METALFEST OPEN AIR - Plzeň, Lochotínský amfiteátr, 2.-5.června 2022 (2/2)

Velkou výhodou Metalfestu je areál rozlehlého amfiteátru, protože prakticky z každé části hlediště je znamenitě vidět na dění na pódiu a nikdo přitom nemusí zrovna stát, pokud nechce, nevýhodou pak nemožnost vzájemného střídání dvou či více scén v rychlém sledu, takže se do dramaturgie této akce dá zapasovat mnohem méně účinkujících, než je tomu v případě jiných festivalových akcí, a divák je zde nucen nějak přečkávat dvacetiminutové pauzy vyhrazené na přestavbu pódia mezi jednotlivými účinkujícími. Jak pořadatel uvedl, díky nasmlouvání trochu více interpretů za minulé dvě sezóny nekonání akce, letos se Metalfest poprvé roztáhl do čtyř dnů. Osobně jsem však příznivcem spíše kratšího třídenního klání. Přeci jen nepatřím mezi ty, kteří by se dokázali po dobu čtyř dní plně koncentrovat na muziku, jakkoliv obohacovanou diskusí se známými a doplňováním tekutin, a ještě u toho všeho celou tu dobu působit pro své okolí napojeně a zábavně. K druhé polovině festivalu mohu říci hlavně to, že sobota se mě jevila dalece nejsilnější ze všech čtyř dní, zatímco skoro celou neděli jsem prakticky obětoval a příliš na místě nepobyl. 

Sobota

Už během cesty na místo z dálky slyším frenetický ječák doprovázející nějakou starosvětskou speed/thrash řežbu. Co to asi bude, říkal jsem si. To američtí TOXIK větrali vzpomínky fajnšmekrů z osmdesátých let a pamětníků. Kapela sice nikdy nepatřila ani do žánrové druhé ligy, ale z jejich nemelodicko-melodického projevu byla znát zaujatost muzikou a schopnost dostat do old-schoolové fazónky taky trochu toho progresu. Jestliže existují metaloví příznivci, kteří zrovna nemusí zpěváka ANTHRAX Joea Belladonnu či Seana Killiana z VIO-LENCE, tak zde by byli týpkem od mikrofonu odpáleni rovnou kamsi na místo plné radiace. Krkolomné riffoběhy a přímočaré pasáže, střídání temp, old school speed/thrash násobilka a do toho nervní vysoký ječák zmíněného borce, to vše u mne navodilo libé pocity, jaké obvykle mívám u americké scény tohoto žánru, začínající kdesi u AGENT STEEL a HELSTAR, končící třeba s VICIOUS RUMORS nebo, snad se teď progeři nebudou zlobit, ...WATCHTOWER. Za mne styl, který je pro dnešní mladé metalisty a vikingy nesnesitelný, já se s podobnou hudbou nacházím poměrně blízko ráje. Jasně, TOXIK rozhodně nebyli bez chyb, dramaturgie se nacházela někde na Marsu a o producentovi kapela v životě asi neslyšela (vlastně jim úplně chybí taková ta líbivost, která zaujme vícegenerační publikum), ale i tak jsem věděl, že jsem během těch pěti skladeb, které jsem zde stihl, mezi svýma. Bravo!

TOXIK mě natolik zaujali, že i poměrně kvalitní Bay Area válečníci HEATHEN měli po dobu svých prvních skladeb co dělat, abych je přestal srovnávat s předchozí partou. Jasně, z celkového pohledu byla všeobecná kvalita na straně HEATHEN, neboť kvalitní band nedělá jen náročnost provedení hudby, ale také skladatelská stránka věci, dobrá poslouchatelnost, energie, či aktuálnost vyznění. HEATHEN na rozdíl od TOXIK působili naopak spíše jako Bushovští ANTHRAX, neboť se patrně v posledních třiceti letech nacházeli na planetě Zemi a z jejich songů byla cítit velká dávka zručnosti i aktuálního přístupu. Melodičtější thrash metal s lehkou progresivní ambicí a epicky laděnými vokály (vystřižené v o něco nižších polohách) k této kapele vždy patřily a HEATHEN ten den v Plzni rozhodně nezklamali. Koncertní set bezproblémově spojoval převládající novější tvorbu s několika položkami ze staré etapy. V sestavě sice chyběl kytarista Lee Altus (byl nahrazen koncertním členem), který zrovna obráží koncertní štace s EXODUS, ale i tak se jednalo o velice povedený set, prostřednictvím kterého má kapela šanci rozšířit řady svých příznivců.

Abych se přiznal, HYPOCRISY moc nežeru, ale na jejich koncertní program jsem se docela rád podíval. Těch tvrdších kapel metalového spektra nebylo na této akci zrovna mnoho. Sound těchto Švédů měl potřebnou hutnost a valil se z pódia jako pozvolné magma. Peter Tägtgren (dnes již s prošedivělou řepou) je vlastníkem opravdu vybroušeného hlasu a ve čtyřčlenné sestavě jeho kapela zdařile šlape. Vlastně už docela chápu, proč se HYPOCRISY za těch třicet let vyprofilovali ve Švédsku mezi nejpopulárnější extrémní kapely tamní scény. Jejich songy mají prostě charisma, byť nepředstavují nic moc komplikovaného a vlastně jdou posluchači spíše vstříc. Je v nich zastoupena zhoubná chytlavost a i něco rutinérského, co je dělá pro honiče úspěchu přijatelné. HYPOCRISY od první poloviny devadesátých let urazili poměrně velký kus cesty a ne vždy byli uctíváni, stálicí jsou dnes však každopádně. Odhaduji, že jejich set byl průřezem mnoha zásadními songy jejich portfolia, zde kombinovanými se songy z poslední desky. Areálem tak duněl mocný severský metal a tisíce přítomných byli zřejmě připraveni třeba i na přílet kosmického talíře.

Nekorunovaná královna heavy metalu DORO se ten večer vybičovala k naprosto strhujícímu výkonu. Se sympatickým, ke komunikaci nakloněným projevem si získala doslova celý letňák. Neuvěřitelně profesionální výkon, během kterého se blonďatá Němka opravdu nešetřila a v plném nasazení, během všeho toho pobíhání a gestikulace, dokázala, že i hlasově je prostě naprostá třída. Opravdu jsem kvitoval zařazení velké spousty skladeb z repertoáru legendárních WARLOCK (její původní kapela) do současného koncertního setu DORO. Dočkali jsme se tak skladeb jako „I Rule The Ruins“, „East Meets West“, „Burning Witches“ nebo „Hellbound“. Dostalo se samozřejmě na povinnou skandovačku „All We Are“, pozoruhodně vystřižený cover „Breaking the Law“ od zpěvaččiných největších hrdinů JUDAS PRIEST, kdy první pozvolná část tohoto notoricky známého šlágru byla vystřídána strhující druhou, a také došlo na dojemnou chvilku v podobě překrásné balady „Für Immer“. Za mne rozhodně jeden z absolutních vrcholů celého festivalu. DORO je pořád naprosto skvělá.

Na nikoho jiného jsem letos nebyl tak zvědav jako na RUNNING WILD. Na přelomu let 1989 a 1990 totiž byli tihle piráti mou úplně nejoblíbenější kapelou, mnohé se však od té doby změnilo a lesk jejich zlatých časů jaksi opadl. Soudě dle studiových alb posledních let. Vlastně je mě záhadou, proč zrovna tahle kdysi tak originální parta, která, stejně jako koncem osmdesátých let Hansenovští HELLOWEEN, patřila k stěžejním kapelám metalových příznivců mého ročníku, si vlastně na albech neudržela nic ze své někdejší poutavosti. Koncert RUNNING WILD jsem navíc do dnes nikdy nezažil. Očekávání byla tudíž veliká, ale snad ještě větší byly obavy z neuspokojivého výsledku. Po shlédnutí celé, hodinu a půl trvající show bych řekl, že to celé dopadlo tak nějak na remízu. Rolf Kasparek a jeho posádka dokázali, že naživo stále umí, zvuk byl čistý a řada songů působila energicky a z řemeslného pohledu neodfláknutě, jenže přítomnost celé řady zbytečných nedokonalostí výsledek spolehlivě hatila, od dramaturgických faux-pas, přes nedokonalý přístup k vizuální složce, až po vokální odlehčování si, spoléháním na pěvecké schopnosti publika, které tu a tam přišlo na řadu v místech, které bych si velmi rád vyslechl v podání Rolfa. 

Takže, RUNNING WILD bývali kdysi dávno mimořádnou kapelou a vždy byli tvořeni skvělými muzikanty, i v Plzni byl znát onen tlak na kvalitu, která tam prostě byla, ať si člověk o jejich novějších albech myslí své. Pochytil jsem však na jejich vystoupení i spoustu nedokonalostí. Shrňme si je tedy. Problém číslo jedna: Proč 40% skladeb koncertního setu tvoří neduživé songy z posledních etap existence, když má kapela v portfoliu velké množství perel z osmdesátých a devadesátých let? Problém číslo dva: Nechat pět minut na své výkřiky („branded...“) odpovídat publikum („...and exiled“) a posléze se zdekovat do zákulisí, protože je třeba nechat svého bicmana dalších pět minut předvést také bubenické sólo, to může udělat vážně jen člověk bez smyslu pro dramaturgii. Problém číslo tři: RUNNING WILD byli na Metalfestu rovněž jedinou kapelou, která si i v rámci pozice headlinera jednoho celého dne dovolila vystupovat bez jakékoliv dekorace na zadní stěně scény, ať už plachty s motivem obalu, či loga nad bicí soupravou. Prostě za nimi bylo jen černé plátno, a tak si říkám ... ty bláho, to i TOXIK měli plachtu. Problém číslo čtyři: Odejít od mikrofonu a máchnout na lidi ať zpívají a to ve chvíli, když se blíží nejklenutější moment songu „Raise Your Fist“ (ano, onen bridž před finálním refrénem), to také neudělá zrovna každý. Nebudu zde tedy řešit přítomnost krátkovlasého kytaristy (Jordan), u kterého jsem vlastně ani herně nenabyl dojmu, že na svůj post u pirátů má (ne každý může být Moti), protože většinu sól odehrál Rolf, ale spíš bych chtěl říct, že všechny nedostatky vyvstaly zřejmě právě ze zbrklé přirozenosti hlavního aktéra, který na osvětlené scéně předváděl cupitavě roztržitou a spíše rychlou chůzi v pirátských botách ze 17.století. K dobru Kasparekovi a jeho družině však slouží fakt, že co do vyznění ten koncert opravdu nebyl vůbec špatný a těch sedm skladeb ze zlatého období, jmenovitě „Fistful Of Dynamite“, „Riding the Storm“, „Under Jolly Roger“, „Branded And Exiled“, „Bad To the Bone“, „Souless“ a to nejlepší nakonec v podobě „Conquistadores“, jsem si naprosto užil.

Neděle

Poslední den festivalu jsem bohužel zavítal jen na vystoupení švédských odlehčených a sluníčkově laděných AOR retrařů THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA, kteří zpočátku nevalně zaplněný prostor před pódiem dokázali během svého programu z vlastní přirozenosti převrátit v solidní párty, kdy se schodišti letního areálu proháněl dvousetmetrový had tančících návštěvníků. Bjorn Strid a jeho družina okouzlili nejen hitovostí svých písní, ale naprostou profesionalitou podání a nespornou muzikantskou a pěveckou kvalitou. Neuvěřitelně uvolnění, zábavní a přitom tak dobří, to byli Švédové, kteří se vzhlédli ve zvuku pop/rockových osmdesátých let. Mě osobně krom hudby zaujaly i dvě rozesmáté boubelaté letušky v azurově modrých úborech, ty zde byly v rolích back-vokalistech, a přispěly svou trochou ke skvělému provedení a atmosféře celého setu. Hrálo se hodně z poslední řadovky, takže kdo si chtěl užít hitové songy jako „White Jeans“ nebo „How Long“, dostal skvělou sadu těchto i dalších hymen. Následní ELVENKING pro mne však nepředstavovali velké lákadlo, a tak jsem areál v prostředku odpoledne již opustil s tím, že se snad vrátím na večerní show WITHIN TEMPTATION, protože ani mimogalaktičtí GLORYHAMMER, ani finská SONATA ARCTICA pro mne nepředstavovali velké lákadlo. Jenže do všeho posléze promluvil déšť a já svůj návrat nakonec vzdal a v areálu se již neobjevil. Celkově to byl zkrátka výborný fest se zacílením na melodičtější metalové odnože, kde si mohl každý nalézt svých několik favorizovaných kapel.

08.06.2022	Diskuse (12)	Stray janpibal@crazydiamond.cz