MESHUGGAH - The Violent Sleep Of Reason

70%

Zprvu jsem řešil otázku, napsat a nebo nenapsat recenzi na nové album této poměrně význačné a osobité kapely, kterou jsem však na druhou stranu neměl nikdy příliš v oblibě? Musím však přiznat, že jsem si jako již tradičně udělal na poslech od MESHUGGAH právě vypouštěné věci nejméně dvakrát čas, snad ze zvědavosti, snad kvůli zodpovězení otázky, zda-li se mi jejich muzika má šanci vůbec někdy zalíbit? Bylo tomu tak vždy, už od časů jejich psychotického alba „Nothing“ (2002), a pokračuji v tom stále. Jejich strojový math-metal opravdu není mým šálkem hudební kávy, ale přeci jen se téhle kapele nedá upřít mnoho pozitiv, zvláště pak v souvislosti s letošní čerstvou novinkou, kterou bych si nakonec dost pravděpodobně zvolil jako to jediné album, které bych si od nich nakonec pořídil a k občasnému koštnutí dokonce i vyndal z poličky. Tak tedy, co se mi letos na MESHUGGAH líbí a co je naopak přes čáru?

Přes veškerou jejich předimenzovanou strojovost a rytmickou vyšperkovanost (Tomas Haake dr./ Dick Lövgren bs.) je právě ona signifikantní instrumentální složka tou věcí, která mne vlastně ani příliš nepálí, přestože právě na rytmice jsem nikdy zrovna neujížděl a nepřikládal jí prvořadou důležitost. Důvodem mých sympatií, držených v případě těchto Švédů stále trochu na uzdě, jsou především kytary (dlouholetý tandem Fredrik Thordendal/ Marten Hagström). Krouhavé riffy hledejte za vším. Mají sice tendence dělat jejich skladby více monotónními, a platí rovněž spíše za nástroj rytmický, ale oceňuji aspoň jejich přesnost, zvuk, a až hračičkovskou zapálenost do držení temp. Co mne však na jejich kytarách baví zejména, jsou všechna ta psychotická sóla, hvízdání, zurčení a kvákání, které probíhá nad onou všudypřítomnou střelbou. Jde o jeden z prvků, který vnáší do hudby MESHUGGAH něco zajímavého.

Co především novinku řadí na vyšší level než několik předchozích děl, je skutečnost, že zvuk je tentokrát mnohem živelnější, jakoby v něm probíhaly procesy příznačné pro živé organizmy. Posluchač má konečně pocit, že k němu doléhají zvuky vytvářené lidmi, nikoliv údery vypouštěné mechanickými zařízeními a naprogramovanými stroji. Kapela údajně použila v mnoha případech, místo pro ni tradičních osmistrunek, nástroje sedmistrunné nebo dokonce šestistrunné a vše rázem dostává poněkud lidštější rozměr. Přes skutečnost, že jde opět o album typické pro ty bláznivé MESHUGGAH, je „The Violent Sleep Of Reason“ zatraceně rafinovaným kusem hudby. Nelze o něm totiž po prvém či druhém poslechu jednoznačně říct: tahle hudba se mi nelíbí, a to i když člověk s podobným stylem metalu nepřichází vědomě do styku. Na celé té zurčivě klokotající (sóla) či polyrytmické (riffy) epopeji zkrátka něco je.

Dojem umocňuje i skutečnost, že skladby konfrontují posluchače se stavem současného světa, který se před časem začal jaksi otáčet způsobem, jenž nikomu rozumně uvažujícímu příliš nevoní a přesto v tom otáčení pokračuje. Motivy hybernace rozumu se prolínají hned několika skladbami. Za textovou složkou valné většiny z nich je bubeník Tomas Haake, dnes už tradiční textař kapely. Název alba je sice odvozen od díla slavného španělského malíře z osmnáctého století Francisca Goyi, ale v moderním zpracování, prostřednictvím grafické obalové úpravy Švédů, působí téma velkolepěji a temněji. Člověk úplně cítí to obklíčení zlovolností, když hledí na motiv nahého spícího jedince zamotaného do prapodivných chapadel. Tohle se prostě MESHUGGAH hodně povedlo, neboť jak známo, obal by měl být důležitou složkou díla vždy a za všech okolností.

Když se tady postupně rozepisuju nad pozitivy současné produkce kapely, kterou jsem na druhou stranu neměl nikdy moc rád, i když ji plně respektuji, asi vás napadne otázka, tak co že mi na těch MESHUGGAH vlastně tak vadilo? Já bych však otázku upravil na „stále vadí“, neboť prvky, o kterých chci mluvit v záporném nalazení, jsou v jejich tvorbě stále. Hlavní negativum vidím v přílišné monotónnosti, materiál postrádá diferenciaci a pro ne až tak zběhlého posluchače je poslech zdejších skladeb těžkým oříškem. Hodně tomu pomáhá největší negativum, kterým je samozřejmě hlas Jense Kidmana. Tento, v stále stejně zevlácké poloze řvoucí, týpek také ony neoblomné vály zrovna neozvláštní, spíš mě přijde, že je vrhá ještě více do monotónního rozpoložení. Je to škoda, protože právě zpěvák by mohl být tím, kdo kapelu podobného druhu učiní mnohem zajímavější, pracující s širším spektrem výraziva. MESHUGGAH zkrátka dělají všechno pro to, aby ona třičtvrtěhodinka poslechu jejich děl působila jako jeden nekončící trip a aby posluchač za žádných okolností nezjistil, kde že se zrovna v rámci alba nachází, a to i kdyby vypnul přehrávač po třech skladbách, nebo by se probudil z letargie dokonce po pětatřiceti minutách. A to je celý kámen úrazu. Mezi hudbou téhle kapely a mým vnímáním skutečnosti, co je vlastně v globálu na metalové hudbě žádoucí a co vlastně ani ne, existuje diametrální odlišnost. Osobně potřebuji ke komfortnímu poslechu proměnlivé skladby s všemožnými druhy nálad a hlavně s melodiemi a gradací. Dle mého se však i tak jedná o nejlepší desku od MESHUGGAH, otázkou však zůstane, zda-li je to v tomhle případě vůbec terno?:-) Ovšem pokud jsi fanoušek, klidně si k výsledné známce přidej svých 10 až 20%.

17.10.2016	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz