METALFEST OPEN AIR - Plzeň, Lochotínský amfiteátr, 31.května-2.června 2024 (den třetí)

Vítejte v Bahňákově. Třetí den Metalfestu začal pořádnou průtrží mračen, která se Plzní přehnala někdy mezi jedenáctou a dvanáctou. To jsem byl zrovna na vycházce na Slovanech, kde mě to bez pláštěnky pěkně chytlo. Místo procházky s kamarádkou jsem se tak jel rychle osušit a celé to nakonec vyústilo v můj nejvčasnější příchod na festival. Celkově to má Metalfest v tomto ohledu dobré. Před pódiem je štěrk, takže se sice tvoří louže, ale není tu lepivé a následně všudypřítomné bláto. O dost hůř na tom byly polní cesty vedoucí z Lochotína do Plzně. Některé se změnily v jen těžko průchozí bažinu, zvláště pro mě, který trávil festival v sandálech (proč být v mokrých botech?). Člověk tak postupně poznal, která stezka má pevnější základ a která rychle rozbředává, což se hodilo zejména při nočních návratech do města. Ty byly i tak místo romantické noční procházky spíš temnou tipovačkou (použití čelovky by rušilo atmosféru 😊), kde je ještě pevná zem, kde vcelku „bezpečná“ louže a kde už začíná blátivá past, která hrozí podklouznutím a pádem do mazlavé náruče.

To ale pod pódiem, kde jsem pobýval celý festival, nehrozilo. Mojí první nedělní zastávkou byli Švýcaři ILLUMISHADE, což je bokovka Fabienne Erni alias vokalistky ELUVEITIE, kteří na Lochotíně vystupovali v pátek. Kapela byla původně pouze doprovodným projektem, které měl pomoct červenovlasé divě dokončit její magisterskou práci, nakonec se z toho stala plnohodnotná skupina, která hraje něco jako atmosférický symfonický metal. Fabienne je malá žena s velkým hlasem, a to ukázala i v neděli, kdy vedle klasického mocného vokálu překvapila i velmi slušným growlem, který ve své domovské kapele nevyužívá, což je vlastně škoda. Hudba slušná, kdo by je chtěl vidět, tak na podzim ve Zlíně a v Praze předskakuji VISIONS OF ATLANTIS.

VISIONS OF ATLANTIS byli na programu i v neděli, ale předtím nás čekaly ještě dvě další bandy. Dost jsem se těšil na NERVOSU. Tyhle Brazilky jsou pro mě tou správnou „festivalovou kapelou“, tedy kapelou, na kterou bych se samostatně asi nevydal, ale o to víc mě její vystoupení zajímá, když se mi ji podaří někde zachytit v proudu několikadenní metalové přehlídky. Tyhle jedovaté brazilské žáby hrají opravdu ostrý thrash/death metal, během kterého se areál postupně slušně zaplnil. Hudebně to je ve své přímočarosti spíše thrash, kytaristka a zpěvačka Prika Amaral do něj ale povětšinu času blackově poštěkává, nicméně se dokáže vytasit i s dobrým growlem. Písně mají celkem výrazné, zejména kvůli chytlavým instrumentálním pasážím, a vystoupení pěkně odsýpalo. Nic lepšího si plzeňské publikum v brzkém nedělním odpoledni nemohlo přát. Tentokrát se v největší louži nikdo neráchal, ale rozjely se tu závody plastových parníčků tahaných na špagátu a také zde několik šílenců uspořádalo soutěž o to, kdo nejvíc pocáká okolní publikum, což logicky vyvolalo v řadách nejbližších úprk a paniku.

To následující DOMINUM jsem chtěl původně vynechat a zajít si v klidu na kuře. Pár věcí mě ale při tréninkovém poslechu zaujalo, a tak jsem zůstal, ale velké očekávání neměl. A dobře jsem udělal. Jen málokdy má člověk pocit, že zažívá v úplných začátcích kapelu, která bude jednou velká. Asi jako když na Metalfestu v roce 2010 vystupovali v sobotu od jedné POWERWOLF. Hudbu nemají Němci z Norimberku nijak originální. Je to (opět) jakýsi power metal/power rock, tentokrát říznutý bláznivinou ve stylu The Rocky Horror Picture Show. Ústřední postavou je producent a skladatel Felix Heldt (například VISIONS OF ATLANTIS nebo FEUERSCHWANZ), který coby Dr. Dead ovládá svět prostřednictvím zombií nebo tak nějak, a tomu je přizpůsobena i celá poetika textů a pódiové prezentace kapely. Heldt je ale po čertech dobrým skladatelem. Kapela funguje teprve od roku 2022 a má za sebou pouze jednu desku, ta ale obsahuje jednu hitovku vedle druhé. Chytlavostí písní předčil set od DOMINUM většinu ostatních uskupení nedělního odpoledne, přestože ti mají za sebou mnohem rozsáhlejší diskografie. Heldt je navíc skvělý showman, kterému se podařilo alespoň na chvíli postavit a rozeskákat snad půlku Lochotína a při coveru „Rock You Like a Hurricane“ ho rozezpívat snad celý. Tenhle chlápek se toho rozhodně nebojí, a přestože se jednalo o teprve historicky druhé festivalové vystoupení DOMINUM, vypadalo to, že se na takhle velkých pódiích narodili. Pokud budou dál vydávat takhle chytlavé desky a stejně energicky vyvádět na jevišti, tak z nich druzí POWERWOLF jednou budou. Největší překvapení víkendu a také jediná kapela, která přetáhla čas vyhrazený svému vystoupení.

Heldt je také producentem a jedním z hlavních skladatelů posledních dvou alb, které mají za sebou Rakušané/Italové/Francouzi VISIONS OF ATLANTIS. Clémentine Delauney a spol. se na nich převlékli do pirátského a ono to zabralo. Album „Pirates“ (2022) je vytáhlo hodně nahoru, tak proč něco měnit a letos nás čeká dvojka, při jejímž turné se na podzim zastaví v Praze a ve Zlíně. Zatímco minule v našem hlavním městě obsadili maličký klub Storm, dnes si to míří rovnou do MeetFactory. Tak snad jim to vyjde. Dosud zveřejněné singly ze dvojky mi přijdou slabší, než to nejsilnější z jedničky a ani sledovanost na YouTube u nich není bůhvíjaká. Ale živě to funguje dost dobře. My v publiku jsme všichni piráti a vyrážíme na společnou námořní výpravu, kde musíme zpívat, tancovat a veslovat, jak si naši kapitáni žádají. Plzeň nestrhli a nepřekvapili tolik jako DOMINUM, ale zas tu měli víc fanoušků, takže se pirátskou atmosféru vytvořit podařilo. VISIONS OF ATLANTIS by rádi na prvním místě žebříčku symfonického metalu nahradili NIGHTWISH, kteří zdá se postupně trochu vyklízejí pozice a k nové desce ani nepojedou turné. Nasazení a charisma na to VISIONS OF ATLANTIS mají, písně ale nikoliv.

To ORDEN OGAN (v překladu Řád strachu) rozhodně ano. Z mého pohledu jde o – po BLIND GUARDIAN – druhou nejlepší německou powermetalovou bandu vůbec, se silnými skladbami s nádherně klenutými melodiemi ve slokách i refrénech. A jejich show byla pro mě vedle DIMMU BORGIR i jedním z vrcholů Metalfestu. Přitom to tak zpočátku nevypadalo. Na začátku se spustil silnější liják, což nástup Němců celkově tak nějak ochladilo. Ale občas ze sebe právě při dešti a náročných podmínkách publikum a kapela vydají to nejlepší. Muzikanti oceňují, že posluchači drží, a snaží se jim dokázat, že tu nemoknou zbytečně. Takové splynutí nastalo právě zde a třeba při „Fields of Sorrow“ mi opravdu běhal mráz po zádech, a ne z deště. Nádherná píseň v nádherném provedení. Vystoupení střídalo podobně tklivé a vznešené momenty s legračními okamžiky. Například když se ve stejnojmenné písni místo „...Order of Fear...“ všeobecně zpívalo „...Order of Beer...“, protože u tohoto festivalově vděčnějšího popěvku bylo diváctvo mnohem hlasitější. A tak se to zopakovalo i v závěrečné „Things We Believe In“, kde se místo „...Cold, Dead and Gone...“ zapělo jednoduché „...Beer, Beer and Beer...“. Přesně to jsou okamžiky, které z dobrého představení udělají vynikající. Možná toho deště mělo být ještě víc. 😊

Při následujících FEUERSCHWANZ opouštím kotel a jdu se navečeřet a také vyřešit merch. Je to z mého pohledu víc cirkus, než kapela, a nebere mě to, i když jsou výjimky a třeba „Memento Mori“ se mi líbí. Vracím se na druhou polovinu setu a poprvé letos sleduju festival i z vyšších pater Lochotína. Vystoupení mě ale celkem baví, pyrotechnika jede naplno, lidé v publiku šílí, což je ještě umocněno silným zastoupením německé národnosti v obecenstvu, a docela pěkně to šlape. Hudebně i tou estrádní poetikou to jde ale úplně mimo mě. 

Poslední přestavba pódia a poslední čekání na kapelu. Festivaly jsou pro mě takovým druhem bezčasí, protože jde o nekonečný proud skupin, kdy se často člověk těší, až současná skončí, aby mohla začít ta další. Před DIMMU BORGIR tak přichází krutý okamžik prozření, že tohle je opravdu naposled a je třeba si vystoupení opravdu užít. Norští blackmetalisté jsou velmi línou kapelou, která za posledních 14 let vydala jen jedno album a s koncertováním se také zrovna nepřetrhnou. Jako jediný z headlinerů měli také stanovenou pouhou hodinu a čtvrt, která se nakonec dokonce zkrátila na pouhou zhruba hodinku. I tak to stačilo a šlo o výborný závěr celého fesťáku. Uhrančivé a magické vystoupení – atmosféricky, světelně, hudebně…  od úvodní  „Raabjorn speiler draugheimens skodde“ po tradičně závěrečnou „Mourning Palace“. Progresivní symfonický blackmetal té nejvyšší kvality. Už podruhé za sebou uzavíral tenhle powermetalový festival black a opět se to ukázalo jako správná volba.

12.06.2024	Diskuse (4)	Gazďa