METAL CHURCH - Blessing In Disguise

90%

Už bez přímé účasti Kurdta Vanderhoofa, avšak s jeho skladatelským vkladem, cílili METAL CHURCH svým nejprogresivnějším albem na opravdové fajnšmekry, což se možná brzy ukázalo jako hlavní důvod ztráty nahrávací smlouvy. Elektra Records totiž v roce 1989, hned krátce po realizaci tohoto alba, vypověděla s kapelou smlouvu. Už s novým pěvcem Mikem Howem to byly tedy začátky plné neočekávaných manévrů a těžkostí, přesto všechno dopadla deska znamenitě a ve zkoušce času obstála do současnosti. V tehdejší době se totiž celá řada fanoušků dlouho nemohla smířit s tím, že byl kultovní frontman David Wayne nahrazen kýmsi zcela neznámým, a odepisovala navíc stále s nepřízní osudu trochu válčící metalovou jednotku ze severozápadu USA. Pro nás je však mnohem podstatnější, co se tehdy dělo v táboře METAL CHURCH, kteří pod producentskou taktovkou Terryho Datea a za stálé skladatelské spolupráce s bývalým šéfem Vanderhoofem vybrousili skvostný drahokam, jenž se stal synonymem kvality na americké speed/thrash metalové scéně konce osmdesátých let. Je třeba si na rovinu přiznat, že novic Mike Howe hlasově dokonale nahradil svého předchůdce u mikrofonu. Wayneův projev totiž odpovídal staré metalové škole poloviny osmdesátých let, tedy operoval v hysteričtějších, vyšších polohách, kdežto Howe se cítil jako ryba ve vodě jak v nižší „silové“ poloze (většinou užité v nadupanějších riffových číslech), tak v té něžnější, tohle naopak dokazují dojemné baladické začátky některých rozmáchlých skladeb. Byl zkrátka všestrannějším zpěvákem s větším rozsahem, čemuž se také přizpůsobil nový materiál, který vykazoval tendence k epičtější struktuře skladeb, na albu narostlých do sedmiminutových délek. 

Jak už jsem v recenzi na minulou desku nastínil, Vanderhoofa nakonec v sestavě nahradil John Marshall, šikovný týpek, do té doby působící jako kytarový technik v týmu slovutné METALLICY. V METAL CHURCH utvořil na mnoho let silný kytarový tandem se zkušeným Craigem Wellsem, což byl do té doby (hned po Vanderhoofovi), tedy co se strany skládání týče, druhý nejdůležitější člověk v kapele, kterou jinak na kvintet doplňovali zkušení borci z rytmické sekce, baskytarista Duke Ericsson a bubeník Kirk Arrington.

Díky Dateově produkci získal nový sound METAL CHURCH na větší síle a mohutnosti. Již majestátní úvod v podobě „Fake Healer“ prozradil, že se zde hodně věcí změnilo. Hutné power metalové riffy udávaly tempo skladby a Howe pěl doslova jako o život. Jakoby METAL CHURCH získali definitivně na vážnosti a jistém puncu naplnění uměleckých ambicí. Velkolepé suity nabité srdnatým vokálem a hutnými riffy, tak nějak se dají charakterizovat zdejší skladby. Následná „Rest In Peace“, která byla věnovaná nejslavnější dopravní tragédii počátku 20.století a sice potopení Titanicu, začala ve středním tempu, ale postupně přerostla v dramatický uragán hutných a rychlých kytarových běhů, co se na posluchače nekompromisně valí. Znamenitá jsou zde hlavně kytarová sóla tandemu Wells/Marshall, která potvrzují, že skupina i s lehkou obměnou pokračuje ve velkém stylu. 

Skladby jako „Anthem To The Estranged“ a „Badlands“ představují to nejlepší, co kdy vyšlo pod značkou METAL CHURCH. Rozsáhlé epické kompozice začínají akustickým úvodem a něžným Howeovým zpěvem se jednoduší musí líbit každému vášnivému sběrateli metalové hudby této velkolepé éry. V průběhu dalších minut navíc došlo v obou případech k neskutečné gradaci. Obě položky patří do zlaté pokladnice power metalové hudby – skvělý Howe, originální melodika songů, atmosféra, příběh, dramatičnost, mohutné riffy a jednoduše skvělé výkony všech zúčastněných. To všechno dokázala udržet pohromadě vynikající produkce Terryho Datea, vycházející studiové hvězdy pro zámořský metal přelomu osmdesátých a devadesátých let. Celé album posléze ani trochu nepolevuje z vysoce položené laťky a ve velkém stylu pokračuje burácivou „The Spell Can´t Be Broken“ nebo rychlou „Cannot Tell A Lie“. METAL CHURCH však svou nemalou formu potvrdili ještě o dva roky později velmi povedeným albem „The Human Factor“ (1991), které na rozdíl od epického „Blessing In Disguise“ působilo přeci jen o trochu hitověji. 

29.03.2016	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz