METAL CHURCH - XI

60%

Možná bych zde mohl použít patvar sdělení o tom, že pokud dva dělají totéž, nikdy to není totéž. Má verze zachází ještě dál a tedy zní: pokud se někdo v rozličném období svého života snaží tvořit to samé, nikdy to není to samé, lépe řečeno, pokud tomu schází nadstavba dostavující se prostřednictvím mnohaletých zkušeností z mezidobí, odnese to autentičnost. Výsledek v takovém případě bude znít vcelku polovičatě, lacině a bude prostý skutečných emocí. Není nic zbytečnějšího než tvořit podle šablony. A nová deska amerických METAL CHURCH je přesně taková, kapela se totiž nesnaží o nic jiného, než znít především tak, jako tomu bylo v druhé polovině osmdesátých let, zachování formy z té doby je (možná logicky) její naprosto zásadní potřeba. Formálně na tom opravdu není nic špatného, vždyť jejich ranná alba patřila k ozdobám heavymetalové historie, ale divím se, že má takto podobně zkušená a dříve talentovaná kapela zapotřebí tvořit omšelej plagiát vlastního stylu, jaký sama ještě s několika dalšími spolky založila, nebo byla jednou z prvních, která se v Americe prezentovala pod značkou power metal. Na pomoc si dokonce tentokrát přizvala svého někdejšího zpěváka Mikea Howea, kterého více než dvě dekády nepostrádala, ačkoliv bylo každému jasné, že jeho pěvecký projev METAL CHURCH zatraceně schází. Jeho návrat proběhl déle než pozdě, takže mne ani výsledek příliš nedojímá a to hlavně díky onomu výše zmíněnému provedení. Kapela svou příležitost dokonale prováhala, ne však letos, ale již někdy v průběhu uběhlých dvaceti let.

Kurdt Vanderhoof se svými METAL CHURCH prostě nahrál desku, která se především snaží navodit dojem poslechu typické hudby této kapely z období jejich prvních vysoce ceněných alb, jenže je tu jeden podstatný problém, já jim to v současnosti už prostě nevěřím. Nemluvě o tom, že mne žádná skladba ani omylem k zemi nepřikovala. Vše je jaksi očekávané, bezpečné a pro nenáročné sledovače této bandy vlastně na svých místech a plně v pořádku. Riffy uhánějí ve svých strojových tempech, sóla jsou brilantní, Mike Howe to v sobě stále má a jeho hlas zní vlastně hodně podobně, jako tomu bylo za starých časů, až se člověk neubrání otázkám, kde sakra do teď byl a proč jeho možnou účast samotní METAL CHURCH tak dlouho ignorovali? Nicméně je tu nová deska „XI“, jež je zhudebněním typickosti ale i skladatelské průměrnosti, což je vlastně největší rozdíl mezi dneškem a obdobím před čtvrtstoletím, kdy z kapely žhnuly emoce na všechny strany.

METAL CHURCH velmi správně zvolili na úvod, k poodhalení výsledku, přímočařejších skladeb „Killing Your Time“ a „No Tomorrow“, protože jde bezesporu o jedny z těch lepších věcí na albu, kde se ještě Mike Howe nestíhá pitvořit a netlačí se do předstírané zapálenosti do pravého metalu. První zmíněný song vlastní sekaný riffing po vzoru hry Jeffa Waterse z ANNIHILATOR, zatímco druhá více upaluje a nabídne obstojné, zejména kytarové, řemeslo. Oběma songům nechybí natlakovanost, drive a chytlavé nápěvy ve vygradovanějších fázích. Jenže zde oproti minulosti není ani trochu něčeho navíc, něčeho osvěžujícího a neočekávaného. Vanderhoof vsadil především na konzervativní jistoty, čímž se zbavil velkého pole možností, jak svou hudbu udělat zajímavější. Ano, nové album určitě není přešlap ani prvoplánový krok vedle, není to totiž krok žádný. V kladném slova smyslu tenhle materiál někoho zaskočí jen stěží. Pokud tedy nejste příznivci takové té buranoidní metalové zaťatosti („Reset“), jakou se prezentuje třeba Blaze Bailey, všech těch zaťatých pěstiček, dramatických slok a úderněji vyprskávaných refrénů, pak vám deska opravdu mnoho nenabídne. Skladby se mnohokrát vyvíjejí z akustických fází („Sky Falls In“) a mnohdy by jim slušelo zásadní zkrácení, nápaditost legendárních věcí v sobě prostě nemají. METAL CHURCH si zkrátka hrají na sebe samé. Kolika lidem bude tohle metalové divadýlko stačit ke spokojenosti? Zvlášť když většina skladeb je prostě tak nějak normálních.

05.04.2016	Diskuse (10)	Stray janpibal@crazydiamond.cz