METALLICA - Aerodrome Fest, Praha, Výstaviště, 8.července 2014

Osmý koncert legendární americké čtveřice METALLICA na našem území se zapsal do paměti jako ten tzv. vodní. Dvouhodinová průtrž mračen v průběhu celého setu hlavních hvězd sice ovlivnila výsledný dojem z akce, ne však v úplně negativním slova smyslu. Jasně, pro fanouška šlo určitě o zásah do pohodlí, ovšem nepřízeň počasí nikterak neovlivnila nasazení kapely, natož pak prezentovanou show (pokud tedy pomineme výpadek jedné z obrazovek zhruba někdy od poloviny setu). Jak v jedné chvíli v průběhu onoho monzunu utrousil James: „it´s just water“ a jal se dovádět na zteč s předními řady fanoušků, nebylo důvodu se obávat nějakého úbytku nasazení a kvality. Pokud byl člověk vyzbrojen pláštěnkou, měl vyhráno. Čert vem skutečnost, že se stálo po kotníky ve vodě, jde přeci o metal, hudbu do bojových podmínek, ne? Takže teď hezky všechno popořadě.

Přehlídku zahájili s šestnáctou odpolední, při neustávajícím proudění návštěvníků do areálu a za uspokojivého počasí, norští zhýralci KVELERTAK. Kapela, na kterou bylo v posledních letech upíráno čím dál více pozornosti. Skvělý set Norů měl všechno, co považuji za nutné u každé správně neurvalé a přímočaré hudby. Hrál se zhruba pětatřicetiminutový výběr z jejich dvou alb a byl prozíravě uzpůsoben této akci, tedy podstatně více punkově šlapavých songů, nebo songů vystavených na obhroublých riffech, než aby byly do výběru zapojovány ony rychlejší vály, díky kterým je kapela označována jako nebojácná smečka, co ve své tvorbě fúzuje rock´n´roll s black metalem. To odpoledne se jelo v kursu, jenž potěšil příznivce hlavních hvězd, ale také ty, kteří mají v oblibě partu okolo Lemmyho Kilmistera. Zvuk byl už nyní velmi dobrý, čistý a průrazný. Navíc se s dalšími kapelami ještě zlepšoval.

Glosa: Když jsem viděl jak nás (mezi jednotlivými sety všech předkapel a prostřednictvím předem nahraných video šotů) neustále po celé odpoledne vybízí členové METALLICY z obřích obrazovek na stranách pódia (buď každý člen zvlášť, nebo všichni dohromady) k tomu, abychom hlasovali prostřednictvím sms (cena: 10,-Kč za jednu, poslal jsem tedy symbolicky jednu sms – pro „St.Anger“, abych už tak moc přívětivě vyznívající set ozvláštnil něčím divočejším, tedy přirozenou hrubostí) za účelem vyplnění set-listu o poslední volnou položku, říkal jsem si v duchu, to už je zcela jistě jiná kapela než v dobách, kdy jsem jí před pětadvaceti lety začal poslouchat. I v době alba „…And Justice For All“ to sice byla jedna z největších metalových kapel na světě, ale dnes se díky podobným věcem něco změnilo. Hned dovysvětlím. Nepřijde mi totiž zas až moc sympatické, abych v průběhu odpoledne viděl snad dvacetkrát video, které vypadalo asi takto: („Zdar, tady James, tak co? Už jsi hlasoval pro svou oblíbenou skladbu? Ne? Tak to musíš rychle změnit. Rychle, vyber z těchto tří věcí svůj song a my ti jej zahrajeme. Honem hlasuj. Jdi do toho. Yeaaahhh!“). Hudba METALLICY se dost možná za posledních dvacet let stala komoditou, jenž se snaží mít schopnost ovlivnit snad i dění na burze, stejně jako je tomu třeba u úrody kávy nebo produkce pomerančové šťávy, napadlo mne mimózně, což se mi na druhou stranu vlastně jevilo jako vcelku vtipné. A právě v tom, že už kapela ani nezakrývá svůj prvořadý zájem na všem vytřískat, vidím ten rozdíl mezi největší metalovou kapelou tehdy a teď. Naštěstí koncerty hrají stále skvělé a s nejlepším možným servisem – zvukem, show, obrazovou technikou a to je myslím to hlavní.

Finským CHILDREN OF BODOM stačila blesková třičtvrtěhodinka na to, aby v Praze vysmahli reprezentativní průřez jejich „best of“ hity. Nevím sice, koho kdy napadlo označit právě tuhle neustále trilkující melody kapelku visačkou death metal? Myslím, že se koncert Finům zdařil a tak mohli spokojeně odkráčet za nemalého aplausu stále narůstajícího počtu návštěvníků. Laihovi kytarové kejkle ve spojení s výraznou klávesovou složkou holt na české publikum zabraly, stejně jako třeskutě nejrychlejší, nejmetalovější a nejparoháčovitější vystoupení tohoto odpoledne. Byť v žádném případě nejsem příznivcem  podobné hudby, musím uznat, že jejich vystoupení mělo patřičný spád, tlak a energii, takže určitě povedená záležitost.

Posléze přišel čas legendy, na kterou jsem byl obzvlášť zvědav. Konkrétně tedy na nestory grunge – seattleské ALICE IN CHAINS. Těm se v posledních letech začalo opět mimořádně dařit. Jerry Cantrell tentokrát už s kratším sestřihem držel kormidlo koncertu pevně v rukách, takže jeho kytarová hra i občasné vokály opanovaly výsledný hodinový set. Co však potěšilo zejména, byl prvotřídní výkon zpěváka Williama DuValla, který opět prokázal jak dobrou náhradou za Laynea Staleyho je. Naprosto dokonale a bez sebemenšího zaváhání vysekaný koncert s prvotřídním zvukem a výběrem skladeb, jenž určitě potěšily jak fanoušky nové, tak ty, kteří si ALICE IN CHAINS pamatují z dávných dob. Solidní rytmika Inez/ Kinney poháněla našlapaný rockový válec tím správným směrem, takže výsledná prezentace nejlepších skladeb kapely: „Them Bones“, „We Die Young“,“Check My Brain“, „Would?“ nebo „Rooster“, nedělala ústřednímu duu žádný problém. Set byl rozdělen mezi skladby ze staré a nové etapy zhruba v rovnoměrném počtu. Celkově se hrálo asi dvanáct věcí a ALICE IN CHAINS zanechali výrazně pozitivní dojem, i když, pokud by se hrálo někde uvnitř sálu, dostavila by se určitě i podstatně hmatatelnější atmosféra. Skvělé, hutné, rockové a s pořádnou dávkou zaujetí.

Od začátku koncertu hlavních hvězd nastala dvouhodinová průtrž mračen, což, jak jsem výše zmínil, výrazně ovlivnilo dojem z koncertu. To co se strhlo s úvodní skladbou „Battery“, za kterou byly v rychlém sledu vypuštěny další skvosty ze stejného alba, jmenovitě „Master Of Puppets“ a „Welcome Home (Sanitarium)“, bych si dovolil nazvat řeží bohovské metalové hudby s přírodními živly. Přes vše co stěžovalo průběh koncertu, byl však zvuk naprosto prvotřídní. Zde se prostě musí smeknout. Muzikanti se kolikrát nacházeli v tom nejprudším lijáku stojíc na dvacet metrů do publika vytažených cestách, nedbajíc provazců vody, hromů a blesků. Vše snímala zhruba desítka kamer a tyto záběry byly promítány na patnáctimetrových obrazovkách překrývajících celé strany pódia. Další se samozřejmě nacházela na centrální zadní ploše nad bicími. Jedna z obrazovek sice zhruba v polovině koncertu úplně vypadla, ale to zas až tolik nevadilo.

Kolikrát mi přišlo, že si třeba takový Rob Trujillo svůj tanec s baskytarou v prudkém dešti vyloženě užíval a šel těm provazcům naproti. Rozesmála i Jamesova úsečná gestikulace k zřízencům (bleskově ukázal na ně a pak na podlahu před sebou, přičemž dvě vteřiny kroužil ukazovákem, jakoby chtěl rychle opsat obvod té louže), co stáli někde po straně se smetáky, a kteří se tak bezprostředně po skončení skladby jali vytírat podlahu před ním. Kirk se tradičně pohupoval se svými pestrými kytarami, na kterých byly vyobrazeny různé malby a loga z jeho oblíbených hororových filmů. Lars od bicích tradičně vše jistil svojí bramboračkovou hrou, která mne osobně znovu vůbec nevadila a nepřekážela, občasně zpoza bicích vykouknul, zamával, přičemž se mu míhali v očích jiskřičky (…give me your money…) a zas si sednul zpátky, protože vystrkovat nos do té vodní spoušti, to nebylo dneska moc k vylejzání.

Celý koncert byl vlastně vystaven na přání fanoušků, ti čeští jsou na rozdíl od jihoamerických spíše bigbíťáci a melodici, za což může velké množství songů spíše proměnlivějších nebo rovnou pomalého ražení, které se do výběru propracovaly. Další skvělé momenty přišly se skladbami ze slavných alb osmdesátých let.Tak třeba netradičně uvedená desetiminutovka „And Justice For All“ plná bezútěšných riffů, dojemná „Fade To Black“, „Orion“ jako vzpomínka na časy Cliffa Burtona, masakrální „One“ plná laserů a stroboskopů, nebo snad nejlepší dvě položky večera „For Whom The Bell Tolls“ a „Creeping Death“, které s kapelou odeřvalo tisíce hrdel. Přišel rovněž čas na novou skladbu „Lords Of Summer“, kterou jsem si dle očekávání zaevidoval spíše jako věc průměrnějšího ražení, korespondující pouze s tím, jak se kapela prezentovala na své dosud poslední řadovce, tedy „Death Magnetic“. 

Soutěž o poslední song na přání nakonec přeci jen vyhrála „St. Anger“ (před „The Day That Never Comes“) a byl zahrán až těsně před koncem, což zde rozhodně také nebyl marný tah. Mě osobně zde znovu potěšily i některé věci z Černého alba, jmenovitě tedy spíše dvojice „Sad But True“ a „The Unforgiven“ než ta druhá o dost provařenější dvojka. Pokud bych na set-listu viděl nějaké slabiny, tak především „Whiskey In The Jar“. Tahle bodrá halekačka byla pro mne vždycky zbytečností, ostatně stejně jako třeba přeceňovaná skladba „Fuel“. Rozlučka v podobě tradičního závěru „Seek And Destroy“ byla už jen obligátní povinností. Místo této v závěru zmíněné trojice skladeb bych si dokázal vybrat položky zcela jiného druhu („Ride The Lightning“, „The Thing That Should Not Be“ a „Blackened“), což zůstalo pouze v kategorii tužeb a nesplněných přání. Podle mého však šlo o další vynikají koncert METALLICY na našem území. 

11.07.2014	Diskuse (15)	Stray janpibal@crazydiamond.cz