlastně vždy záleží na tom, jak se tahounskému hudebníkovi zadaří zúročit svůj skladatelský potenciál a jak přínosně dokáže pracovat s potenciálem svých spoluhráčů. Letos mám pocit, že si hodně věcí sedlo a deska tak vlastní nejednu výtečnou metalovou vypalovačku i mocný zvuk, za jaký by si autor produkce zasloužil vyznamenání.

Nabídnu jedno přiznání. Ačkoliv mám hodně rád tvorbu kapely z osmdesátých let, víte právě co v mých uších tak trochu odděluje MEGADETH (ne však ve smyslu lepší/horší) od zbývající trojice Velké thrashové čtyřky? Že na rozdíl od tria SLAYER, ANTHRAX a METALLICA, které vnímám hlavně jako akty patřící především do osmdesátých let, považuji MEGADETH za kapelu hlavně let devadesátých. Právě tehdy se jim totiž dařilo doslova vše, na co sáhli (dokonalý albový triumvirát „Rust In Peace“, „Countdown To Extinction“ a „Youthanasia“ budiž stvrzením), právě tehdy natáčeli ta nejlepší alba a právě tehdy slavili největší úspěchy a zařadili se do čela metalového pelotonu. Od rozlučky s tímto obdobím, mnohými podceňovaným avšak stále velice dobrým albem „Cryptic Writings“ z roku 1997, již nikdy později nestanuli tak vysoko, neboť jim posléze mnohý risk nevyšel a návraty k jejich „pravé“ podstatě budily dojem polovičatějších prací. I když mnozí (spíše ti mladší) příznivci oslavovali album „Endgame“, roky ubíhaly bez mého znovuzažehnutí zájmu a já na sobě cítil z jejich novějších děl stále spíše skepsi. Právě až deska „Dystopia“ vše změnila, neboť nabídla jak chytlavé a dobře zprodukované vály, tak progresivnější naturel albového celku, nemluvě o angažování skvělých muzikantů do sestavy, především pak kytaristy Kiko Loureira z řad brazilských ANGRA. Ten značně zpestřuje i aktuální materiál.

I když je „The Sick, The Dying...And The Dead!“ v rámci Hard N´Heavy perspektivy v podstatě konzervativnější nahrávkou než semknutější „Dystopia“ a v rámci skladeb vlastně působí i stylově rozháraněji (bohudík), nacházím na novince ještě větší skladatelský potenciál, pestřejší dramaturgii a sebejistě odhalovanou muzikálnost, poctivě režírovanou právě ohnivým „lotrem“ u kormidla. Dave Mustaine zkrátka novinku piloval postupně a do co největší dokonalosti. V době její soustředěné tvorby jej pravděpodobně nezajímalo nic jiného, jakoby se jednalo o jeho definitivní počin. Ten ponor je zde zkrátka cítit, což je, kromě automaticky skvělých hráčských výkonů, vlastně největší devízou díla.

Oceňuji, že se Mustaine nebál do vrstevnatých skladeb dostat vlivy i mimo striktně thrashový rámec, viz třeba hned na začátku alba pozvolně se odvíjející poloakustický rozjezd titulní písně, který může působit jako poklona australským AC/DC a jejich mocnému nástupu „Hells Bells“, nebo v tom samém songu na místo vygradovaného refrénu využití volnějšího bridge uprostřed jinak metalického boogie. Jde o pasáž připomínající spíše starší tvorbu od ALICE COOPERA, velkého Daveova oblíbence. Ono propojení mezi rockovou klasikou a thrashovým divošstvím je vlastně znát z celé řady pasáží, ať už jde o brilantní rej smysluplně působících sól a sólíček, usilujících o prostor a živících pestrost songů, nebo jej zde můžeme reflektovat prostřednictvím chytlavějšího potenciálu některých věcí - viz hity jako „Soldier On!“ nebo „Mission To Mars“ (dost možná mé dvě nejoblíbenější položky, možná právě pro to, že působí devadesátkově). Kontrastnost mezi jednotlivými songy není ani trochu rušivá, ale naopak dramaturgii alba pomáhá - např. akusticko-dramatický rozjezd ve skličujícím válu „Dogs Of Chernobyl“ versus spíše rtuťovitý heavy rockec v podobě skladeb jako „Sacrifice“ nebo především skvostné „Célebutante“.

Fanoušci ostřejší podoby MEGADETH se rovněž dočkají řady skvělých, na rychlých riffech postavených želízek - drtivý sedmiminutový song „Night Stalkers“ má v sobě veškerou hrubost thrashe, nicméně žádný prvoplán, ale poctivá zabijárna. „Life In Hell“ také rozhodně příliš fanoušků nezklame, natož pak dokonalá smršť  „We ´ll Be Back“, která překvapí dokonalou přehlídkou stylové abecedy této kapely - ústřední mega-rychlý riff je esence všeho, co kapela reprezentuje. Poslední jmenovanou skladbu považuji vlastně za tu nejdokonalejší reminiscenci osmdesátkových MEGADETH. 

Když už byla řeč o skvělé instrumentaci, nesmím se zapomenout pozastavit u Daveova hlasu. Už mnoho let je všem jasné, že už to od něho prostě není příliš ono. Což o to, snaží se. Ani pozoruhodný potenciál nových skladeb na tomto faktu moc nezměnil. Mustaineův výraz se dnes drží v nižších usedlejších polohách, mnohdy budí dojem jisté bolestnosti a skoro až trápení, a tak v případě určitého předsazení právě vokálních partů v mixu nepatřím k těm, kteří by nad právě jeho výkonem nadšeně omdlévali. Asi bylo i hůř, ale čas nelze zastavit. A to je právě to jediné negativum současné tvorby MEGADETH. Hlas Davea je zkrátka poničený. Pracuje se s tím, co je k dispozici. 

Za mne je „The Sick, The Dying...And The Dead!“ prostě povedenou nahrávkou MEGADETH s úměrným zastoupením dravosti, melodiky a výborného metalového řemesla (Dirk Verbeuren na bicí, Kiko Loureiro u kytary a James LoMenzo na baskytaru tvoří velice nadějnou sestavu, byť, jak je známo, právě baskytarové party nahrál hostující Steve Digiorgio). Album, které vlastní skvělý cover, skvělý zvuk, povedenou dramaturgii s vygradováním v poslední třetině, kde nechybí řada hitů, to vše pod taktovkou spousty výtečných muzikantských okamžiků.

09.09.2022	Diskuse (26)	Stray janpibal@crazydiamond.cz