METALFEST OPEN AIR - Plzeň, Lochotínský amfiteátr, 31. května - 2. června 2024 (den první)

Víkend věštil v Plzni deštivou apokalypsu, meteorologové varovali před povodňovým nebezpečím, a organizátoři festivalu tak preventivně uzavřeli a evakuovali kemp na loukách na Jíkalce, který je v blízkosti řeky Mže. Lít jako z konve mělo prakticky celý víkend a počasí tedy slibovalo opravdový metalový zážitek. Moje štěstí bylo, že jsem coby Pražák mohl využít ubytování u kamarádky, takže bylo kde se osušit a očistit od bahna. Festivaly ve větším městě mají výhodu dostatku lůžek, a tak člověk nemusí trávit noci ve stanovém městečku a může uniknout všudypřítomnému hluku produkovanému nejen festivalem samotným, ale zejména pak v nočních hodinách i jeho účastníky. Proti spaní ve stanu nic nemám, má to svou romantiku být na fesťáku tři čtyři dny v jednom kuse, ale když můžu, tak na noc uniknu do bezpečí cihlových zdí a nechám odpočinout tělu a zejména uším, které jsou pak připraveny na další várku několikahodinového nářezu.

Letošní Metalfest byl sice ve znamení deště a bláta, ale skutečnost byla nakonec milosrdnější. S přestávkami sice lilo pořád, ale opravdu velké průtrže mračen jsem v areálu nezažil. Alespoň coby návštěvník odpoledních line-upů, protože v brzkých dopoledních hodinách nevystupovala ani jedna banda, kterou bych potřeboval vidět. V pátek jsem pořádný dešťový výplach pozoroval jen cestou vlakem z Prahy někde před třetí v okolí Dobřichovic. No těpic, tenhle výlet bude masakr, říkal jsem si. Počasí ale bylo nakonec celkem příjemné. Až na bláto byl efekt spíš osvěžující, nebylo vedro, neprášilo se a člověk nemusel tak často doplňovat tekutiny. Hlavními taháky pro mě letos byli a) v pátek Američani ICE NINE KILLS, b) v sobotu SEPTICFLESH, které jsem ještě nezažil, a také jsem ten večer byl zvědav na reunion Tarji Turunen a Marca Hietaly, c) v neděli mě pak zajímali headlineři DIMMU BORGIR. Všudypřítomný déšť se možná přeci jen trochu projevil na atmosféře, která byla alespoň na začátku trochu chladnější a trvalo déle, než se páteční prokřehlejší publikum dostalo do varu. Návštěvnost už ale byla i v pátek odpoledne velmi slušná a večer byl na hlavní hvězdy FIVE FINGER DEATH PUNCH celý areál téměř zaplněn.

Mně se podařilo přemístit z Prahy, ubytovat, zajistit si náramek, i něco do sebe hodit tak, abych v šest stihnul první kapelu, o kterou jsem měl zájem – americký horor-metalcore ICE NINE KILLS. Ad náramky… Na rozdíl od Masters Of Rock, druhého velkého festivalu pořádaného Pragokoncertem, je Metalfest plně bezkontaktní. A je to tak dobře. Na začátku dostanete výměnou za vstupenku náramek, který si nabijete a pak už jen pípáte na stáncích s jídlem, v hospodě, u merche. Pohodlné a jednoduché. Když vám zůstanou body, festival vám vrátí peníze. Masters Of Rock naopak pěvně vězí nikoliv ve dvacátém, ale ještě v devatenáctém století, takže všude potřebujete cash a před pojízdným bankomatem se tam tvoří nekonečné fronty a za chvilku je vybraný. Já s sebou cash už několik let nenosím vůbec a v polovině případů si ho ze Zlína zapomenu na Mástry vzít, tak pak bývám vyschlý jako houba.

