METALFEST OPEN AIR - Plzeň, Lochotínský amfiteátr, 31.května - 2.června 2024 (den druhý)

Druhý den Metalfestu se nesl podobně jako pátek ve znamení Poseidóna, ale byl to v sobotu bůh milosrdný a přívalové lijáky na nás neposílal, jen pravidelné spršky, na které bylo publikum dobře připraveno a vytrénováno. Pláštěnky na sebe, pláštěnky dolů – otázka několika sekund, o kterých nikdo nepolemizoval a na náladě to publiku neubralo.

Druhý den neměl jako jediný opravdového headlinera, ale naopak několik hvězd střední svítivosti. Původně jsem chtěl dorazit až na AVATARIUM, ale nakonec jsem přišel už ve tři hodiny na BROTHERS OF METAL, a to zejména abych si potvrdil, že nestojí za nic. Cokoliv, co má v názvu „metal“ – ať už píseň nebo kapelu – považuju předsudečně za zástupce toho nejpitomějšího z pitomých, navíc když si jako v tomto případě bratři a sestry hrají na vikingy a juchavě pobíhají v kožešinách po pódiu. Dva vokalisti a jedna zpěvačka, tři kytaristi s basou a bicími – prostě cirkus. A jelikož jsou ještě podepsaní u AFM, kteří se na podobné tajtrdlíkárny specializují, měl jsem už dopředu jasno. Bohužel pro můj negativismus a bohudík pro všechno ostatní se ukázalo, že v tomhle případě jsem vedle. BROTHERS OF METAL (nezaměňovat s ALL FOR METAL, kteří jsou také u AFM a jsou opravdu hrozní) mají za sebou zatím sice jen dvě alba, ale nejde o žádnou rychlokvašku. Hrají slušný švédský power metal s výraznými melodiemi a na festival vhodnými halekačkami. Kapela měla ve tři pod pódiem prakticky plno a společně se SEPTICFLESH také nejlepší kotel sobotního dne. Hlavní zpěvák–tlusťoch se ukázal jako dobrý frontman a bavič, ale nejvíc mě svým hebkým hlasem se slušným rozsahem zaujala blonďatá valkýra Ylva Eriksson. A píseň „Yggdrasil“ je fakt pecka.

Jak po téhle powermetalové jízdě navážou mnohem střídmější a civilnější AVATARIUM jsem si nebyl jistý. A hodně dlouho to opravdu drhlo. Kotel před pódiem se takřka vyprázdnil, lidé reagovali vlažně a přišlo mi, že si kapela s takto velkým festivalovým publikem úplně neví rady. Pravdou je, že AVATARIUM do víceméně powermetalového festivalu svým pomalým atmosférickým doomem příliš nezapadly. Podobně jako další nepowerové bandy tu jsou ale třeba a přinášejí potřebné osvěžení. Ani nepomohlo, že si tihle Švédové v čele s charismatickou blondýnou (opět!) Jennie-Ann Smith pro první část svého setu vybrali pouze pomalejší věci. Publikum rozpumpované metalovými bratry tak začalo celkem logicky spíš usínat. Byly tu samozřejmě i výjimky. Jednak já, který mám AVATARIUM rád 😊, jednak například jakýsi takřka dvoumetrový chlapec ve žlutém overalu, který si vybral největší louži před pódiem a asi deset minut se v ní s gustem válel. Pak se zvednul a po zbytek setu jen tak smutně stál a občas si ještě nohou trochu čvachtnul. Prostě pravý metal… Ve druhé půlce vystoupení se naštěstí vše zlepšilo. Jennie-Ann začala víc komunikovat a přivolávat slunce, což se jí nakonec k veselosti všech podařilo, takže na nás poprvé během festivalu alespoň na chvíli žlutá tvář problikla. Kapela také zařadila rychlejší kusy „Nocturne“ a „Girl With the Raven Mask“ a publikum nakonec dostala na svou stranu. Ale byla to práce… zvláště na tomhle mokrém festivalu, kde lidé potřebovali zahřát, ne ochladit.

Následující SEPTICFLESH na to šli úplně jinak. Jsou sice také temní, ale dostatečně rychlí a brutální na to, aby se obecenstvo dostalo do varu hodně rychle. Důležitou roli hrálo samozřejmě také, že jsou tihle Řekové mnohem známější. Třináct kousků symfonického death-metalu ocenila Plzeň divokým moshováním a slušným crowdsurfingem. Já je viděl vůbec poprvé a zpočátku jsem byl nadšen. Mocný, hutný a plný zvuk, brutalita od podlahy, charismatický frontman. Postupně jsem se ale začal trochu nudit. Zvukově je to sice masivní a působivé, ale skladatelsky přeci jen některé skladby tolik výrazné nejsou. A také neustálé „Are You Ready, My Friends?“ a „Let Me See Those Demi-Horns“ bylo brzy trochu otravné. Celkově ale dobré vystoupení a já jsem rád, že jsem je viděl.

Zatímco temní Řekové se pokoušeli o nějakou jevištní prezentaci a měli na pódiu dva velké roll-upy ve stylu své poslední desky „Modern Primitive“, světlí Finové ze SONATA ARCTICA měli jako obvykle na pódiu… nic. Jen vzadu plachtu. Pětičlenná Sonáta tak vypadá na těchhle velkých festivalových pódiích trochu ztraceně. Hudebně i nasazením ale byli v sobotu ve formě. Možná měli dobrý den, možná jsou (právem) pyšní na svou poslední desku „Clear Cold Beyond“, každopádně jsme na Metalfestu byli svědky mnohem energičtějšího a živějšího vystoupení než loni na Masters Of Rock. Z novinky jsme se dočkali čtyř kousků, ve všech případech power-metalových melodických rychlovek a bylo vidět, že je kapelu baví hrát. Ale zrada… pro mě přišlo první velké zklamání festivalu, když skupina vůbec poprvé na probíhajícím turné nezařadila mou oblíbenou (a v mých očích jednu ze skladeb roku) „A Monster Only You Can´t See“. Budu se asi rouhat, ale naopak takové ty Talluly a Repliky mi prakticky nic neříkají, i když je publikum miluje. Naopak potěšila Tonym Kakkem zaimprovizovaná „We Are the Champions“ k poctě české výhry v hokejovém Mistrovství světa.

NIGHTWISH patří mezi mé nejoblíbenější kapely, a tak mám logicky i slabost pro jejich původní vokalistku Tarju Turunen. Tedy pro její zpěv, který má nejen široký rozsah, ale i neuvěřitelnou sílu. Kdoví jestli by to při mírně ztlumené kapele nedala naživo i bez mikrofonu? Fenomén TARJI jako sólistky mi však zůstává záhadou, protože za téměř dvacet let od odchodu od NIGHTWISH tahle diva dle mého názoru nevypustila do světa ani jednu píseň, která by stála za větší pozornost. Její headlinerství na sobotním metalfestovém dni tak bylo způsobeno zejména nedávným spojením s někdejším kolegou a basistou slavné finské kapely. Nicméně lákadlo v podobě „TARJA FEAT. MARCO HIETALA“ by se dalo překřtít na „TARJA (IN LESS THAN HALF OF A SETLIST) FEAT. MARCO HIETALA“. Šestnáct písní, z toho jedenáctkrát Tarjina nuda, jedna novinka od Marca, tři coververze NIGHTWISH a závěrečná „Over the Hills And Far Away“ od Garyho Moorea. Ta šlapala výborně a užil jsem si i vynikající „Planet Hell“, která byla přímo stvořena pro hlasy Tarji a Marca v duetu. Rád jsem také zas po letech viděl Marca na pódiu, ale celkově mě to jinak moc nebavilo. Rozčiluje mě i to Tarjino „jájínkovství“ – na všech fotkách ona, ve všech klipech jen ona, spot-light svítí také jen na ní, jako kdyby hudebníci její kapely neexistovali. Ale lidé okolo mě byli z vystoupení dojatí a některá děvčata i plakala. Někdejší půlka NIGHTWISH po letech spolu na pódiu prostě spolehlivě rozechvěla nostalgické noty.  

11.06.2024	Diskuse (3)	Gazďa