MERCYFUL FATE - Don´t Break The Oath

100%

Nemohu uvěřit, že to není sen. Ta vize je až příliš silná. Za noci uzamčen v prázdné kamenné místnosti, znaven hledím do čarovné koule. Když náhle se zjevuje velká černá kniha otevřená na přesném místě. Ach ty oči, ohnivé oči ženy hledí na mne a tvrdě mne svým pohledem zpochybňují. Co to má znamenat? Jemná záře umocňuje neskutečnou tíseň existence, kterou zde vnímám v nekončících proudech. Žena touží po svém klanu, čeká na hodinu vlka, má cena je pro ni nižší než hodnota jediné otázky. Znamení ďáblova semene září z těch rudých očí. Netuším, co se děje. Stojím uprostřed osvětleného prstenu, tak rozechvělý. Bez okovů, avšak neschopen udělat krok. V té samé místnosti poblíž starého okna s mříží. Pod měsíčním paprskem za noci stíny ožívají a ševelí „Jen my známe tajemství kletby, kterou dlouhá léta neseš“ a zpívají, noc co noc je slyším zpívat v tom ďábelsky výsměšném chóru stovek a tisíců stínů: „Jsi šílený! Jsi šílený! Jsi šílený! Žiješ jenom z vypůjčeného času! Nad vším je osud a přísaha, kterou jsi kdysi uzavřel.“

Kdo v roce 1984 čekal od MERCYFUL FATE ještě lepší album, než za jaké byl považován o rok starší debut „Melissa“, ten musel být z jejich omračující dvojky „Don´t Break The Oath“ doslova nadšen. A teď nemluvím jen o skvělém coveru, který se stal doslova legendárním a do dnes vítězí v nejrůznějších anketách o nejlepší obal metalové historie, ale mám na mysli vše, co utváří nenapodobitelnou hudební klasiku. Bohužel nepatřím k těm, kterým se poštěstilo danou uměleckou etapu dánské heavymetalové kapely v osmdesátých letech bezprostředně sledovat, na to jsem byl tehdy příliš mlád. Kouzlo těchto skutečností jsem tak začal objevoval až s velkým časovým zpožděním. I tak mne ještě dnes dokáže zaskočit ona detailní propracovanost a nadčasový ráz tehdy vznikající hudby MERCYFUL FATE, která svým specifickým pojetím čněla nad běžnou rockovou či metalovou produkcí dané doby, ukotvena kdesi mimo zaběhlé formy a prověřená schémata, asi jako nepřítomný zrak temného kněze hledícího přes pláň věků a staletí.

Spojení dravé heavymetalové hudby s promyšlenou tematickou koncepcí a nezvykle temnou obrazotvorností, kde se to hemžilo okultními skutky, ďábelskými seancemi, nadpřirozenými výjevy, či dokonce událostmi odhalovanými snad jen díky jasnozřivosti a černé magii, fungovalo u zastánců neprvoplánového proudu metalové hudby již v polovině osmdesátých let jako magnet. Inklinace k okultním tématům byla u těchto Dánů od počátku zjevná, s bouřlivým rozvojem heavymetalové hudby však fungovala navíc jako zakázané ovoce, které k tomuto fenoménu lákalo stále mladší příznivce, v pozdějších letech stojící u zrodu mnohých extrémnějších subžánrů. Osobně však odmítám přílišné spojování výsostné hudby MERCYFUL FATE s pozdější severskou blackmetalovou scénou, neb rozdíl je to patrný i mimo zjevně odlišnou myšlenkovou náplň a náturu oněch děl - jasně, King Diamond nosil také warpaint, v případě muziky MF se však rozdíl týkal hlavně muzikantské zručnosti, celkové kompoziční propracovanosti, vycházející ze ctění klasických postupů a z toho rovněž vyplývající perfekce.

Řekněme, že MERCYFUL FATE vždy náleželi prostě do ranku klasického heavy metalu, s tím rozdílem, že se na rozdíl třeba od JUDAS PRIEST zaměřili ve své tvorbě na jiné nosné vlastnosti, ať už šlo o mystickou náladu skladeb, či jejich děsivou atmosféru. Dejme tomu, že MERCYFUL FATE oblékli metalovou hudbu do černočerného hávu a vdechli ji punc umělecké progrese a neprvoplánovosti. Když k tomu připočteme náležitou instrumentální a vokální vybavenost zúčastněných - tedy nejen specifický Kingův falzet, čím dál více se vciťující do témat, o kterých tehdy pěl, ale i mistrovský vklad jeho spoluhráčů - počínaje všemožnými vrstvami sól a vyhrávek kytarového dua Hank Shermann/ Michael Denner, i prostorově pojatou rytmikou od jejich spoluhráčů, kterými byli Tim Hansen a Kim Ruzz, dostáváme muziku ve své době natolik originální, že se ještě dnes opravdu nedivím nepolevujícímu zájmu o ni.

„Don´t Break The Oath“ bylo nahráno v letních měsících roku 1984 v dánské Kodani, opětovně pod producentským dohledem Henrika Lunda. Na rozdíl od hrubější prvotiny „Melissa“, působí albová dvojka více perfekcionalistickým a promyšleným dojmem. Zvuk skladeb budí dojem vyhlazenější práce, je vrstevnatější, ve svém vyznění mohutnější, rovněž struktura skladeb doznala jistého vývoje k bezproblémovější poslouchatelnosti. Zkrátka šlo o dílo po všech stránkách dotaženější, ve kterém byl patrný jednoznačný skladatelský růst zúčastněných a také míra umělecké ujasněnosti, odrážející se zde do nejrůznějších detailů. Z alba tak na vás dýchne žár satanských ohňů, kontrastující s chladem kamenných klášterních komnat, ale třeba i obrazy bezútěšné scenérie opuštěného cikánského povozu, zanechaného napospas zasněženému středověkému poli, milenecký pár obcující na hřbitově, nebo uhrančivé rudé oči čarodějnice budící nešťastníka ze snů. Materiál vyšel na podzim 1984 u mladé holandské stáje Roadrunner Records.

Velkolepý úvod v podobě otáčivých riffových motivů a sólových ornamentů songu „A Dangerous Meeting“ má v sobě cosi temného, ale i oslavného, jakoby se posluchač nevědomky upsal celé té zlovolné přísaze, a nic netušíc, propadal se stále hlouběji do onoho mystického zvukového reje, ze kterého možná nebude návratu. Skladba pojednává o okultní seanci, která po sobě zanechala sedm propojených mrtvých párů rukou. Pokud po této skladbě o potenciálu MERCYFUL FATE ještě někdo pochyboval, zaručeně mu vyrazila dech následující píseň „Nightmare“, dokonalá ukázka studiové progrese a muzikantského mistrovství této kapely. Skladba, opatřena neuvěřitelně sugestivní aurou (však si v jednom okamžiku okolo páté minuty všimněte všech těch křičících kingovských hlásků, říkánek, brebentění a smíchu), patří k vrcholným okamžikům celé tvorby MERCYFUL FATE. Mě osobně zde znovu hodně baví fantastické kytarové party plné zvratů, ve kterých je tolik samozřejmé melodiky a lehkosti, až duo Hank Shermann a Michael Denner podezřívám ze skutečné smlouvy s ďáblem. Výpravnou skladbou se prolíná jakýsi opar smutku a melancholie, ještě více zahušťující její atmosféru, navzdory jejímu cválavě klokotavému pojetí.

Na pokraj záhrobí nás posléze zavádí třetí „Desecration Of Souls“, kde jsme svědky zneuctění hrobů mladým mileneckým párem, oddávajícímu se rozkoši na hřbitově. Znovu se dočkáváme parádního reje sólových kytar, ale tentokrát i Kingova hlasu hozeného na jeho poměry do trochu civilnějšího, ne až tak vysokého tónu. Dalším progresivistickým vrcholem alba je, dle mého, onen kytarový sabat „Night of The Unborn“, který je esencí zvláštní blouznivé melancholie vycházející z Kingova šíleného hlasu, dávajícího tušit na možnou pomatenost oněch nekonečně bloudících nenarozených. Noc, sibérie, zvuk hromu, odbíjení kostelních zvonů a do toho varhany. Snad neexistuje temnější a děsivější úvod do metalové skladby, než vlastní právě píseň „The Oath“, zastávající zde stejně stěžejní roli, jakou měla v případě prvního alba rozmáchlá suita „Satan´s Fall“. S tím jedním podstatným rozdílem, „The Oath“ je skladatelsky zralejší, zbavená přehnaně krkolomných pasáží a nelogických zvratů, zkrátka výsostně okázalý poslech nabízející ďábelská seance. Nic víc a nic míň než fantastický heavy metal.

Na bujarém rytmu a opakujících se riffech postavená „Gypsy“, snad aby simulovala ráz jakéhosi balkánského rurálního folklóru, měla všechny předpoklady stát se největší hitovkou na albu. Pravděpodobně se jí to také povedlo, nicméně, jak jistě víme, MERCYFUL FATE na hity nikdy moc nehráli a raději upřednostnili perfekci a temné vyšívání před písněmi na první dobrou. Každopádně, tahle skladba má zde asi nejpřímočařejší strukturu a je jí daná nejvyšší míra prvoplánové zapamatovatelnosti. U další magické perly „Welcome Princess Of Hell“ pozoruji stejné progresivistické a náladotvorné ambice, jako měla třeba „Night Of the Unborn“. Opět jde o velebenou šílenost. Svým způsobem tyhle dvě skladby představují asi nejvýraznější předzvěst pozdější tvorby kapely KING DIAMOND, především pak toho, co se nachází na jeho albové prvotině „Fatal Portrait“, no a právě z tohoto důvodu tyto dvě věci miluji. Upozorňuji na znovu skvostné sólové kytarové party, patřící neoddělitelně k této kapele v časech jejího uměleckého vrcholu. Po mírném atmosférickém předělu „To One Far Away“ plném smutku a beznaděje, se nakonec dočkáme další klasiky „Come To The Sabbath“, skladby vlastnící snad nejznámější a nejzapamatovatelnější nápěv z celé tvorby MERCYFUL FATE. Nic víc k této velkolepé a esenciální klasice, která je součástí každého koncertu Dánů, říct vlastně asi ani nemůžu.

Jak jistě víme, MERCYFUL FATE si, díky dvěma řadovým albům a jim předcházejícímu EP, zajistili nesmrtelnost, kultovní status, a stali se věčným originálem a inspiračním zdrojem, a to navzdory velmi krátké životnosti tohoto jejich prvního období z osmdesátých let. Ne každý, kdo na scéně působil zhruba čtyři roky, může o sobě něco podobného říct, ne každý může být citován ještě po dekádách nečinnosti. Kapela se navíc po svém prvním rozpadu stala odrazovým můstkem pro výtečnou kariéru svého zpěváka v jeho dlouhodobém projektu KING DIAMOND, kam jej hned v roce 1985 následovali spoluhráči Michael Denner a Timi Hansen (v sestavě je nově doplnili ještě Mikkey Dee a Andy LaRoque), stalo se tak však až poté, co došlo k rozhádání se s kytaristou Hankem Shermannem, jenž, namlsán úspěchem obou řadovek, prosazoval v té samé době touhu jít komerčnějším směrem. Pod novým názvem FATE tak Shermann, bez většího úspěchu, několik let nahrával alba v rámci AOR a melodického rocku, ale to je již zcela jiná kapitola. K obnově činnosti MERCYFUL FATE došlo až v roce 1993, aby se velmistři metalové temnoty v průběhu devadesátých let zaskvěli častými koncertními aktivitami i dalšími pěti řadovými alby velmi slušné úrovně. Tohle druhé období skončilo až rokem 1999. Letošní koncertní comeback zatím budí pouze nadšení, nezbývá než doufat, že se od MERCYFUL FATE dočkáme znovu něčeho pozoruhodného... byť je zjevné, že „Don´t Break The Oath“ zůstane touhle kapelou navždy nepřekonáno.

08.08.2022	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz