METALFEST - Plzeň, Lochotínský amfiteátr, 5.-7.června 2015 (den první)

Letos se v nově zrekonstruovaném lochotínském amfiteátru sešlo pravděpodobně nejvíce návštěvníků za celých šest let fungování Metalfestu, jejich výsledný počet údajně lehce přesáhl osmitisícovou hranici a nutno říct, že počasí všem nadmíru přálo. Obrovitá tlama plzeňského letňáku byla po většinu všech tří dnů atakována spalujícím sluncem, na kterém se teplota pomalu stoupala nad třicetistupňovou hranici, zkrátka a dobře, fiesta se stala doslova pekelnou oslavou metalové hudby, při které bylo nejednomu návštěvníkovi pořádně vedro. Nicméně na náladě příchozích a celkově skvělé atmosféře se tyto podmínky trvale nepromítly, je však nutné si přiznat, že pitný režim byl mnohými, ať už Čechy, Němci, Rakušany nebo návštěvníky ze vzdáleného Slezska, dodržován s patřičnou zodpovědností, což se ukázalo jako zásadní při vzniku celé řady komických situací a výjevů, jaké je možné shlédnout většinou jen na akcích podobného typu. Zkrátka a dobře, vypadalo zde všechno přesně tak, jak se na správné festivalové klání sluší a patří. 

Nejpozitivnější stránkou byla kvalita vystoupení samotných kapel a jejich zvukové provedení, které bylo tentokrát na mimořádně dobré úrovni, stejně tak kladně hodnotím i diváckou kulisu (metalové fanoušky vnímám jako jedny z nejvěrnějších a nejukázněnějších) a celkovou atmosféru tohoto místa. Dle mého není ideálnějšího prostoru pro konání podobného festivalu, to tvrdím navzdory skutečnosti, že bydlím necelý kilometr odtud a na každý den mohu docházet prakticky po odpolední kávě, vycházkovým tempem v pantoflích.

Naopak trochu méně pozitivní stránkou, a to pouze v první den festivalového klání, byla dle mého názoru organizace u stanů s pivem, kde se ve večerní špičce hromadily dvacetimetrové fronty, takže návštěvník musel nejprve zvažovat otázku, zdali si dá pivo a přijde o tři skladby své oblíbené kapely (při setu MOONSPELL trvalo obsloužení zhruba dvaceti lidí patnáct minut), nebo jestli si na něj nechá prostě zajít chuť. V tomto směru se vše postupem festu lepšilo (sice nevím, co toho bylo příčinou, ale třetí den byl bez výraznějších prodlev). Stanů s občerstvením by to chtělo příště možná o trošičku víc.

Přejděme k samotným vystoupením. Do areálu vcházím v pátek odpoledne, přesně ve chvíli kdy pódium okupují finští BATTLE BEAST. Heroicky nastylizovaná heavymetalová parta vedená bojovně naladěnou albínkou, u které tipuji, soudě podle gest a hromovládného pěveckého výrazu, že je velkou obdivovatelkou Ronnieho Jamese Dia. Prakticky  se jedná o zdravě našláplý power metal, kterému nechybí nasazení, horší už je to však s originalitou a nápady. Na mne zde bylo těch metalových klišé zkrátka až příliš. Následují GRAVE DIGGER, v jejichž čele stále působí neúnavný Chris Boltendahl, takže klasika osmdesátých let, která platí za velmi pilnou kapelu i v současnosti. Po stránce vyvarování se všech metalových klišé na tom však Němci nejsou o mnoho lépe, prakticky šlo o rovnocenné vystoupení s Finy, plné heavymetalové zaťatosti a urputného zápolení s vlastní minulostí na tisíc a jeden způsob. Skladby jsou v případě GRAVE DIGGER možná o něco lepší než v případě BATTLE BEAST, ale Boltendalův hlas není zrovna můj šálek. Léta doma vlastním pouze jejich album „The Reaper“ z roku 1993 a po tomto vystoupení necítím potřebu zásobu jejich nahrávek nějak rozšiřovat. Jak správně tuším, to hlavní v pátek ještě přijde, takže neztrácím optimismus ani na vteřinu.

V souvislosti s newjerseyskými thrashery OVERKILL mě napadá jediné slovo – poctivost. Američané už mnohokrát na půdě naší země dokázali jak silnou jsou koncertní kapelou, můžu však potvrdit, že letošní vystoupení v Plzni patřilo k jejich nejlepším, jaké jsem od nich za ty roky viděl a to jsem je shlédl již více než šestkrát. Koncert, u kterého všechno ladilo, v sobě soustředil obrovské nasazení všech zúčastněných a rázně zacloumal s početným davem pod pódiem, který byl živelnou kapelou na mnoha místech podnícen k poskakování a pogu. Kombinace starých klasik: „Hammerhead“, „Rotten To The Core“, „Powersurge“, „In Union We Stand“, „End Of The Line“ a „Hello From The Gutter“ s novějšími kusy jako „Armory“, „Electric Rattlesnake“, „Bring Me The Night“ nebo „Ironbound“ prostě fungovala a pozitivní náladu rozdávající Bobby Blitz Ellsworth mohl být velmi spokojený. Nechyběla vytažená baskytara D.D.Verniho, skvěle sehraný a přesný kytarový duet Tailor/ Linsk a samozřejmě strhující hra bicmana Rona Lipnickiho. OVERKILL už pět let zažívají jedno ze svých nejlepších období, takže mohli všem škarohlídům na závěr vzkázat své obligátní „Fuck You“, a tak se také stalo.

Portugalští vlkodlaci MOONSPELL vsadili zejména na materiál z jejich posledního, hodně hitového a soudě zde dle divácké odezvy tak i oblíbeného alba „Extinct“, které v kombinaci s dokonale propracovanou vizuální složkou působilo opravdu velkolepě. Fernando Ribeiro a jeho druhové jsou stále skvěle vypadající kapelou a neponechávají otázku image žádné náhodě. V průběhu jejich vystoupení zkrátka po vizuelní stránce všechno ladilo, škoda jen, že po takových dynamicky se projevujících poctivcích jakými jsou thrasheři OVERKILL působilo jejich klávesovými aranžemi hodně vystýlané představení, ve chvílích kdy klávesák zrovna moc nehrál, ne zas až tolik frišně a živelně. Jinak si myslím, že šlo o velmi solidní úroveň, na jakou nejsme od této kapely až tak pravidelně zvyklí. Samozřejmě že došlo i na klasiku z prvních dvou alb, jakou jsou na jejich koncertech již tradiční skladby „Opium“, „Alma Mater“ nebo „Vampyria“, ale dle mého názoru byly mnohem výraznějšími hybately a oživovately setu MOONSPELL právě hodně goticky vyznívající položky z nového alba jako „Breathe“, „Extinct“, „Medusalem“ nebo „Malignia“.

Švédové ARCH ENEMY jako největší hvězdy prvního večera neponechali nic náhodě a do svého vystoupení se s veškerou vervou pustili, snažíc se prostřednictvím svých songů dotáhnout thrash/death metalový (stále ještě) extrém na úroveň stadiónových velikánů osmdesátých let. Znovu jsem se tedy přesvědčil, že tahle kapela je mnohem zajímavější ve své instrumentální složce, než aby nabídla vokálně srovnatelnou kvalitu. Po stránce show a image bylo vše v naprostém pořádku, Alissa White-Gluz je hvězdička na svém místě, neuvěřitelně sympatická a vitální slečna s tyrkysovými vlasy, jenž vlétla loňský rok na světovou scénu silou orkánu, nicméně jsem se u ní nemohl ubránit dojmu jisté pohybové a výrazové schématičnosti, jakoby každá minuta vystoupení byla dopředu předem nacvičena. 

Bylo poznat, že Švédové mají ambice dobýt ty nejvyšší mety metalové scény a zjevně nic je v jejich počínání nezastaví, škoda jen, že se v jejich hudbě jeden trochu ztrácí a skladby se slévají do podobných a velmi povědomých motivů. Většina skladeb tedy vrcholila nějakou bombastickou Amottovou vyhrávkou nebo povinným sólovým duetem s Jeffem Loomisem, ale z mého pohledu hudba ARCH ENEMY v porovnání s velikány typu JUDAS PRIEST nebo IRON MAIDEN stále působí až příliš jednotvárně a málo barvitě, při detailním sledování skladeb je rovněž méně zapamatovatelná a zajímavá. ARCH ENEMY jsou samozřejmě naživo velmi silnou kapelou tvořenou skvělými muzikanty, ale do nápaditosti starších klasik jim prostě něco schází a proto tvrdím, že při prvním horkém večeru se jim prostě OVERKILL překonat nepodařilo a to jim do kladného skóre hrály takové výhody a trumfy jako skvělé ozvučení, plný letňák, tma a možnost kompletního využití světelného parku nebo již zmíněná, rozkošně vypadající, front-woman v jejich popředí, mávající čtyřmetrovou vlajkou ve velkém finále a to seč jí síly stačily. Celkově však myslím, že se jednalo o velmi povedený koncert, který se skládal, jak ze starších klasik typu „Dead Eyes See No Future“ nebo „Ravenous“, tak z věcí z posledního alba „War Eternal“.