METALFEST OPEN AIR - Plzeň, Lochotínský amfiteátr, 2.-5.června 2022 (1/2)

Po dvou letech vynuceného pauzírování čekal lochotínský amfiteátr znovu nápor metalových hord, neboť METALFEST se za těch dvanáct let vyprofiloval ve stabilní, velice oblíbenou a hojně navštěvovanou akci, na které vystupují velká jména evropské, popřípadě celosvětové metalové scény. Dramaturgie festu byla logicky poplatná Pragokoncertímu výkladu pravidel a z toho vyplývající hierarchie, tedy s převažujícím zacílením na hvězdy melodičtějších odnoží současné metalové hudby, případně také na kapely tematicky inklinující k historii, fantasy, folklóru či nejrůznějším bojovným a válečným látkám. Navzdory prověřeným a u nás koncertně tradičním štikám program sliboval i několik vzácnějších želízek v ohni. Přejděme tedy k vystupujícím, které jsem měl možnost vidět.

Čtvrtek

Do areálu vcházím ve čtvrtek krátce před třetí odpolední, je to snad poprvé v životě, kdy jdu na metalový festival rovnou z práce. Jdu, protože procházka ze Škodových závodů do místa konání zabere pohodovou půlhodinku chůze za krásného počasí. Nejprve bylo třeba směnit lístek za pásku s nabíjecím čipem, sloužícím letos poprvé k placení u stánků s občerstvením. Během nástupu německých thrashových nezmarů EXUMER jsem se již nacházel na značce a sledoval cvrkot v utěšeně se plnícím areálu. Starosvětská germánská thrashová klepačka bez výraznější nadstavby byla zaměřená na maratón hrubých riffů poplatných osmdesátým letům. Můj názor je ten, že tahle věc musí připadat snad každému posluchači respektujícímu muzikantský vývoj, či každému kdo prožil devadesátá a nultá léta, prostě zastaralá a monotónní. Do kraťasů civilně oblečení chlápkové, soustředění okolo prošedivělého kytaristy, v řadách EXUMER pamatujícího zlaté časy žánru, zrovna nepůsobí zajímavým dojmem. Imidž bedňáků zrovna nemagnetizovala a hudba také zrovna neprodlužovala nutnou divákovu koncentraci, ale beru to tak, že si EXUMER netoužili na nic hrát a přijeli prostě odprezentovat svůj agresivní koncertní set, navíc od mikrofonu vše zaujatě drezůroval o něco mladší holohlavý křikloun a svým štěkavým projevem a bitkařskými gesty ještě umocňoval nasraný naturel tvorby kapely. Hele, nic moc.

To Švédové EVERGREY nabídli noblesnější zážitek. Přiznávám, že mne na nějaký čas vtáhli a svým hlubinným ponorem do světa umělečtěji posazeného power metalu poskytli příjemnější chvilky, než bych býval zpočátku od nich čekal. Budu si muset ty jejich dvě alba, co doma vlastním, po delší době pustit. Aktuální hutný sound, který stál na výtečné souhře kytar, kláves a rytmiky mohl být brán za názorný příklad moderního přístupu v ranku melodického metalu – v případě EVERGREY dokonce s prvky progrese a uhrančivé atmosféry, která se vyžívala v pošmourné kráse. Charakter jejich hudbě však vtiskl především posmutnělý hlas Tomase S Englunda, který do skladeb výtečně pasoval. Problém byl snad jen v tom, že přes hodinu trvající set po nějaké době začal nutně splývat a skladby působit vlastně vzájemně si podobným dojmem. No nic, za mne EVERGREY letos předvedli první vystoupení, které mne zaujalo.

Nebýt kýčovitých klávesových podkladů, řekl bych, že švédští BLOODBOUND hrají docela obstojný vzorek melodického speed-metalu. Jenže oproti klasickým kapelám z dávnějších časů - jako např. HELLOWEEN - mě jejich songy přijdou prostě tak trochu ořezané o ony výbušnější instrumentální pasáže plné kejklí, kde se kytaristé mohou více vyřádit a zpěvák má aspoň čas se trochu vydýchat. Frontman Patrik J Selleby platí za velmi slušného pěvce a kapela v něm v roce 2010, po šesti letech hledání, konečně nalezla toho pravého. Osobně ony pohyby na power/speed metalové scéně posledních dvou dekád nesleduji, a tak překvapen chytlavostí této kapely posléze doma pátrám a zde tudíž pokládám řečnickou otázku – věřili by jste, že BLOODBOUND už fungují osmnáct let a mají na svém kontě devět řadových desek? Publikum na Metalfestu je však na podobnou melodickou notičku jako vždy nalazeno, a tak Švédové sklidili nemalý ohlas. 

Německá thrashmetalová legenda KREATOR zde absolvovala první koncert související tak trochu s propagací zbrusu nového alba „Hate Über Alles“, které vyjde o týden déle. Kreatoři předvedli na zbrusu nově sestrojené scéně, ozdobené šesti viselci v rudých hábitech, solidní jízdu a rovněž potvrdili svůj status jedné z největších kontinentálních metalových kapel současnosti. Hrálo se v obstojném nasazení a co do výběru skladeb prakticky na jistotu. Stále ještě nový baskytarista Frédéric Leclercq (ex-DRAGONFORCE), který naskočil do sestavy před nějakými třemi lety, zapadl na výbornou a plní zde roli čerstvé krve schopné dopomoci k divočejší pohybové složce vystoupení. Kromě alb z let 1992, 1995, 1999, ze kterých nezazněla ani jedna skladba, se v Plzni hrálo v podstatě stylem - co album, to jeden song (pravda, debut „Endless Pain“ byl zastoupen dvěma skladbami – „Flag of Hate“ a titulní kousek), a tak jsme se dočkali z novějšího období nepřekvapivého výběru skladeb: „Violent Revolution“, „Enemy Of God“, „Hordes Of Chaos“, „Phantom Antichrist“ a „Satan Is Real“ , a naopak v rámci klasických čísel nechyběly: „Terrible Certainty“, „Pleasure to Kill“, „Betrayer“, nebo „People Of the Lie“. Největší skladbové osvěžení setu mělo název „Phobia“. Musím uznat, že Millemu Petrozzovi to pořád řve parádně, jeho spoluhráči jej skvěle doplňují a scéna za jejich zády působí velmi štědře i co se týče měnících se obrazů, zkrátka vše mělo podobu velkého představení. A KREATOR už dávno opravdu velkou kapelou jsou.

Pátek

Během vystoupení RAGE panovalo v areálu asi největší vedro za celé čtyři dny, na výkon současné Peavyho party to však nemělo žádný negativní dopad. Němci, patřící po mnoho dekád již rovněž mezi stálice, pod taktovkou svého šéfa doslova vyučovali. S více než dvaceti alby na kontě zůstávají RAGE navždy mezi kapelami, ke kterým metaloví příznivci prostě nepřistupují až tak moc svátečně, což je škoda, protože kapela má za sebou spoustu kvalitního materiálu. Dle mého to bohužel lidé berou s RAGE spíš tak, že jim německá stálice prostě zahraje nějakej ten metal. Přes nadprůměrný ráz většiny svých alb, Rage prostě nevlastní zbožšťovací auru třeba takových BATHORY, DEATH či TYPE O NEGATIVE, které v rámci svých kariér dokázali získávat „fanoušky až k zbláznění“. Přesto i letos z Peavyho družiny byla cítit neuvěřitelná muzikantská vyzrálost, která se každou chvíli projevovala v rámci setu, muzikantsky naprosto famózně vystřiženého, opatřeného moderním hutným a notně nabušeným zvukem. V Plzni zazněly časem prověřené peckovní songy jako „Don´t Fear The Winter“, „From The Cradle to the Grave“ nebo „Straight To Hell“, dále pak „Black In Mind“ a „Shadow Out Of Time“ zastupující nejtvrdší časy, z poslední desky „Resurrection Day“ také pár kousků v čele s „Virginity“. Více méně lze o setu RAGE říct, že reprezentoval spíše to tvrdší z nabídky kapely, ovšem i tak byl zakončen onou notoricky známou halekačkou „Higher Than The Sky“. Celkově set působil jako řemeslně nabušený válec a hromotluk Peavy, dnes na bradě ozdoben šedivým vousem, potvrdil, že v podobě kytarového dua Jean Bormann/Stefan Weber, i šest let přítomného bicmana Vassiliose Maniatopoulose, získal skvělou sestavu pro novou etapu RAGE. Za mne určitě jeden ze čtyř největších trháků festu.

Finští BATTLE BEAST pro mne představují uměle vyzdvihovanou tlačenku Nuclear Blastu, takže je s radostí vynechávám a regeneruji v domácím prostředí. Do areálu však přicházím krátce po jejich vystoupení. Německé melody-power/speedmetalové kapele FREEDOM CALL jsem za celou dobu existence věnoval pozornost jen hodně dávno a poměrně okrajově, a sice na samotném začátku jejich dráhy, v časech prvního alba z roku 1999. Co si zpětně pamatuji, vždycky jsem si říkal, že když od nich v roce 2003 přešel kytarista Sascha Gerstner do řad HELLOWEEN, tak to s nimi nemusí být úplně zlé. Vyletněně se usmívající frontman Chris Bay už v průběhu začátku vystoupení avizoval, že tvůrci oslavně působících, optimistických a vítězných popěvků budou v Plzni natáčet své nadcházející koncertní dvd, a tak v bouřlivé atmosféře zaplněného amfiteátru fanoušek dostal prakticky vyvážený průřez jejich přechuceným hitovým parkem, kde došlo na trháky z prvních dvou řadovek i nějakou tu skladbu z poslední doby. Doma od FREEDOM CALL mít nic nemusím, ale, díky Bayově absenci metalové zaťatosti a určitému popem nasáklému nadhledu, jde za mne o přijatelnější band, než co představují všechny ty SABATONY, POWERWOLFY, HAMMERFALLY, GLORYHAMMERY nebo EDGUY. Takže pohoda.

Sice nevím, na základě čeho pořadatel akce dospěl k názoru, že švýcarští ELUVEITIE jsou kapelou vhodnou pro post headlinera jednoho hracího dne na Metalfestu, nicméně alespoň jsem se mohl po zhlédnutí dostačující ukázky v podobě nějakých čtyř skladeb vydat ztemnělým parkem zpět k domovu a šetřit se na nejnabytější den festivalu, kterým byla sobota. Spojení tvrdého metalu s pohanským folkem už funguje napříč scénou hodně dlouhou dobu (prakticky od devadesátých let), zatím mě však není známo, co kdo slyší právě na téhle devítičlenné grupě. Produkce Švýcarů se vykazuje historickou náladou a míchá ji s uniformním tvrdě metalovým bordelem, harsh vokály a rychlými sypačkami. ELUVEITIE, po pravdě, nejsou žádná vyměkla, neboť se jejich songy dost často nachází na území drásavého screamo-black-metalového nářezu, kombinovaného se zvuky všemožných historických nástrojů, umocňujících zde pocit, jakoby jste čelili ruchu středověkého tržiště. Osobně moc nefandím hudbě, která staví formu nad obsah a tak nemám potřebu z tvorby Švýcarů vysledovávat, co je na ní dobře a co moc ne. Nicméně mne zaujala alespoň hlavní zpěvačka Fabienne Erni, která se ke kapele připojila zhruba před pěti lety a je přítomna pouze na dvou posledních řadových deskách, jak jsem posléze doma vysledoval. Právě ona, dle mého, reprezentovala to nejzajímavější z hudby ELUVEITIE. Tvorbu této kapely však detailně neznám a tak mě z nějakých názorových sond tentokrát prostě omluvte. 

07.06.2022	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz