MESSIAH - Fracmont

80%

Podtitul: Aneb k několika rozdílům mezi zmrtvýchvstáním a exhumací.

Nevydali moc desek, přesto se díky osobitému rukopisu výrazně zapsali do análů evropského thrash i death metalu, resp. proto-death metalu (debut „Hymn to Abramelin“). Mohli si tudíž dovolit pauzu dlouhou více jak čtvrt století a zároveň navázat přesně tam, kde skončili. Přesněji řečeno tam, kde dosáhli svého vrcholu, protože album „Underground“ z roku 1994 tah a smysluplnou progresi svých dvou řadových předchůdců postrádalo. Přestože tedy novinka švýcarských MESSIAH pokračuje v cestě vyšlapané již v letech 1991-92, konkrétně na kultovním „Choir of Horrors“ a ambiciózním „Rotten Perish“, z nekončící vlny retro spolků, resp. comebacků se vymyká. Může za to v prvé řadě protřelé a stále atraktivní muzicírování realizované pod patronátem invenční metalové kytary. V této souvislosti postačí odkázat třeba na koncertní záznam z Brutal Assaltu, kam dotyční zavítali v roce 2018.

S kytarou Remo Broggiho prostě zažívám podobné chvíle jako kupříkladu při poslechu riffů Mikea z DESTRUCTION. I když poslední studiové počiny obou kapel spojuje vynikající práce šikovného old school producenta V.O.Pulvera, mám na mysli něco docela jiného než chytré podtrhování kvalit starých mistrů. Za styčný bod považuji zejména absorpci kdečeho – opravdově metalového – do vlastní, relativně původní, určitě však stoprocentně srdeční kytarové hry, které skvostně sekunduje rytmická sekce. V případě MESSIAH si k tomu připočtěte ještě zajímavé lyrické koncepty. Dostanete pak striktně metalovou hudbu, opatřenou puncem originality. Přesně taková se nachází i na fakticky comebackovém albu „Fracmont“. Vniknout pod jeho povrch není zas tak snadné, tím spíš, že Švýcaři nemohou a ani nechtějí sázet na nějaký „vau efekt“. Nezbývá tudíž než poslouchat, vychutnávat si riff za riffem, sólo za sólem a skládat puzzle do obrazu, jehož kontury zatím pouze tušíte. Jasně, death/thrash ve stylu mixu HELLHAMMER – CELTIC FROST, někdy přehrávaných na rychlost 45 a více (odtud podobnost s OBITUARY), se starými DEATH, anglickými SABBAT a NWOBHM může zapůsobit hned. Jenže MESSIAH kráčí hlouběji; hlouběji, pakliže touží najít pravé zlato, musí jít tedy i posluchač.

Ostatně takto je zacílena i produkce. Nejen po zvukové stránce musela reflektovat věkem nezbytně usedlejší přístup, výše nastíněnou jedinečnost a také opravdovost se stále přítomnou uměleckou ambicí, a to aniž by absolutně rezignovala na standard daný vnímáním hudby v nynější éře. Pulver obstál na jedničku. Ve chvíli, kdy se „Mesiáš“ odhodlal k zmrtvýchvstání, bylo všem jasné, že se nejprve přihlásí ke svým kořenům, aby přilákal své původní učedníky a věrné. K těmto kořenům nicméně patří i prvek progrese. Respektují ho jak nové skladby, tak produkce, která pro ně vyčarovala stylový „kobkový“ zvuk, v němž se ovšem nic neumaže ani neztrácí. Výsledkem je až artově zasněná death/thrashová jízda s kytarou, která hudbě MESSIAH dominuje v podobném stylu jako hra Dimebaga Darrella jistým Texasanům. Nejde o tvrdost (profláklý Pantera-riff v temné „Morte al dente“ představuje výjimku potvrzující pravidlo), i když ani ona nechybí, ale o efektní vyplňování prostoru zašlou kytarovou malbou, které nahradilo zběsilost rozpoutanou na „Choir of Horrors“ a zbytečnou jemnost a čistotu určující vyznění „Rotten Perish“. Právě v uvedeném aspektu nalézám progres ve smyslu posunu do současnosti. Kytarová práce není o tolik jednodušší ani doslovná, jen méně drsná, více barevná a čitelná – z těch i oněch důvodů pro starší i mladší posluchače. Broggi jako by s prostředky „nové doby“ zamýšlel odhalit hudbu MESSIAH v celé její vícerozměrné kráse a monumentalitě. Proto do toho také nejspíš šel. Produkce mu vyšla maximálně vstříc a výsledek je jedním slovem famózní. Nebojte se otočit volume doprava. „Ten, kdo vstal z mrtvých, udeřil do strun a vystavěl chrám ... .“

„Fracmont“ prostřednictvím intra začíná přesně tam, kde skončilo „Rotten Perish“, a nese s sebou patinu – nikoli špínu – ještě starších časů. Kytaru, podávanou na všechny možné doprovodné i sólové způsoby, podporuje výborně nazvučená basa Patricka Herscheho a přirozený zvuk bicích, blížící se dokonalosti Kostelňákova soundu na „The Temple in the Underworld“ od ROOT. Výkon bubeníka Stevea Karrera si ho zasluhuje. Dotyčný předvádí vysokou školu neexhibujícího metalového bubnování. Zpěvák Andy Kaina – přesně podle potřeby – na nikoho neřve, netlačí ze sebe nic chorobného, prostě „za stěnou kobky“ či „z krypty“ (vyberte si) vypráví příběhy o víře – „critical about faith in general“, jak na margo textů lakonicky poznamenává Steve v jednom rozhovoru. Podrobněji se dotyčný rozhovořil jen k lyrické náplni téměř desetiminutové titulky. Ta pojednává o osudech Piláta Pontského, biblí proslaveného římského správce Judeje a propagátora symbolického mytí rukou zaneřáděných krví nevinných. Jeho jméno se údajně pojí i se švýcarským územím, konkrétně s jezerem poblíž hory Mount Pilatus, dříve Fracmont. Zde mělo nakonec spočinout Pilátovo tělo a logicky pak dělat neplechu jeho duch, což výstižně zpodobňuje i zdařilá albová obálka z dílny Björna Gooßese.

K jednotlivým skladbám není moc co dodat. Celek je lahůdkový, obstojí však i jednotlivé položky, například dvojici „Urbi et Orbi“ a „Singularity“ jsem si zamiloval skutečně brzy. Ve druhé polovině alba se přiloží decentně pod kotel a zvýší tlak. Přibývá strhující epika, což demonstrují též některé dynamické riffy ve stylu KING DIAMOND. Kulminace přichází v závěru. „Throne of Diabolic Heretics“ využívá ženského elementu a motivu vánočního hitu Ave Maria k rozpoutání death/thrashového pekla, ústícího ve fantastickou doomovou pasáž, z níž běhá mráz po zádech. Na samý závěr se připojí temná árie, která během jediné sekundy, za podpory velebných varhan a chrámového sboru, vysublimuje do závěrečných tónů čistoskvoucí písně Ave Maria. Napoprvé jsem docela čuměl.:-) Tak tomu říkám katarze na švýcarský způsob. Další skvělé album, které dokládá, jak důležité jsou talent, autenticita a emoce. Když jimi disponujete, můžete dělat umění v jakémkoli hudebním žánru, tj. i v něčem tak nalajnovaném a vytěženém, jako je death/thrash s přívlastkem old school.

06.11.2020	Diskuse (11)	Pekárek hackl@volny.cz