METALFEST OPEN AIR - Plzeň, Lochotínský amfiteátr, 2.-4.června 2023 (2/2)

Počasí festivalu po celou dobu přálo. Víkend byl natolik prozářený letním sluncem, že ani démonická brazilská čtveřice CRYPTA, účinkující se svým drásavým death metalem v sobotu okolo druhé odpolední, nezpůsobila hromadění temných mračen. Jejich set stylově sice výrazně vybočoval od obvyklých jmen zdejší soupisky, ale právě to na něm bylo zajímavé. Exotické krásky, vedené charismatickou Fernandou Lira, v Plzni předvedly strhující a instrumentálně precizní set, při kterém bylo třeba zpozornět. Jen škoda, že za bicími výjimečně a z blíže neurčených důvodů chyběla Luana Dametto, namísto které kapela angažovala záskok.

Němečtí MEGAHERZ se svým zpěvným a strojovým metalem, lehce podmázlým industriálními zvuky, působili jako někdo, kdo ve zkušebně dvacet let zaspal dobu. Prakticky zaměnitelná a ničím zvlášť originální hudba, kde kapela daleko více dbá na jednotnou image, než na přínosnost svých skladeb, neměla nárok výrazněji zaujmout. Italská srandička NANOWAR OF STEEL (mentálním nastavením členů trochu připomínající metalovější verzi MAXIM TURBULENC) zprvu bavila rozjařenou infantilní tuckou, ale po půlhodině občasného smíchu se asi řada lidí nevyhnula zamyšlení a položení si otázky: Na co se to vlastně díváme? Když někdo postaví svou tvorbu primárně na dělání si srandy, pak musí počítat s tím, že pokud nebude ve všech směrech výrazně dobrej, brzy se omrzí. Dočasně zábavná parodie, kde členové odění do fosforových elastických kostýmů, růžových šatiček a jeden dokonce do fialové paruky, podivně poskakovali po pódiu a vysílali své postoje ke všemožným metalových pózám a dramatičnostem. Třeba když jeden ze zpěváků během skladby „The Call Of Cthulhu“ v klobouku z chapadel lovecraftovské obludy běhal po pódiu a s vyděšeným výrazem ve tváři mával asi čtyřiceticentimetrovou maketou tlačítkového retro mobilu z devadesátek.

Pokud bych měl zmínit jednu z těch kapel, které na festivalu vystupovaly již mnohokrát a k mému údivu sklízí stále nadšení velkého množství posluchačů, pak budu nucen ukázat na rozdováděné finské folkaře KORPIKLAANI. Jejich toxická veselost a rozjařené bodré pidlikání mne dokáží spolehlivě znechutit. Očividně však patřím k té folkem šmrnclou hudbu nenávidějící menšině, neboť zdejšímu publiku bezstarostná kutálka prostě lahodí. U nesmírně populárních německých POWERWOLF se z mého pohledu tříští dvě věci, na jednu stranu kapela nabízí velkolepou a na produkci náročnou show (a bezpochyby jí zvládá), na stranu druhou jejich hudba platí v jádru za poměrně zaměnitelný a nepůvodní vzorek heavy metalu, kde se k neotřelému nápadu pamětník nedokáže dokopat snad ani sbíječkou. Nicméně POWERWOLF na Metalfestu sklidili ohromující úspěch a během jejich setu byl areál až tak zaplněný, že jím prakticky nešlo vůbec procházet.

V neděli odpoledne provětraly areál svým kyprým rocknrollem Švédky z THUNDERMOTHER. Co této kapele schází na osobitosti, spolehlivě dohání zápalem pro věc. Závěrečný aplaus byl v jejich případě však plně zasloužený. Německé BEYOND THE BLACK je možné pokládat za úspěšné proklamátory kultivované podoby moderního euro-metalu. Mají ve svém středu pozoruhodnou zpěvačku a jejich skladby se vznáší na vlně nenáročné líbivosti. Kapela stran symfo aranží vlastně ani nepůsobí příliš otravně a přeplácaně. V únosné míře pouze připouští možnost využití příslušných klišé. Za mne vcelku pohodová záležitost. Bodré vikingské válečníky z ENSIFERUM vynechávám. Nemyslím si, že bych byl vhodným odběratelem této drsňácké juchačky, zvlášť když má představa o správném metalu je zcela rozdílná od těch, kteří areálem pobíhají s kožešinou přes záda a lesním rohem naplněným medovinou.

TESTAMENT přistoupili ke svému programu neuvěřitelně nekompromisně, až jsem se musel smát. Samozřejmě, jde o absenci kytaristy s klasicky rockovým cítěním Alexe Skolnicka na jejich právě probíhajícím turné. Když kocour v tourbuse chybí, myši mají pré. Eric Peterson, Chuck Billy a jejich tři kumpáni tudíž v Plzni odehráli famózní osmdesátiminutový mega-brutální set, kde nebylo místo pro tu přístupnější část tvorby klasiků Bay Area. Naopak, s takovým nasazením a v podobném tempu jsem je snad ještě hrát neviděl. Skladby klasické jako „The New Order“, „Over The Wall“, „Into the Pit“, „The Preacher“ nebo „Disciplies Of the Watch“, střídaly pecky z novějších etap „Rise Up“, „More Than Meets The Eye“, „The Formation Of Damnation“ a v neposlední řadě nad vším jízda „D.N.R.“. U rytmické kytary Phil Demmel, na druhé straně skvěle sólující Peterson, mezi tím skvělá rytmika DiGiorgio/Dovas, no a v neposlední řadě všude se pohybující Chuck Billy, který si podobně nahuštěný koncert, s úsměvem na tváři a lehce se pohupující, v každém okamžiku užíval. Thrashový diktát!

Závěr festivalu poté patřil ohnivému peklu, které zde rozpoutali polští rouhači BEHEMOTH. Jak Nergal v průběhu koncertu prozradil, v historii této bezbožné hydry to byl stran návštěvnosti pravděpodobně nejvelkolepější výstup. Během prvních dvou skladeb se zvuk ustálil na uspokojivých parametrech, takže si divák mohl už jen vychutnávat onu ďábelskou scenérii. Prostorem zněly především songy z pozdních alb diskografie, zatímco kolem muzikantů vystřelovaly pětimetrové ohnivé jazyky. K dobru bylo Polákům možné přičíst, že jejich program odsýpal a nebyl krájen žádnými obřadními promluvami, naopak BEHEMOTH chrili jednu pecku za druhou ve vcelku svižném tempu. Šlo určitě o další z pozoruhodných výstupů na letošním ročníku. Za rok snad zase nashledanou!

07.06.2023	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz