MERCYFUL FATE - Into The Unknown

70%

Přestože je dodnes „Into The Unknown“ komerčně nejúspěšnějším albem MERCYFUL FATE, paradoxně si myslím, že je po řadě perfektních prací zároveň prvním jejich dílem, kterému schází vážnější smysl pro osobitost a uměleckou nadstavbu. Fakt, že se album v roce 1996 velmi dobře prodávalo, byl akorát důsledkem skvělého jména kapely, z čehož novinka těžila především díky předchůdcům. Jestliže comebacková deska „In The Shadows“ nabídla mimo jiné progresivněji laděné kompozice a platila za sebejistý umělecký návrat legendární heavymetalové kapely, pak o rok a půl mladší následovník „Time“ vsadil všechno na přímočaré hitovky s temnou aurou. I tahle přímočará jízda z roku 1994 však neměla chybu. „Into The Unknown“ žádnou z těchto charakteristik zas až tolik nenásledovalo, naopak pro mne představovalo další krok k zjednodušování klasické výrazové formule, ovšem bez závažně nových vitamínů. Album si to nedělalo složité a spojovalo obvyklé vlastnosti zvuku MERCYFUL FATE takřka bez podnětných inovativních momentů (až na pár detailů, které si probereme níže v třetím odstavci).

Deska vyšla v druhé polovině srpna 1996 a v dané sezóně patřila jen mezi málo heavymetalových alb, kterým se dostalo náležité pozornosti (HELLOWEEN, MANOWAR, KING DIAMOND, SKYCLAD...). Možná právě díky tomu byli MERCYFUL FATE tak na očích a po komerční stránce uspěli, v ranku melodické heavymetalové hudby toho totiž až tolik nevyšlo. Největší slabinou „Into The Unknown“ je předvídatelnost skladeb a jejich vyznění. Desce, která je posledním zápisem kytaristy Michaela Dennera v řadách této kapely, totiž chybí výraznější přidaná hodnota. Což o to, jde pořád o povedené dílo, kde si stále dokážu najít několik obstojných fláků, ale desce schází zásadní vrcholy a nosná linie. Po skladatelské stránce znovu převládají skladby Hanka Shermanna a samotného Kinga Diamonda, který již rok dělil svůj čas mezi aktivity MERCYFUL FATE a svůj sólový band. Právě album „The Graveyard“ od KING DIAMOND tehdy vyšlo jen o měsíc déle než „Into The Unknown“. Obě kapely poté na počátku roku 1997 vyrazily na společné evropské turné, které zavítalo i do Prahy, kde mu mohla aplaudovat zaplněná Malá sportovní hala na Výstavišti.

Předně vypíchnu zvláštnosti. Někde jsem četl názor, že „Into The Unknown“ platí za nejvíce diamondovské album od MERCYFUL FATE, opravdu si něco podobného nemyslím. Slyším jej spíše naopak. Nebýt tradičně vynikajících sól, všechny zdejší skladby na mne působí oproti předchozím albům stroze a ořezaně. Jakoby tak trochu postrádaly onen mystický a ďábelsky velkolepý ráz předchozích nahrávek. I to by však nemuselo být chápáno jako zápor, zvlášť když se umí s minimem prostředků pracovat. Vezměte třeba houpavou námořnickou suitu „Fifteen Men (And a Bottle Of Rum)“, která se po D´Angelově basovém úvodu začne vlnit pomocí táhlého sabbathovského riffu. Právě v ní mne kapela přijde přímo obnažená na kost. Nikde ani náznak bombastu či klávesami doplněné zdobnosti, jen onen hadovitý tanec na rozlehlé vodní hladině. Tohle se povedlo. Z opačného konce spektra podivností vezměme song „Deadtime“, který King zahájí čistě a civilně zpívanou pasáží, jež mne spíše znervózńuje, než aby ukázala jakýkoliv přínos. Skladba v podstatě nudí a patří k nejzbytečnějším písním MERCYFUL FATE ever, s trochou nadsázky z ní vlastně cítím grunge. Jakoby byl dánský band ovlivněn dobovým děním na rockové scéně a podlehl módní horečce. Od Kinga Diamonda bych nikdy před tím nečekal, že by měl potřebu stát se epigonem kapel jako PEARL JAM. Nestal se, ale v této divné písni se moc nepochlapil. Zajímavé je zjištění, že obě tyto skladby jsou na desce jedinými, u nichž je autorský kredit připsán Michaelu Dennerovi.

Zpět k tradici. Po poměrně otřepaném abstraktním intru „Lucifer“, představujícím zde pekelný otčenáš, se deska dostane do tempa prostřednictvím několika povedených songů. Mezi ně řadím hned úvodní duchařinu „The Uninvited Guest“, flák tradičně cválající v rychlém tempu a usazený ve víru Kingova ječáku, kytarových duelů dvojice mistrů šesti strun - Hank Shermann/Michael Denner a klopýtavých rytmů od nově příchozího Bjorna T.Holma, který platil bezesporu vždy za silný nástup do dění. Pro Michaela Dennera bylo album rozlučkou v řadách MERCYFUL FATE, pro Hanka Shermanna naopak stvrzením jeho dominantnějšího postavení v rámci skladatelského procesu. Jednou z největších hitovek se stala následující „The Ghost Of Change“, song přímočarý a chytlavý, kde se celý band bleskl skvělou vyhraností a ukázal přetrvávající potenciál. Dalším zajímavým místem byla ponurá „Listen To The Bell“, což byl jeden ze strukturovanějších kusů. Nosným momentem alba se samozřejmě stal také titulní song, kde kapela zúročila dost ze svých největších předností včetně povinné instrumentální brilance, které zde byla propůjčena jemnější podstata vyvěrající až z rocku let sedmdesátých.

Mou nejoblíbenější skladbou na albu je určitě hitovka „Holy Water“. Přímočarý nájezd k chytlavosti, silné metalové kytary, skoro až strhující hymna. Co víc si přát? Jasně, MERCYFUL FATE vymysleli v minulosti spoustu lepších skladeb, ne však na této desce. Alespoň že šlo o vypalovačku, která si prostě na nic nehrála a nepřistoupila na hru s nějakým abstraktním uměním. Jediným jejím neduhem je vlastnost, která se týká vlastně celého materiálu a celé pozdější tvorby. Kingův hlas jakoby se zde prezentoval umírněněji/narušeněji, bylo v něm méně divokosti, méně kontrastů, ale rovněž i méně zdravé energie. Od tohoto alba se stali MERCYFUL FATE spíše usedlou kapelou. Závěrečná „Kutulu (The Mad Arab, Part II)“ byla ještě exotičtějším pokračováním skladby „The Mad Arab“ z minulého alba, a co se týkalo blízkovýchodních zvuků, kytarových ornamentů a tajuplné mystiky, posluchač zde dostal ještě o kousek opulentnější porci. 

Přestože „Into The Unknown“ můžeme považovat za zdařilou desku MERCYFUL FATE, něco jakoby mne u ní scházelo. Když o tom tak přemýšlím, mám pocit, že se ten nedostatek týká absence originální nadstavby a nějakého momentu překvapení. Deska z mého pohledu také postrádá vyložený hitový maják. Songy nejsou až tak lákavé, za což zřejmě může subtilnější hlasový projev samotného Kinga, který zde působí méně vokálně rozežraně či rozdivočele. Všechno je jinak u MERCYFUL FATE na svých místech, vše je odehráno v dobré tradici těchto dánských legend, ale té běžnosti je zde na můj vkus i na poměry Metal Blade Records vlastně skoro až příliš.

08.01.2025	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz