MERCYFUL FATE - Melissa

80%

Asi se shodneme, že bez fenoménu, jaký představuje pro historii heavy metalu tvorba MERCYFUL FATE (potažmo posléze KING DIAMOND), by scéna nebyla nikdy úplná. Dánská kapela od začátku svého fungování poutala pozornost nejen hororovými proprietami, skutečně zlou a temnou okultní aurou, ale také vynikajícími instrumentálními výkony všech členů a hlavně děsivým vokálním projevem svého frontmana, jehož hlas jednak dosahoval famózních falzetových výšek, ale také, co se týče odstínu a zabarvení, se v průběhu písní různě proměňoval. Jakoby za jeho duší vyskakovali další a další nepoklidní alterové hlásící se nedočkavě o prostor. MERCYFUL FATE neoddiskutovatelně patří k unikátním článkům vývojového řetězce metalové hudby osmdesátých let, nemluvě o tom, kolik čelních kapel z jiných subžánrů metalové hudby vlastně ovlivnili. Uvědomuji si, že ani tento web po zveřejnění recenzí alb fenoménu MERCYFUL FATE/ KING DIAMOND nebude stejný jako dřív, na to se po napsání prvních odstavců ve svém houpacím křesle uprostřed potemnělé místnosti až příliš chvěji... budu tak muset psaní textů dávkovat pozvolna a s rozmyslem. Těch v různé kadenci přes sebe se chichotajících hlásků totiž začíná okolo mé hlavy až povážlivě přibývat.

Ještě před tím než se dostaneme k samotným MERCYFUL FATE, musíme si ujasnit dvě hlavní vývojové linie před vznikem, linie, u nichž je konečným cílem právě vznik téhle famózní kodaňské kapely, která zřejmě nejvýraznějším způsobem vetkla do útrob heavymetalové hudby okultní a mystická témata. První linka sleduje od poloviny sedmdesátých let Kima Bendixe Petersena, později v osmdesátých letech celosvětově známého zpěváka vystupujícího pod jménem King Diamond, kterak pět let (tedy až do roku 1981) působí u kapely BLACK ROSE, prezentující svůj hard rock prostřednictvím teatrálních show plných tajemných a hororových rekvizit. Inspirací jsou mu vystoupení ALICE COOPERA, ale rovněž také hudba hardrockových klasiků jako URIAH HEEP nebo DEEP PURPLE. Byť si BLACK ROSE získali v Dánsku určitou lokální oblibu, o neobyčejném potenciálu si museli nechat jen zdát. Kim Bendix však už zde zkouší trpělivě zdokonalovat svůj později nenapodobitelný falzet a s úspěchem posouvá své pěvecké možnosti - z běžného typu rockového zpěvu, k čemusi teatrálně archaickému, co jen vzdáleně připomíná pozdější nervy drásající hlasové momenty. V roce 1981 BLACK ROSE ukončují činnost a King přestupuje k tehdy asi nejcoolovější dánské kapele - BRATS.

Druhá linie sleduje kytaristu René Krolmarka, který se od konce sedmdesátých let snaží dobýt dánské hitparády s kapelou BRATS, které v roce 1980 vychází poměrně úspěšná bezejmenná debutová deska u značky CBS. Potenciál jejich písní vězí především v přímočaré chytlavosti, jakou se rock´n´roll oděný do módních punkových propriet a inspirovaný vším možným od NEW YORK DOLLS po THE RAMONES mohl na počátku osmdesátých let pyšnit. Krolmark využívá pseudonymu Hank de Wank a je skutečným tahounem, znamenitým kytaristou a cílevědomým šéfem, což sebou nese i efekt častých obměn sestavy. V jeho kapele se na chvíli mihne i budoucí kytarový parťák Michael Denner, avšak jde jen o roční epizodu, po které Denner zakládá své DANGER ZONE. Ve chvíli, kdy k BRATS nastupuje k mikrofonu Kim Bendix Petersen, začíná žánrová proměna tvorby pouliční kapely zaměřené na řízné punk-rockové hity, k náročnějším, mysticky laděným a hlavně ryze metalovým skladbám. Tento vývoj opravdu zneklidňuje vydavatelství CBS, neboť nevěří změně a pozvolně budované umělecké cestě. CBS potřebují hity, které kapelu prodají okamžitě. Muzikanti se tedy rozhodují pro nový start a kapitolu BRATS ukončují. Pod novým jménem MERCYFUL FATE opouští vody líbivého hitparádového rocku navždy. René Krolmark si trvale mění umělecké jméno na Hank Shermann a s Kima Bendixe se stává King Diamond.

Do sestavy MERCYFUL FATE brzy přichází skvělý baskytarista Timi „Grabber“ Hansen, do té doby spoluhráč Michaela Dennera u DANGER ZONE, a rovněž také výtečný bubeník Kim Ruzz. Když druhého kytaristu Benny Petersena v roce 1982 nahradí Michael Denner, je klasická sestava kompletní. Kombinace zběsileji působící a chaotičtější sólové hry Hanka Shermanna, s vkladem ryzího melodika Dennera ve skladbách začíná fungovat a určuje tak ráz stylu, s nímž se MERCYFUL FATE nesmazatelně zapsali do povědomí. Inspirace jsou pro ně od počátku dané, vězí poněkud nepřekvapivě u hardrockových a heavymetalových klasik té doby, které prosluly především kytarovými duely a divokou nespoutanou produkcí (hlavně JUDAS PRIEST, dále pak SCORPIONS, IRON MAIDEN a THIN LIZZY), ale to ještě neznamená, že by se MERCYFUL FATE zdráhali písním přidat své cítění. Pach nočního hřbitova, řad věkovitých hrobů i historická místa , která se stala svědky seancí a opravdu zlých skutků přímo vyvěrala z jejich zvuku. Mezi inspirační zdroje tak můžeme počítat i rané BLACK SABBATH, byť se spíš jedná o myšlenkovou rovinu tvorby než otázku kytarového stylu. Dánská kapela se jednoznačně shoduje na lyrické náplni své tvorby, stejně jako na touze znít dosud nejtvrději a nejextrémněji, což se jim při posunu odkazu sedmdesátkových JUDAS PRIEST k černému extrému s vydáním bezejmenného čtyřpísňového EP „Mercyful Fate“ v roce 1982 zadaří.

Atmosféra okolo dvaceti minut trvající nahrávky vydané u malého vydavatelství Rave On Records je skutečně hororová a skladby jako „Doomed At the Living Death“ nebo „A Corpse Without Soul“ značně hýbou tehdejším metalovým undergroundem. Tuhle dvojici písní na EP doplní ještě o něco rockovější song beroucí si na paškál téma volného času jeptišek „Nuns Have No Fun“ a uhrančivá hymna „Devil Eyes“, kde se skrz okultní auru a kytarové valy stále daří dedukovat skoro až tanečně pulzující rytmiku. Nicméně desku je možné v kontextu vývoje označit jako jeden z nejvýraznějších inspiračních zdrojů pro zrod black metalu a to ačkoliv svým vyzněním MERCYFUL FATE vždy ctili klasické pojetí Hard N´Heavy se zdobnou a pestrou kytarovou hrou plnou vyhrávek a sól a také hrdou rytmikou zdárně zvedající tep.

Nahrávka s černobílým kresleným a vlastně docela infantilním obalem, zachycujícím svlečenou ženu (zřejmě jeptišku) připoutanou řetezy v útrobách středověké věznice plné tajemných smrťáků v kapucách a hábitech, ve své době poutá značnou pozornost rozmáhající se metalové komunity a kapela se striktním postojem vůči všemu módnímu a komerčnímu získává punc satanistické speciality. Není divu, že brzy dochází na přestup ke stáji Roadrunner Records, pod jejichž křídly dochází v roce 1983 k realizaci skutečné debutové desky nazvané tajemně „Melissa“. Jméno nahrávky je inspirované historickým (velmi pravděpodobně smýšleným) příběhem čarodějnice (posedlé jeptišky) vládnoucí nadpřirozenými schopnostmi a která byla zabita. King Diamond, od začátku vystupující s černobíle pomalovaným obličejem šíleného kazatele, na pódiu navíc zachází s lebkou, o které se tvrdí, že náleží právě historické postavě zvoucí se Melissa. Budování tajemna vždy patřilo k účinným zbraním celého bandu. Publikum reaguje s nadšením i co se týče zpěvákova využívání mikrofonu přidělanému ke kříži z lidských kostí. Zkrátka, i díky podobným kouskům byli MERCYFUL FATE v roce 1983 chápáni jako ten nejdivočejší extrém v metalové hudbě.

I was born in the cemetary, under the sign of the moon

raised from my grave by the dead

I was made a mercenary, in the legions of hell

now I´m king of pain... and I´m insane.

(„Evil“)

„Melissa“ vychází předposlední říjnový den roku 1983 a pozvolna si získává kultovní status. MERCYFUL FATE ve svém projevu sice rozhodně nepopřeli inspirace svých britských vzorů, kapel jako JUDAS PRIEST, ANGEL WITCH nebo IRON MAIDEN, ale svým songům vdechli něco opravdu morbidního. Kapitolou samou o sobě se stala ona nekonečná kytarová sóla, která se v husté frekvenci prolínala songy a tak o kapele opravdu nešlo říct, že by patřila mezi snadno předvídatelné spolky, jejichž struktury písní jsou přímočaré a pevně dané. Naopak, poslech skladeb MERCYFUL FATE i po těch letech skýtá nemalá dobrodružství a je pastvou pro uši pozorného posluchače. Co se týče kytarové hry, jakoby se zde Shermann a Denner rozhodli ony trilkující duely připomínající THIN LIZZY (u nich Robertson/Gorham) přenést do aktuálnější, tvrdší a děsivější metalové formy osmdesátých let. Producentem se nakonec stal Henrik Lund, který upřednostnil přirozený ráz a hrubější vyznění, které šlo naproti především spontánnosti. Z nahrávky je poznat, v jakém kvapu skladby vznikaly, neboť co si do dnes uchovaly, je především výživná dynamika a niterné kouzlo okamžiku.

I po těch bezmála čtyřiceti letech od vzniku alba musím konstatovat, že vpád úvodní „Evil“ doslova bere dech a to jsem se sám k albu dostal o dekádu později, než vyšlo. Jasně, tehdejší metalový příznivec si mohl říct, že jde o pokračovatele JUDAS PRIEST, jenže vyznění Dánů bylo zcela jiné, poznamenané despektem k prvoplánové hymničnosti a chytlavosti, od základu deformované záhrobní aurou a obdivem k historickým a okultním látkám. Podobně šílenému hlasu, s jakým se tehdy vytasil King Diamond, se od té doby nikdo nepřiblížil. Tenhle song byl opravdovým šokem a patří ještě dnes k nejkultovnějším metalovým otvírákům. Na členitějších riffech postavená „Curse Of the Pharaohs“ určitě nemá onu rychlost a dravost úvodního kusu, ale i tak zastává roli klasiky, která nestárne a působí promyšleněji. Mystično zde navozuje téma, které posluchače zavádí do egyptského Údolí králů, kde číhají pro archeology a další vetřelce různá smrtelná nebezpečí. Na generický heavy riff se postupně nabalují nové a nové sólové výjezdy, což, během střídání se zpěvy, svědčí o Shermannově neskutečné aranžerské perfekci.

Mým nejoblíbenějším songem na albu je děsivá trojka „Into The Coven“, která začíná poklidnější pasáží, kde akustické kytary a poloakustická sólová kytara simulují barokně stylizovanou harmonii, aby se záhy song vzepjal do reje bezbožných tanců a střídal skvostné vokální linky s bujarou kytarovou oslavou valpuržiny noci. Hodně sugestivní záležitost, kde se kapela zjevně vydala z nejlepšího v rámci své počáteční etapy. Obdobně zdařile se mě vlastně jeví opomíjený čtvrtý vál „At The Sound Of the Demon Bell“, který je ukázkou instrumentální brilance a sugestivní atmosféry. Stejně jako známější položky seznamu skladeb, může být považován za stvrzení nesporných progresivních ambic MERCYFUL FATE. Asi jedinou skladbou, o které lze říci, že měla blízko k hitu, byla samosebou ta nejpřímočařejší jízda - tři minuty trvající píseň „Black Funeral“, kterou kapela umisťovala na nejrůznější kompilace ještě dlouho po prvních vydání alba (ovšem ale i před vydáním viz kompilačka Metallic Storm).

Kapitolou samou pro sebe je více než jedenáctiminutový epický kousek „Satan´s Fall“, který byl napsán Hankem Shermannem na hotelovém pokoji během jedné z jeho bezesných nocí na turné. Skladba poutá pozornost netypickou strukturou, kdy kapela ani jednu pasáž nezopakuje dvakrát, zatímco se jednotlivé úseky mění, tempa se libovolně střídají, skokově zrychlují a zpomalují, a lyrická složka plyne stále dál, jakoby pro ni bylo prvořadé dotáhnout to šílenství do cíle. Z mého pohledu píseň působí jako slepenec poměrně nesourodých fragmentů a jeho poslech je opravdu náročný. Zvlášť když se v něm nenachází výrazná melodická linie. Další důkaz progresivistických ambic kapely i toho, že kapela uměleckou stránku své tvorby brala bez kompromisů. Během letošního combackového turné byl song zařazen do koncertního listu MERCYFUL FATE, což svědčí o tom, jak moc si jej kapela cení. Jde zjevně o poslechově nejnáročnější záležitost prvního období kapely a v podstatě kultovní položku. 

Závěrečná titulní píseň „Melissa“ představuje skladbu hozenou do poklidnější fazóny, což umocňuje nejen pomalejší tempo v jejím úvodu, vedené z části v poloakustickém módu, ale také text obsahující romantizující prvky. Strašidelná záležitost a Kingovo mrazivé vyznání platí za povedenou tečku alba, které se ve své době zapsalo do historie metalové hudby silným písmem. Ještě k hodnocení. Chápu význam i kontext tohoto díla, ale hodnotím jej zcela subjektivně a s přihlédnutím k celé diskografii fenoménu...

19.07.2022	Diskuse (22)	Stray janpibal@crazydiamond.cz