MEKONG DELTA - Tales Of A Future Past

90%

Netvrdím, že je Ralph Hubert génius, rozhodně však hudebník, který má co nabídnout. Svůj osud spojil s metalem. Nesnaží se měnit jeho formu, jen do ní vkládá jedinečný obsah, který se neoposlouchá. Mustr od roku 1985 příliš neměnil. Umělecká svoboda nalezená ve zdánlivě bizarní směsici modernější ruské či jiné klasiky a technického thrashe vynesla metalové scéně řádku přinejmenším zajímavých desek; formaci MEKONG DELTA, za níž dotyčný stojí, pak na oplátku kultovní status. Projekt, který měl kdysi dávno mimo jiné dokladovat vyspělost německé metalurgie, se stal záhy fenoménem „mimo prostor a čas“ žánrových konvencí.

Léta 1987 – 1989 nelze na grafu Ralphovy kreativity postihnout jinak než vyznačením explozivního nárůstu. Co rok, to skvělá deska. Nespoutaný eponymní debut a stylově vytříbenější dvojka „The Music of Erich Zann“ přitom představují pouhý rozjezd. Uvedenému období kraluje zásek číslo tři. Pro dokreslení, kdyby měl v dnešní době někdo přijít s podobně progresivní metalovou hudbou, absolutně netuším, jak by mohla znít. Co se tenkrát dělo ve studiu, mi zůstává záhadou. Album „The Principle of Doubt“ později vyšlo v Japonsku společně s EP „Toccata“. Zmíněné CD by mělo být součástí sbírky každého fanouška progresivního metalu a progresu obecně. Jedeme dál. Nezmínit masakrující thrashový monument „Dances Of Death“ by se rovnalo závažnému prohřešku. Ušlechtilé dozvuky první tvůrčí fáze zde dostávají krutě zabrat. Německá bubenická legenda Jörg Michael později už tak drsný výkon nepředvedla.

V dalším si dovoluji odkázat na shrnutí zapracované do recenze minulé desky. Přidám jedno varování: Pakliže se budete chtít s uvedenými tech-thrashovými klenoty německé progresivní veličiny seznámit, zapomeňte na různé remastery a remixy. Během letmé cesty časem jsem náhodou zkusil takto upravenou verzi zmíněných „Tanečků“. Apriorní nepřátelství vůči různým zvukovým úpravám a vylepšením je mi cizí, ale na světě se zakazují daleko neškodnější činnosti.:-) Něco podstatného najednou vysublimovalo do nenávratna.

Stručný výlet do minulosti jsem nepodnikl náhodou. Nejde jen o inspiraci tím, co nejlépe fungovalo před třemi dekádami. Mám pocit, jako by se teprve v roce s magickými dvacítkami podařilo završit hudební počin, který lze považovat za důstojnou protiváhu albové tetralogii z let osmdesátých. Pravda, jeho realizace trvala téměř třikrát tak dlouho a dnes už se nenajde ani moc lidí, kteří budou pozdní tvorbu schopni, popř. ochotni takto obsáhnout. Poslední čtyři alba MEKONG DELTY prostě tvoří unikátní celek, ve kterém je osmdesátkové kreativní běsnění postupně potlačováno životní zkušeností a úsilím o natočení umělecky vyzrálého metalového díla, čemuž se podřizuje i volba prostředků. Především zmizely chorobné kytary, příznačné pro éru Franka Frickeho a Uwe Baltrusche. Jejich nástupci jsou extrémně zruční, nicméně, tak trochu z povahy věci, zaměnitelní. Výborný Peter Sjöberg totiž i na novince především respektuje zažité standardy a fakt, že se od něj nic navíc, tedy kromě občasných virtuózních sól, slyšet nechce. Ralphova nekompromisně nazvučená baskytara diriguje jasně vystavěné, zvukově přehledné kytarové party a hlídá nástupy košatých kytarových a symfonických aranžmá. Bohaté a důrazné bicí Alexe Landenburga souběžně zvyšují tep, výsledné vysoké hodnocení jde i za ním. Prominentní a do jisté míry autonomní roli dostal výhradně hlas Martina LeMara.

Právě v jeho power metalovém zpěvu vzor NEVERMORE, ICED EARTH, PSYCHOTIC WALTZ, SIEGES EVEN objevil náš německý multiinstrumentalista a kapelník zlato, tj. zdroj uvěřitelných emocí, který mu při zachování nezbytných a zároveň typických stavebních základů umožnil posun od instrumentálního šílenství a pocitového extrému k tradičnějšímu art/prog rockovému feelingu i pompě. Jednoduše řečeno, díky LeMarovi se tajemné a zlověstné Ralphovy koncepty stávají méně odtrženými, více životnými, procítěnými a atraktivními, a to i koncertně. Posun od kytary ke zpěvu nejlépe vynikne ve srovnání se zněním polozapomenutého opusu „Vision Fugitives“ z roku 1994. Na novince nabývá nová tvář MEKONG DELTY dosud nejjasnější kontury, aniž by zmíněné základy ztratily své kouzlo. Rovnováhu jistí famózní, umně dávkované instrumentální kousky. Vše je ovšem možné vidět (slyšet) též obráceně, tedy ve smyslu renesance klasických progových postupů, vzkvétajících v hydroponickém roztoku, čerpaném z delty jedné asijské řeky.

Když teď, jednoho dusného večera na sklonku jara 2020 poslouchám „Landscape 2 - Waste Land“, koupu se ve vlastním potu a zároveň mě mrazí. Ano, mrazí, protože kouzlo nezmizelo. Zmíněná instrumentálka funguje jako vstupní brána do mistrovského díla, které se posluchači nikdy zcela nepoddá (Trademark!). Není první skladbou v pořadí. Mocně však víří, vysílá vibrace, své okolí prosvětluje a posluchače mocně přitahuje, až ho nakonec vtáhne pod povrch celého alba; do světa pro vyvolené, který byl v roce 2020 zpřístupněn zas o něco více. „Tales Of A Future Past“ se trefilo do správné doby. Covid, neustálá společenská polarizace, přiživovaná z mnoha stran, falešní spasitelé a proroci, nejistota, strach. Přináší znepokojivé podobenství. Tíživá atmosféra záhadného konce, mapovaného věčným houslistou; symbolickou trpící postavou, promlouvající „od srdce“ svými houslemi, do níž se opakovaně vtěluje sám principál.

Ralph svět kolem sebe velmi intenzivně prožívá. Jako umělec par excellence své zážitky v rámci svého oboru transformuje, aby nás nakonec oblažil opravdu výživnou hudebně-pocitovou konzervou, která šmakuje skvěle, i když si udržíte odstup od lehce konspirativního náhledu jejího tvůrce. Zachutná každopádně i na reálné téma, kupř. ohledně změn klimatu, náboženské války, demografického nárůstu, provázeného válkou o vodu a životní prostor, atd. Ralph vám na tomto poli dává absolutní svobodu! Dusivý, obtížně prostupný soundtrackový opar, vzlínající z nálad pečlivě budovaných Lovercraftem, Ridleyem (Prometheus), Lemem (Astronauti, Planeta Eden, Solaris) či v rozhovorech přímo zmiňovaným Conradem (Srdce temnoty), se však rozptýlit nedá. Proč také? Je děsivý, ale krásný. Chci a budu se do něj ještě často nořit. První plnohodnotný kandidát na album roku konečně dorazil!

17.06.2020	Diskuse (33)	Pekárek hackl@volny.cz