MESHUGGAH - Immutable

80%

Nic pro slabé nátury. Buď se člověk brzy začne nudit, nebo se vydá na odlidštěnou pouť, během které se nesmí koukat vpravo ani vlevo, a už vůbec ne počítat. Každý pokus o empatický vhled se trestá pádem do mentální drtičky, projevujícím se bolestí hlavy a sletem nočních můr. MESHUGGAH prostě znovu udeřili. Pusťte si třeba poslední dvě minuty ze čtvrté skladby „Phantoms“ a nechte pracovat fantazii; schválně, na co v proudu svého vědomí kápnete. Psát o rutinní masáži mozkových závitů, případně o jakémsi AC/DC efektu se mi však nechce. Tam, kde někdo nevnímá rozdíl, může někdo další spatřovat vzdálenost světelných let, nebo dokonce jiný svět. Švédští šílenci mají každopádně dost specifický styl, kterým ovlivnili moře metalových i jiných skupin. Jak stárnou – padesátiny oslavilo po minulém albu kompletní jádro kapely – přestávají sázet na zvukový extrém a už nás tolik nenutí počítat složité rytmy. Přestože jsou ve velké míře zastoupeny i na nové nahrávce, analyzovat je můžete až v druhém plánu.

V posledních dekádě své existence se drží spíše konzervativnějšího vyznění. Jejich „klopýtavé“ riffy sice již neomračují, ale stále ještě mají sílu hypnotizovat. Nabývají řady podob a také hloubky. Podstatné je, že v nich čím dál víc cítím temnotu BLACK SABBATH a jiných metalových klasik, tím pádem i konzervativní metalový řád, na kterém dovedně staví své hráčské mistrovství a umělecké výrazivo. Samoúčel, resp. prostý extrém se vytrácí. Polyrytmické orgie už v podstatě ani nevnímám, tedy pokud nechci. Otázkou proto zůstává, co by se stalo, kdyby se jich na čas nebo definitivně zbavili. Přišli by o „fanoušky“, často rejpaly a potenciální hatery v jednom?:-) Asi škoda.:-) Důležitější mi ovšem přijde jiná otázka. Jde o to, co by z neprostupného kokonu nepravidelných rytmů najednou vylétlo? Něco pěkného, něco zvláštního, nebo vlastně nic? Hodně osobitý doom/death/sludge? Kdo by o něj stál? Už samotný název novinky – „Immutable“ – je však s takovými úvahami v příkrém rozporu. Kapela svou identitu ohrozit nemíní. Neriskuje. Ani nemusí. Vždycky se přeci může něco nadhodit o metalové verzi KING CRIMSON a všem rázem dojdou argumenty. Nahrávka samotná tak v prvé řadě přináší zdařilé pokračování etapy zahájené na albu „Koloss“. Konkrétně to znamená, že ustupuje intenzita a nastupuje zas o něco usedlejší a vyzrálejší songwriting.

Decentně se proměnil zejména zvuk. Ztloustl a zakulatil se.:-) Syrovější patina, markantní hlavně u bicích, zmizela, což u staronového vydavatele určitě ocenili. Máme tu opět jeden vypulírovaný sound-model. Patřičně mocný a výživný, avšak nekonfliktní. O razantním zpřístupnění přesto nelze hovořit. Řekněme, že výraz zůstává monolitický, ale nestaví už žádné výzvy ani překážky. Prostě jako kdyby šel Devin Townsend do méně digitální produkce. Výsledek zní relativně přátelsky, méně jazzově, více metalově. Podstatné je, že nedrásá uši. Pánové z Angry Metal Guy uvádí DR 8. Hezoučký, jiný přívlastek mě tudíž ve vztahu k hodnocení zvuku momentálně nenapadá. Trochu přeháním (jak jinak), pořád jsme v hájenství MESHUGGAH. K vyloupnutí jejich síly, celkového tlaku a zdrcující atmosféry stačí jakákoliv drsnější asociace či vzpomínka; a nemusí být zrovna inspirovaná aktuálními záběry z Ukrajiny. Před takovou kombinací důrazně varuji a myslím to zcela vážně! Méně závažně obrazy naopak doporučuji, ostatně klipovka „The Abysmal Eye“ obnáší neškodné scifíčko a přesto nemá chybu.

Myšlenku na vypuštění rytmického balastu ovšem opustit nedokážu, a to se mi dříve nestávalo. Během poslechů mám totiž utkvělý pocit, že sílu „Immutable“ by takový krok poškodit zas tak nemusel, naopak. Nezřídka se zde totiž spoléhá na atmosféru budovanou harmoniemi a s těmi se přímočarý základ snoubí velice dobře. Nejmarkantněji se návrat ortodoxního metalového řádu, podtrženého tím správným progresem, projevil ve skvělé instrumentálce „They Move Bellow“. Téměř deset minut umně zkomponované hudby představuje majstrštyk kytaristy Mårtena Hagströma. Po třech minutách krásné akustické hudby se nastartuje buldozer a začne velkolepá jízda vrstevnatou temnotou. S „nalámaným“, přesto však organicky stmeleným spodkem komunikují jednoduché melodie. No, spíš zápasí. Nářek týraného anděla, který ač už dávno zešílel bolestí, stále brání tomu, aby vražedný nihilismus vyhřezl přímo do našeho vědomí. Zřetelné melodické momenty se objevují i v jiných skladbách. Na které straně popsaného zápasu stojí se svým řevem Jens Kidman, není příliš jasné. Monotónnost, intenzita a odcizení ho nicméně řadí spíše do spodních proudů, kde prožívají perné chvíle ti, kteří již dehumanizaci podlehli.

Pravdou je, že přetrvávající tvůrčí absence druhého z pilířů, kytaristy Fredrika Thordendala, pomalu slepujícího svou druhou sólovku, se na kompozičním procesu nějak projevit musela. Jinak řečeno, prvek jistého šílenství, stále ještě tryskající z jeho sól, už tolik neovlivňuje celek. Jasně, fanoušci mohou být spokojeni, že k odchodu Fredrika nedošlo, jenže ony typické sólové výjezdy, jako třeba v „The Faultless“, už působí spíše do počtu. Pokud by se v rámci tvůrčího procesu připojil k Hagströmovi nějaký melodik, nemusela kapela tak sveřepě držet pozice, ale mohla nabídnout daleko citelnější posun. Tím melodikem mohl samozřejmě být zkušený kytarista a producent Per Nilsson, který na turné k minulému albu vypomáhal koncertně. Zúročení zkušeností z artrockové KAIPY, a hlavně výborných moderních death melodiků SCAR SYMMETRY se nabízelo. Takhle vše zůstalo trochu na půl cesty. Některé devastující progové skladby typu již zmíněné instrumentálky či fantastického otevíráku „Broken Cog“ nemají díky tomu adekvátní konkurenci. Přesto se stále jedná o velmi vysoký standard. Tvůrčí osa Haake, Hagström, Lövgren funguje i nadále spolehlivě, což kvituji. Nikdo také nechce, aby MESHUGGAH začali znít jako např. SEPTICFLESH, že?:-)

Aktuální kolekce djentových „otců zakladatelů“ tedy nepřináší novou revoluci ani progresivní pokračování té staré, nýbrž atraktivní stabilitu. Revoluce už dávno skončila, dílem utopená v popu (lepší než v krvi:-)). Dotyční to vědí nejlépe, dobrovolně(?) se tudíž podřizují svému vlastnímu trademarku. Důležité je, že tak znovu činí ve velkém stylu, ač takový sveřepě metalový jazzy přístup už dávno není nutný, což ví samozřejmě také. Jen si to musí konečně připustit a ze svého Stockholmského syndromu se vyléčit. Čím dříve, tím lépe; pro všechny. Každopádně vynikající album skutečných mistrů.

13.04.2022	Diskuse (13)	Pekárek hackl@volny.cz