Zpátky k hudbě. ICE NINE KILLS jsem donedávna neznal vůbec a podíval jsem se na ně teprve, když jsem přemýšlel, jestli nepřijedu do Plzně dříve než na ELUVEITIE. A poměrně rychle jsem si začal myslet, že dřívější příjezd bude správná volba. Metalcore doma neposlouchám, ale tihle týpci z Bostonu stojí za pozornost. Původně kapela středoškolských kamarádů už má za sebou šest desek, ale úspěch se dostavil teprve se dvěma posledními „The Silver Scream“ a „The Silver Scream 2: Welcome to Horrorwood“, kdy kluci plně najeli na svou dnešní image a inspiraci hororovou tematikou, kterou přenášejí i na pódia. V USA rychle stoupají nahoru, v Evropě se zatím chytili hlavně v Británii, u nás se dosud otočili jen jednou, když při loňském turné navštívili pražské SaSaZu. V Plzni předvedené písně byly exkluzivně z posledních dvou desek a každá z nich měla předlohu v nějakém slavném americkém hororovém filmu. Noční můra v Elm Street, Čelisti, Psycho, Texaský masakr motorovou, Resident Evil atd., atp. A protože je to americká kapela, která chce dosáhnout nejvyšších příček, tak to musí být samozřejmě také pořádná show. Na pódiu jsme se tak dočkali Hannibala Lectera, zombíků, žraloka z Čelistí a všech možných postav z dalších děsivých trháků, do kterých se stylizují zpěvák Spencer Charnas, ostatní muzikanti i jejich technický support. Vedle kytar a dalších nástrojů jsou tu běžnými jevištními rekvizitami nože, pohřební lopaty, motorové pily nebo sekery. Na pódiu se tak děje to samé, co v jejich (výborných) klipech – sekají se tam ruce, řežou nohy, cáká krev. Za mě by to chtělo ještě dopilovat o nějakou zajímavější světelnou show, možná však jako neheadliner jen na fesťáku nedostali to, co jinak potřebují. Důležité je, že kapela umí hrát a hlavně skládat. Z rukávu tak sype hitovky jako „Shower Scene“ (Psycho), „Funeral Derrangements“ (Hřbitov domácích zvířátek), „Hip to be Scared“ (Americké psycho) nebo Hollywoodem obecně inspirovaná „Welcome to Horrorwood“, které v rámci dvanácstiskladbového setu všechny v Lochotíně zazněly. Charnas je vynikající zpěvák ovládající čisté polohy i hluboký growl a je to navíc i výborný frontman, kterého zjevně baví manicky lítat po pódiu s noži a sekyrami. Publikum se bavilo a já také.

Zatímco ICE NINE KILLS jsem přijel do Plzně poznávat, ELUVEITIE jsem viděl už počtvrté a ani do budoucna je nevynechám, když bude ta příležitost. Za mě jde o jeden z nejnašlapanějších a naživo nejlepších ansámblů současnosti. Devítilístek okolo Chrigela Glanzmanna hraje folk-metal, kde se kombinují keltské vložky s přímočarými metalovými pasážemi a riffy, a kde se prolíná kapelmajstrův blackový skřek s krásným a svým rozsahem i silou obdivuhodným vokálem uhrančivé červenovlasé frontwoman Fabienne Erni. Přítomnost nástrojů jako harfa, niněra, flétny nebo housle neznamená ústupek vyměklosti, ale naopak zvukové obohacení základní metalové brutality. Plzeň byla jejich prvním koncertem od loňského srpna, ale na výkonu kapely to znát nebylo. Rozmočené obecenstvo se sice chvíli rozehřívalo, ale za chvíli už vše bylo tak, jak jsme zvyklí a k pódiu mířil z kotle jeden crowdsurfer za druhým. Jedinou vadou je pro mě již několik let příliš stejný setlist, kterému by posloužilo sáhnout i jinam. Možná u příležitosti nového alba, na které čekáme už pět let. Na druhou stranu, vypalovačky jako „Deathwalker“, „King“, „The Call of the Mountains“ nebo „Ategnatos“ je dobré zachovat.

FIVE FINGER DEATH PUNCH překřtění kýmsi za mnou v rámci plzeňského kontextu na Five Finger Wet Punch byli hlavní hvězdou nejen večera, ale i celého festivalu. Mám k nim celkem neutrální vztah, nemiluju je, ani se vůči nim nevymezuju. Jsou to takoví američtí Kabáti, kteří hrají jednoduchou, ale snesitelnou hudbu a širokému publiku se vlichocují tím, že tvoří skladby o běžných „Pepících“, co trpí běžnými problémy. Vlastně to samé, co dělá Bruce Springsteen, ale v lidovější a klišovitější podobě. Viděl jsem je už podruhé a v obou případech to byla poctivá a profesionálně odvedená show, kterou táhne hlavně frontman Ivan Moody. Chlap se vzezřením šéfa vězeňského gangu pobíhá bláznivě po pódiu, střídá převleky a živě komunikuje s publikem, které si to v Plzni dost užívalo. Výhodou Moodyho je, že mu to člověk tak nějak celé věří – ať už zpívá o problémech s depresemi, alkoholismem nebo o válce. Charisma i přesvědčivost tenhle týpek má. Překvapením bylo, že kapela tohoto žánrového a hvězdného nastavení nepřivezla do Plzně žádné pyro-efekty, ale i tak se jednalo o jednoznačně největší show pátečního večera. Není to můj styl, ale za mě příjemný závěr příjemného začátku festivalu.  

10.06.2024	Diskuse (0)	Gazďa