METAL CHURCH - Congregation Of Annihilation

80%

Prapůvodní metalová kapela ze severozápadu USA hlásí připraveno! Když tak novinku poslouchám, říkám si, že prakticky nějak takhle si představuji povedenou desku od METAL CHURCH, což zde není jednoduché podrobně specifikovat, zvlášť pak u kapely, která za těch čtyřicet let existence často měnila sestavu a její dva stěžejní frontmani jsou již oba na onom světě. 

Po dobrovolném skonu Mikea Howea, angažovala vloni powermetalová stálice ze Seattlu na uvolněný pěvecký post řízného Marca Lopese, tedy velice vhodného týpka, jehož zanícený vokální projev má v sobě trochu z Davida Waynea a něco málo také z mladého Jona Olivy (SAVATAGE). Myslím, že i díky němu METAL CHURCH zvládli to nejdůležitější, protože si na novém startu zvolili zpěváka, který působí, jakoby u nich byl odjakživa, má velmi přesvědčivý excentrický projev a vzhledem k tomu, že léta působil v kapele někdejšího kytaristy MANOWAR Ross The Bosse, tak i zkušenosti. Novinka „Congregation Of Annihilation“ je jeho fantastickou představovačkou, kdy jsme přímými svědky svěžího znovuzrození pár let tápající kapely.

Druhou věcí, jež parta okolo nezdolného kytaristy Kurdta Vanderhoofa zvládla s přesvědčivostí, je obsahová stránka věci. Na novince dostanete energickou porci old schoolového power-metalu. Nápadité songy, převážně prezentované ve svižnějších tempech, se s ničím moc nemažou. Nechybí jim kompatibilita s minulostí METAL CHURCH, ani autenticita. Práskavější Lopesův vokál navíc dodává materiálu na úsečné drásavosti, takže letos můžeme mluvit o návratu k prvním dvěma albům, jmenovitě „Metal Church“ (1984) a „The Dark“ (1986), byť je samozřejmě novinka opatřena zvukem zcela souvisejícím s aktuální dobou. 

Po stylové stránce dostáváme typicky řízné americké powermetalové album, které má na to, aby drželo krok i s některými milníky diskografie. Dost to rovněž souvisí se stabilním jádrem sestavy, kde kromě Kurdta Vanderhoofa a Marka Lopese působí něco přes dekádu ještě kytarista Rick Van Zandt, basák Steve Unger a o něco kratší dobu také bubeník Stet Howland (ex-W.A.S.P.). Z jejich vkladu cítím skutečný zápal. Oproti několika albovým předchůdcům je zde ještě něco navíc. Jde o hororově pojatou, až overkillovsky drásavou složku způsobu formy prezentace. 

Skvělé, že se kapela, označovaná mnohými za „hejvík“, trochu vzdálila usedlosti a uhlazenějšímu pojetí a našla v sobě dostatek sil pro divokost a přímočarost. Skladby mají skutečný švih, nezdolně riffující kytary, i rytmiku s tím správným tlakem. Vesměs většina z nich vrcholí u refrénových sloganů. Za ústřední hymnu nové desky platí rifforamatická „Pick a God And Pray“, kde se sešlo takřka všechno. Ovšem ani úvodní „Another Judgement Day“ není žádný umírněný čajíček, nýbrž excentrický výbuch. Vlastně se o žádné skladbě z oněch jedenácti (včetně dvou povedených bonusů „My Favorite Sin“ a „Salvation“) nedá říct, že by působila tak nějak napůl plynu a v rámci celku nepatřičně. Osvěží výtečně zpracovaná rockerštější vyřvávačka „Me The Nothing“, nahuštěná „Making Monsters“, ale třeba i „Children Of the Lie“ s politickými podtexty. 

Těší mne, že to tahle letitá kapela ani v krajně krizové situaci před dvěma lety nevzdala a naopak se snažila o co nejlepší pokračování vlastní cesty. V rámci americké scény vyvěrající z osmdesátých let jsou METAL CHURCH již dávno pozoruhodnou kapelou a legendou. Ale vysvětlujte to někomu, kdo posluchačsky začínal se SYSTEM OF A DOWN či SLIPKNOT někdy na přelomu milénia a má v DNA zakódované, že ten pravý metal je zkrátka úplně někde jinde. My víme své.

30.05.2023	Diskuse (12)	Stray janpibal@crazydiamond.cz