MERCYFUL FATE - Dead Again

60%

Pro řadu lidí představuje album „Dead Again“ počátek jistého úpadku dánské heavymetalové legendy, neboť tahle hodinová deska zjevně nenaplnila očekávání a působila vcelku neprůchodně. Přesněji řečeno, byla opanována bezútěšností a natahovanými pasážemi bez chytlavých jisker. Najdou se však také jedinci, kteří v souvislosti s „Dead Again“ hovoří o skvělém progresivním díle, které je katalyzátorem řady vlastností, v rámci kterých se v metalové hudbě jako posluchači pohybují a čemu se svým progovým náhledem na žánr věří. Já samozřejmě patřím jednoznačně k první, početnější skupině a desku „Dead Again“ od MERCYFUL FATE jsem vlastně nikdy nedokázal docenit a to ani za předpokladu, že by šlo o dílo někoho méně známého. Nedokážu totiž ani v případě tak originálního interpreta jako je KING DIAMOND/MERCYFUL FATE opomíjet srovnávání se staršími díly jeho diskografie.

Povzbudivé je uvědomění, že King Diamond i kytarista Hank Shermann jsou tak šikovnými hudebními kreativci, že i podobný maratón bezútěšnosti pod jejich taktovkou působí vlastně stále ještě nadprůměrně. Byť je zde prezentován bez šance ze sebe dostat alespoň jeden song, o kterém by se dalo uvažovat jako o budoucí trvalce a velké klasice. „Dead Again“ je bezesporu nejobtížněji přijatelné album MERCYFUL FATE v jejich historii, dílo, jehož filosofií se stalo zdlouhavé opájení se už dávno prověřeným výrazem a to bez jakékoliv špetky chytlavé nadstavby a výraznějších nápadů. Albu skoro až zoufale chybí záchytné body, neotřelé momenty a líbivé hymny. Je svou stylizací sice oprávněným následovníkem rovněž poněkud složité comebackové desky „In The Shadows“, ale na rozdíl od ní rezignuje na trháky a chytlavé momenty. Patrné je to třeba u trochu odlehčenější skladby „Since Forever“, která se zdá být se svou čitelnější strukturou asi nejnápadnějším pojítkem mezi první a čtvrtou post-comebackovou deskou.

S nástupem Mike Weada na post druhého kytaristy se ze skladeb MERCYFUL FATE začal vytrácet prvek melodické gradace. Netuším, zdali za to mohl právě příchozí krotitel šesti strun (spíše si myslím, že nikoliv) a někdejší tahoun švédských kapel HEXENHAUS a MEMENTO MORI. Je však nesporné, že už od úvodních skladeb díla, jmenovitě „Torture“ a „The Night“, které nás svou náplní vyzývaly ke vstupu do ztemnělých uliček a zákoutí nočního městského světa viktoriánské éry, byl kladen větší důraz na grooveovější stránku kytarové hry a celkově strožejší naladění. Navzdory hutnějšímu vyznění nebyla desce dopřána specifická atmosféra a MERCYFUL FATE tak, zavlečeni do nekonečné předváděčky průměrných byť osvědčených postupů, zde působí jako by netušili kudy kam se se svou hudbou vydat a na koho cílit. Jasně, probíhala druhá polovina devadesátých let, scéna byla do základů přestavěna, takže v té době se podobnému nedostatku melodiky, vyhrávek a osvěžujících kytarových ozdůbek, mohlo dokonce říkat „moderní vyznění“. S odstupem čtvrtstoletí to jen potvrzuje, jaká nálada mezi veterány na klasické heavymetalové scéně tehdy panovala a jak tristní byla chuť (nebo spíše schopnost?) velkých kapel natáčet zkrátka lepší desky než ty předešlé. Ve srovnání se současnými skvělými aktivitami třeba britských heavymetalových veteránů JUDAS PRIEST nebyla u řady prověřených velikánů prostě žádná. Naprosto žádná víra kapely samotné v to, že stvoří dílo vyrovnávající se svým osmdesátkovým klasikám. I to byla ke svému cíli postupující devadesátá léta!

Píseň „The Lady Who Cries“ možná na někoho působí (spolu s výše zmíněnou „Since Forever“) zajímavě, a to díky jemnějším pasážím a náznaku melodického refrénu, nicméně v proudu všech těch hutných pasáží plných metalových klišé i tuhle skladbu nemohu označit za odvážný závan čerstvého zvuku. Valivá „Banshee“ z mého pohledu jen nudí a její sabbathovsky pomalé tempo dle mého není v rámci celého alba žádnou výhrou. Okultnem prostoupená „Mandrake“ je v podstatě stěžejní ukázkou stavu věcí té doby - těžkopádnost, nápadů v zásobě nemnoho, potřeba proměn temp a celkového vyjádření pomocí spousty riffových běhů však veliká (promiňte že parafrázuji text Michala Kocába). Přijdou však horší fáze, jako třeba hned následující „Sucking Your Blood“, která se jeví jako skladba zcela postradatelná. 

Do dnes nechápu, jak mohli MERCYFUL FATE odprezentovat jako stěžejní moment díla právě titulní skladbu „Dead Again“ v její čtrnáctiminutové délce. Nahodile poslepovaný song je ideálním vyobrazením tápání kapely zavlečené doslova do slepé uličky. Více než kdykoliv dříve však ve skladbě cítím vlivy především sedmdesátkového hard rocku a art rocku, které se zde podivně tetelí a to především v pomalejších polo-akustických fázích. MERCYFUL FATE mám ale zažité podstatně blíž k ACCEPT a HELLOWEEN než k WISHBONE ASH, takže sorry, tohle mě nebaví! Pokud však někde titulní song vyznívá nadějně, je to přesně v těch druhých jeho částech - tedy pasážích s rychlejšími tempy a častým sólováním jako z časů úsvitu Melissy. Nic u mne nedokáže zakrýt fakt, že chtěně progresivní charakter titulní skladby budí spíše rozpaky. 

Následná „Fear“ má v sobě sice náznak melodického refrénu, ale je to jen na malý moment a záhy vše padá znovu do neprodyšného opěvování kultů 666. Už od úvodního riffu, který tak trochu připomene bujarost a energii památné „Gypsy“, se mě závěrečná skladba „Crossroads“ jeví jako jednoznačný vrchol alba. Přesně tohle jsou MERCYFUL FATE, jaké mám rád a jak bych si je vždy představoval. O trhák typu „Egypt“ nejde, ale o velice slušnou věc ano. Jedna perfektní píseň na závěr však výsledek nedokáže zachránit a tak i já patřím k těm, kteří desku „Dead Again“ jaksi nikdy nestrávili a nedokázali jí docenit. Pokud s kapelou teprve začínáte, tomuhle albu se nějakou dobu vyhýbejte!

26.01.2025	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz