METALLICA - 72 Seasons

80%

Po čtyřiceti letech od svého debutu METALLICA již dávno neobjevuje nové subžánrové horizonty, mantinely svého vyjádření má dávno stanovené a rozpoznatelné, co je však podstatné uvést v prvé řadě, že dnes zraje s grácií. „72 Seasons“ přirozeně navazuje na „Hardwired...To Self-Destruct“ a dociluje minimálně srovnatelné úrovně. Z prvého plánu mne připadá, že starší z obou alb sice nabídla několik výraznějších vrcholků (hit formátu „Moth Into Flame“ zde vlastně schází), v rámci celku a jeho pohodové poslouchatelnosti po dobu bezmála osmdesáti minut však novinka působí v rámci dramaturgie o trochu životaschopněji a po určité době i posluchačsky vděčněji. „72 Seasons“ určitě není deskou, kterou si oblíbíte okamžitě, ale její zhutnělá podstata a energie většiny songů nahrává schopnosti neodvratného růstu. Alespoň já měl s dalšími a dalšími poslechy na nové věci čím dál větší chuť, za což vděčím stále skvělému Hetfieldovu hlasu, jehož linky celý materiál táhnou. Je pravda, že i skladby, které zprvu působily banálně, v rámci celku brzy nalezly svůj potenciál a pevné místo. Jde tak o desku, jejíž chemie byla nesporně do detailu pilována.

Novinku produkoval Greg Fidelman, jenž byl již u nahrávky minulé. Po cených zkušenostech s význačnými producenty: Bobem Rockem (1991-2003), případně i Rickem Rubinem (2008), METALLICA podruhé za sebou využila méně známého jména a spolupracovala s člověkem, který se v průběhu prací stal jakýmsi decentním koordinátorem celého procesu. Ten kapele pomohl propojit jejich styl definovaný zejména Černým albem z roku 1991, s vlivy jejich vzorů z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let (mám na mysli především kapely MOTÖRHEAD, DIAMOND HEAD a THIN LIZZY, ale také, možná překvapivě, i BLACK SABBATH), zároveň však v žádném případě nedopustit možnost zařazení nových songů do škatulky retro. I přes obří délku celé nahrávky je pozoruhodné, kterak si skladby drží vyrovnaný ráz. Pokud bychom měly jednotlivé položky hodnotit stylem školního známkování, asi bychom mezi nimi nenašli ani jednu jedničku (tohle číslo definitivně patří milníkům jako „Creeping Death“, „Master Of Puppets“, „One“, „Enter Sandman“ a dalším dvěma desítkám památných skladeb z první desetiletky existence METALLICY), ale na novince převládají dvojky a ten zbytek ovládají trojky, tudíž zde rovněž nemáme ani songy sporadické a vyloženě nudné  (opravdu žádné čtyřky - žádné „Poor Twisted Me“ či „Bad Seed“), či vyloženě slabé (pětek METALLICA moc nemá , možná něco nejhoršího ze „St.Anger“ a celé „Lulu“).

Myšlenkový námět s dvaasedmdesáti ročními obdobími provázejícími každého jedince od narození do osmnáctého roku života mne však nikterak neoslňuje. Asi pro to, že si opravdu nemyslím (alespoň u mne to nezafungovalo), že se v rámci této fáze života jedinec dokáže plně definovat a rozhodovat o své budoucnosti. Když však letitá kapela ve svých nových písních zúročuje vše, co dlouhá léta tužila, a využívá u toho spoustu ingrediencí vlastní minulosti a ty následně moduluje do aktuální podoby, dokážu tuhle koncepci přijmout. A že se James Hetfield a spol. na své cestě nestřetávali jen s událostmi a obdobími pozitivními a prosvětlenými, asi nemusím vůbec připomínat. Už titulní song „72 Seasons“ skrze svých sedm minut prosviští velmi přímočaře, udržován v mantinelech metallicovského heavy metalu snad tím nejprazákladnějším riffem. Tento song je vlastně univerzem hudby současné METALLICY a obstojným otvírákem.

Po divokém titulním fláku následuje jako stín „Shadows Follow“ a utváří s ním poměrně charismatickou, na riffech postavenou úvodní dvojici songů. Druhá píseň je předznamenaná klasickým rytmickým nástupem, tento postup se u dnešní METALLICY stává tradicí, přičemž připouštím, že tyto natahované úvody a prodlužky leckomu vadí. Kapela je sice záhy řevnivější než v časech Černé desky, ale thrashem bych jejich aktuální styl rozhodně nenazýval. Zatímco „Screaming Suicide“ během předběžného singlového vypuštění nezafungovala, zde se svou skoro až motörheadovskou natlakovaností dokonale zapadá. Svou fazónou připomene časy bezproblémového rocku z „Garage Inc.“. Jestliže „Sleepwalk My Life Away“ má v sobě jistou dávku rafinované chytlavosti a její kytarové riffy mohou leckomu připomenout cosi na způsob „Enter Sandman“, pak „You Must Burn!“ rovněž nepopře náklonost k období Černého alba, což ani tak není hutným nastavením písně (spíše si ji dokážu spojit s „Don´t Tread On Me“ než „Sad But True“) a jejími středními tempy, ale určitou svobodomyslností pojetí a všudypřítomným pocitem naděje, táhnoucím se vlastně celým materiálem.

Největší hitovkou zjevně zůstane hned pilotní singl „Lux AEterna“. Jde o výstřel revolty, vzdoru a energie připomínající časy, kdy METALLICA teprve začínala a byla na albu „Kill ´Em All“ inspirována vzory z NWOBHM. Svižná, přímočará a chytlavá tříminutovka inspirovaná časy, kdy byl metal muzikou mládeže z dělnického prostředí a kluků z periférií velkých měst. Po poslechu celé desky jsem si opravdu oddechl, že zůstala položkou ojedinělou, neboť být podobných skladeb na „72 Seasons“ víc, nedej bože aby převládaly, už by to zavánělo návratem ke kořenům, a to by se mi tedy vůbec nelíbilo. Jako svého druhu ojedinělá vypalovačka však „Lux AEterna“ působí jako blesk a je skvělým kořením dlouhého, vesměs důvtipně rekapitulačního celku.

Následující „Crown Of Barbed Wire“ vychází z toho nejlepšího, co METALLICA nabídla světu v časech alb „Load/Reload“, na klasicky rockovém základě se zde střetáváme s lehkou příchutí alternativy, avšak v rámci aktuálního alba je vše uzpůsobeno metalově zhutnělému vyznění. Jasně, jsou zde zpěvnější vokální linky, ale i bytelný groove, který písni propůjčuje ráz jedné z nejzajímavějších věcí na novince. V druhé polovině dlouhého nosiče se nachází hned tři svižnější kusy inspirované tak trochu hudbou letitých vzorů METALLICY. Kapela však tyto vlivy dokáže zaktualizovat a přizpůsobit svému zvuku a této době. Tyto (níže v odstavci zmíněné) písně možná mnozí označí za tři nejméně zajímavé položky alba, nicméně já si opravdu nemyslím, že se jejich potenciál rovná zbytečnosti – naopak, heavymetalová údernost „Chasing Light“ je vysloveně imponující, špatná se mě nejeví ani garážověji pojatá „Too Far Gone?“, takže asi nejslabší písní nakonec přecijen zůstane rozdováděná „Room Of Mirrors“, která však ve své druhé polovině obsahuje pozoruhodné kytarové vyhrávky evokující irský hospodský tanec a tyto melodie budiž odkazem na tvorbu legendární kapely THIN LIZZY, jejichž songy podobnými vyhrávkami a postupy oplývaly.

Jedním z vrcholů novinky je nepochybně i song „If Darkness Had a Son“, který se vyjímá sugestivní atmosférou, temným nastavením a příklonem k čemusi, co zde vzácně inklinuje k škatulce epického thrashe. Je pravda, že slavná sanfranciská kapela s tématem pokušení koketovala již ve své dvacet let vzdálené minulosti, ale až nyní si vše sedlo. A tak zde máme song, který má snad nejblíže ze všech k vrcholné podobě METALLICY, jakou kdysi reprezentovala alba „Ride The Lightning“, „Master Of Puppets“ či „...And Justice For All“. Song, kde James Hetfield zpívá o vlastních démonech, zjevně souvisejících s jeho nedávno znovuvyvstalou a po několikáté zažehnanou alkoholovou závislostí, nabídne nejen sugestivní lyrickou složku a temnou atmosféru z ní vycházející, ale nepochybně zajímavou stavbu, kterou se prolíná nápadně radioaktivní repetetivní kytarový motiv. Výtečně na mne však působí i závěrečná temně pojatá jedenáctiminutovka „Inamorata“. Obtěžkaná skladba, kde se to hemží smrtelnými nástrahami, vlastnící v sobě poselství - nikdy se nevzdát. Téma víry a naděje je tak pro ní určující, stejně jako je tomu u celé desky. „Inamorata“ v rovině instrumentace vychází z dlouhých ponurých skladeb minulosti, jakými byly především v devadesátých letech takové vály jako „Bleeding Me“, „The Outlaw Torn“ nebo „Fixxxer“, je však tvrdší a hutnější. METALLICA zde bezezbytku zúročuje své schopnosti a, ovlivněna ranými BLACK SABBATH, přichází se skutečně velkým finále.

Co se na desce bezesporu povedlo, je mimo jiné zvuk baskytary Roba Trujilla, která nové skladby výtečně pohání, nevystupuje sice nějak výrazně do popředí, ale občasně někde vyplave a nabídne zajímavý moment. Larsovi bicí jsou zde mírně předsazené, což asi bylo potřeba k umocnění údernosti skladeb, jinak v nepatrné většině případů hozených do středních temp. Jinak je způsob hry Larse Ulricha optimální, a to i vzhledem k současnému metallicovskému pojetí heavy metalu. Co pozitivně překvapuje, jsou aktuální kytarová sóla Kirka Hammetta, která vyznívají zas o něco lépe než ta umístěná na „Death Magnetic“, kde se naopak nepovedla. I souhra obou kytaristů působí dnes jaksi živelněji a celkově velmi přirozeně, z tohoto důvodu i celá deska působí vrstevnatěji než předchozí „Hardwired...To Self-Destruct“. V neposlední řadě musím pochválit především Jamesův zpěv. Jeho hlas stále slyším jako velmi pevný, energický a neopotřebovaný. U něj nikdy nešlo o čistotu a rozsah, ale o soustředěný pevný výraz a celkové charisma a to, myslím, v žádném případě James neztrácí. 

Celkově se mi album velmi dobře poslouchá a potvrzuje verzi, že METALLICA ani v posledních pětadvaceti letech zkrátka svou obvyklou laťku nepodlézá. Jasně že tahle kapela před třiceti a více lety nahrávala fenomenální a neopakovatelné desky, ale ani ty novodobé prostě nejsou špatné. Z mého pohledu, počínaje albem „Load“, si všechno od nich udržuje srovnatelnou kvalitu a obstojnou úroveň hodnou jejich jména.

23.04.2023	Diskuse (86)	Stray janpibal@crazydiamond.cz