MERCYFUL FATE - Time

80%

Po úspěchu comebackového alba „In The Shadows“ bylo nutné v krátkém časovém horizontu potvrdit schopnost dlouhodobějšího fungování a tudíž připravit další desku, která by splňovala náročná kritéria na hudbu MERCYFUL FATE v rámci postupujících devadesátých let. Tato doba, jak známo, klasickému heavy metalu zas až tolik nepřála, rozhodně ne jeho komerčnější stránce. Dánská kapela však vždy stála mimo trendy a svou pozici na scéně si bezpečně uhájila. Co tedy provázelo vznik čtvrté řadové desky MERCYFUL FATE? 

Předně, samotnému Kingovi bylo jasné, že heavymetalový fanoušek si z posledního alba oblíbil především chytlavé hymny, a tak při tvorbě albového nástupce upřednostnil přímočařejší ráz skladeb s kratší stopáží, přičemž progresivní prvky ustoupily stranou. Produkce tak dbala na efektivitu a bez úbytku kvality osekala jakýkoliv náznak potencionálního uměleckého blouznění, mohu-li to tak nazvat. :-) Čtyřminutovým skladbám byl naopak propůjčen temný, mystický ráz a přímočará chytlavost. Ke slovu se kromě metalových instrumentů dokonce dostal i zvuk historicky znějících kláves simulujících barokní spinet. Deska „Time“, jak bylo druhé post-comebackové album nazváno, pak nabídla především výživné hitovky.

Co se týče personální stránky věci, v sestavě došlo k dvěma změnám. Snowy Shaw konečně stanul coby oficiální člen za bicími a za odcházejícího baskytaristu Tima Hansena přišel mladý Sharlee D´Angelo, hromotluk s mušketýrským vzhledem, dnes známý především ze sestavy Amottových ARCH ENEMY. „Time“ se stala předposlední deskou MERCYFUL FATE, na které byla k slyšení kytara Michaela Dennera, což je zajímavé hlavně v kontextu toho, jak možná (nejen já) vnímám z dnešního pohledu celou jejich diskografii. „Time“ totiž považuji za poslední vynikající desku MERCYFUL FATE, po které již následovala jen alba dobrá. S odchodem Dennera jakoby se v následujících letech cosi vytratilo, a kapela, ať již skladatelsky, či svým vyzněním, nikdy nenavázala na zlaté časy. Dost možná za to však mohla i pozvolna uvadající hlasová forma samotného Kinga Diamonda, možná obtížnější uchopitelná skladatelská potence, to všechno mohlo hrát roli v dalších pěti letech. Ať je to čímkoliv, album „Time“ považuji za poslední zřetelný záchvěv geniality vzešlé ze spolupráce tria King Diamond-Hank Shermann-Michael Denner.

Album opětovně vznikalo v texaském Dallasu v létě roku 1994 a u nahrávacího procesu byl znovu prověřený studiový inženýr Tim Kimsley. Deska vyšla v říjnu totožného roku u Metal Blade Records a zaznamenala solidní ohlas, zvlášť pak když její uveřejnění v metalových pořadech na hudebních televizních stanicích doprovázely klipy zhotovené k několika skladbám. Album nakonec představovalo kombinaci mezi chytlavou heavymetalovou polohou, kde hrály prim přímočaré hymny, a mystikou opředeným materiálem, který působil dostatečně temně, okultně, a i díky klávesovým prvkům evokujícím historické skutečnosti také jaksi čarovně.

Právě úvodní kus „Nightmare Be Thy Name“ je přímočarou, sebejistě jedoucí vypalovačkou, která upaluje, poháněná kytarovou vyhrávkou, ve vcelku optimistickém duchu. Jedná se o zcela typickou skladbu zkušené metalové kapely, která v ní dokázala posluchače vtáhnout se sobě vlastní bezprostředností, za což mohla i znamenitá instrumentace, ale i chytlavý refrén. Šlo o skladatelský příspěvek Michaela Dennera, stejně jako je tomu v případě táhlé a snově vedené skladby „Mirror“ umístěné až v druhé polovině alba. Obě skladby představují to lepší z alba „Time. 

Jestliže jsem již zmínil, že se kapela tou dobou zaměřila především na přímočaré a vesměs melodické kusy s typickou kytarovou výstavbou, pak přesně tohle splňovala efektní hitovka „Angel Of Light“, jež je Kingovým vyznáním okultním silám a především postavě lucifera. Naprostá heavymetalová paráda staré školy, kde není ani tón přebytečný. Souhra Dennera s Hankem Shermannem byla znovu vynikající, což se poté projevilo na skvělé dynamice materiálu a dramaturgii alba, které nenabídlo příliš výpadků. 

Skvělou heavymetalovou prací je každopádně i následný mystický banger „Witches´Dance“, prvotřídní ukázka rukopisu MERCYFUL FATE, udržujících si stále vynikající formu a to i navzdory měnící se době. Blízkovýchodními zvuky a celkově mystickou atmosférou je opředena poměrně tíživá „The Mad Arab“, hutně riffující song věnovaný tématu šíleného Araba Abdula Alhazreda autora knihy Necronomicon, o které se často ve svých dílech zmiňoval hororový spisovatel H.P.Lovecraft. Znovu trefa do černého.

Kytarista Hank Shermann předvedl svůj snad nejpovedenější part v rámci melodicky rozjetého kvapíku „My Demon“, který samozřejmě patřil k největším hitovkám tehdejších MERCYFUL FATE a po právu se zařadil mezi klasiku. Titulní song „Time“ se stal nepsaným vrcholem nahrávky. Tento osudový valčík se smrtí nepostrádal pohádkový nádech. Šlo o velmi mystický moment alba, který skrze pomalé tempo stavěl na Kingově košatém a procítěném zpěvu. Song vešel ve známost rovněž díky klasicistnímu partu kláves připomínajícímu zvuk spinetu. Oproti dravějším skladbám, zde měl posluchač trochu času na oddech a možnost vychutnat si něco jemnějšího. 

Deska však nepovolovala z nastolené linie a bavila až do svého finále, a tak i songy „The Preacher“ nebo „Lady In Black“ byly ukázkou prvotřídního metalu devadesátých let. Trochu výpravnější ráz měla „The Afterlife“, která z dnešního pohledu připomínala spíš pozdní sólovou tvorbu KING DIAMOND, ale ruku na srdce, téma života po smrti je vlastní oběma projektům. Asi nejmysterióznější skladbou se nakonec stala závěrečná „Castillo Del Mortes“ zavádějící posluchače na území španělské Andalusie do města mrtvých. MERCYFUL FATE každopádně naplnili očekávanou kvalitu a dodali další vynikající album, které ještě dnes potvrzuje, že v rámci devadesátých let měli stále hodně co říct. 

30.12.2024	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz