METALLICA - Death Magnetic

70%

Jakkoliv jsem v době vydání desku nadhodnotil, viz. má recenze na webu Metalopolis, stále si myslím, že v roce 2008 byla Magnetka logickým vyústěním situace, kdy kapela už musela vyslyšet přání většiny jejich fans a vrátit se konečně k svému stylu z konce osmdesátých let. A tak přišel čas na tuhle solidní repliku, prostřednictvím které se James Hetfield a spol. hodlali zavděčit většině a rezignovali na evoluci. „Death Magnetic“ se tak stalo dalece nejméně překvapivým a nejméně riskujícím albem v jejich dlouhé historii. Zprvu kapela sklízela většinou kladné ohlasy, ale z dnešního pohledu je zřejmé, že desce, která byla z formálního pohledu v pořádku, opravdu trochu scházela šťáva a překvapení kteréhokoliv z předchozích alb. Po pěti letech od kontroverzního záseku „St.Anger“ přišla METALLICA s albem, které mělo slavnou čtveřici rehabilitovat, ukázat jí v pozici, že znovu po letech stojí na správné straně stezky a rovněž ji postavit do popředí heavymetalového pelotonu. Na pomoc byl poprvé povolán v posledních dvaceti letech už dosti zprofanovaný Rick Rubin a úkol číslo jedna zněl: vytvořit typické album kapely METALLICA, které bude schopné navázat na nejslavnější okamžiky jejich kariéry. A tak se začalo modelovat dle předloh a pomocí šablon, aby vše mělo podobu, jakou příznivci kapely pravděpodobně nejvíce očekávají a jakou si přejí. Byť bylo od počátku jasné, že jakékoliv experimenty nebo novoty zde nepřicházejí v úvahu, zní album znovu trochu odlišně od kteréhokoliv z předchozích, a sanfranciský kvartet tak ihned identifikujete. „Death Magnetic“ vyrostl z místa, kde se METALLICA nacházela již po albu „…And Justice For All“. Album tak nakonec představovalo jakousi drsnější a o osmnáct let opožděnou antitezi k producentsky vyšpičkovanému Černému albu.

Na mé první nadšené recenzi na „Death Magnetic“ (psané bezprostředně po vydání) jsem vypustil něco, co z osmiletého odstupu slyším prostě jinak, cituji: … METALLICA předkládá své zaručeně nejsilnější album od výše zmiňované Černé desky. A teď v žádném případě nemyslím na to, že je tomu tak kvůli skutečnosti, že jde o nahrávku, která říká jediné - „Tohle je METALLICA!“. Naopak, vždy jsem měl rád stylový posun dopředu. Jen se mi u téhle party zdála její pozdější díla trochu nedořešená. Takový problém s novinkou opravdu nemám, pumpuje to do nás od počátku bez výraznějšího šetření energií a poklesu kvality, a navíc, když to celé trvá skoro osmdesát minut a obsahuje tak málo hluchých míst, je třeba vždy v případě téhle kapely zbystřit. Přesně tímto syndromem, jen v obráceném gardu, totiž vešlo ve známost několik předcházejících děl, která sice obsahovala výtečné písně, ale také mnoho jalových vycpávek. Dost pravděpodobně pak situaci tohoto alba a současného pohledu na něj ovlivnila ona stylová nepřekvapivost, opakování povědomého, ale také nepovedený zvuk, který postrádal výraznější charisma a osobitost, a tak se stalo, že „Death Magnetic“ prostě stárnul rychleji, než kterákoliv jiná starší deska METALLICY. Dá se však souhlasit s další mou tehdejší charakteristikou a sice, že... máme co do činění s nejepičtějším albem METALLICY. Skutečně, tolik kytarových figur, riffů a sól nahráli Hetfield, Ulrich a spol. na jeden zátah naposledy někdy v osmdesátých letech. Ano, bylo tomu tak, kapela měla v roce 2008 opravdu velké oči a desku natahovala, co to jen šlo. Z desetiletým odstupem je však poslech takto objemného díla poněkud těžším oříškem. Přejděme tedy k detailnější charakteristice.

Začalo se pěkně zostra, první tři songy považuji ještě dnes za nejsilnější fázi celé kolekce. První „That Was Just Your Life“ vstoupila do děje ponurým kytarovým intrem, které navodilo atmosféru pro smrtící výpad bezútěšných ocelových riffů. Již dlouho neměla nějaká deska METALLICY takto strhující úvod. Pokud si dobře vzpomínám, tak naposledy to bylo v případě songu „Blackened“ z alba „…And Justice For All“. Kirk Hammett se chtěl od první skladby ukázat (jakoby tím snad chtěl dohnat všechno, co na „St.Anger“ zameškal a přidat ještě něco navíc) a tak nás jen tak mimochodem infikuje chuchvalci svých typických sól, která jsou bohatě zastoupena v každé ze zdejších skladeb. Druhou stránkou věci je skutečnost, že tato sóla nejsou zas až tak nápaditá, jako tomu u něj bylo v osmdesátých a hlavně devadesátých letech. Vše budí dojem rekonstrukce a hraní podle předem povědomého scénáře.

Rob Trujillo byl od začátku do konce precizní a plnil úlohu, která znovu za žádných okolností neukazovala jeho nástroj ve světle exhibicí, ale naopak jen tak, jak je u baskytaristů této kapely dobrým zvykem. Rob tedy prospíval svou hrou skladbám, jelikož síla je jak známo v souhře rovnocenného muzikantského celku. Lars Ulrich s vypětím stíhal na hranici svých schopností, takže i přes jeho diskutabilní hru, ukazující se v plně udýchaném zápřahu na koncertech, na albu nic nebudilo podobně zásadní roztrpčenost a nevzbuzovalo zvednutá obočí. Následovala „The End Of The Line“, což byla zřejmě nejkomplexnější píseň celého alba. Orientální úvod, časté změny temp, mnoho kytarových figur, strhující thrashové sloky pravidelně přecházející v rytmizovaný groovy refrén a zase zpět. V druhé půli skladby přišel čas dokonce na atmosférické intermezzo. Třetí „Broken, Beat And Scarred“ patřila rovněž k tomu nejlepšímu, byť se zní klasika po vzoru „Sad But True“ nestala - střední tempo, výrazný nosný riff a soustředěně frázující Hetfield, vše vybízelo k tomu říct – Tohle je METALLICA!

Jako skoro každé dlouhodobé instituci trvalo také METALLICE mnoho let, než pocítila vnitřní potřebu návratu k tomu, co jí před mnoha lety nejvíce proslavilo. A právě o tom byl pilotní singl „The Day That Never Comes“, který v sobě spojil prvky charakterizující nejzářivější momenty kariéry skupiny, jakými byly např. „One“, „Fade To Black“ nebo „Welcome Home“, bohužel skladba nedosahovala kvalit svých předloh a působila už v době vydání tak trochu hraně a rozpačitě, jakoby METALLICA cílila na ty nejhloupější. Ano, správné slovo co charakterizuje čtvrtý song tohoto alba je prvoplánovost. Snažím se však myslet pozitivně, takže píseň beru jako poděkování skalním fanouškům a jakýsi hold METALLICY směrem k vlastní úspěšné minulosti, jejíž důležitost si kapela počala uvědomovat právě až v době tvorby „Death Magnetic“.

I nadále však jakoby sanfranciská čtveřice do alba vtěsnávala vlastnosti charakterizující její minulost a vařila je v jednom kotli z osvědčených receptur. Výsledkem tak bylo názorově poměrně semknuté dílo, které však až příliš okatě rekapitulovalo a lahodilo bezksichté většině, co se chytá na první dobrou. Kapelu šlechtilo, že desce vtiskla jednotný ráz a že songy zbrkle nepřebíhaly z jednoho historického období k druhému, ale spojily se do jednolitého celku držícího stylovou fazónu. Přesně takové jsou zde totiž fláky jako „Cyanide“ a „The Judas Kiss“, které zhudebňují většinu z toho, pod čím si představuji typický styl METALLICY na přelomu osmdesátých a devadesátých let, tedy v době vrcholné invence i úspěšnosti. Povedla se i „All Nightmare Long“, jež upoutala kytarovou pestrostí, poměrně výrazným refrénem, ale i velmi rychlými tempy koketujícími svou frenetičností nechvalně proslulému předchůdci - „St.Anger“. Maxi-balada „Unforgiven III“ naopak vyrostla v osmiminutovou suitu, která se lišila od svých předchůdkyň epičtější výstavbou a klavírním intrem. Kvalit jedničky sice nedosahuje, ale na dvojku má. Za jedinou poměrně zbytečnou skladbu nakonec považuji instrumentálku „Suicide And Redemption“, která mohla jen velmi smutně pokukovat po všech svých pravěkých příbuzných. K čemu vlastně v roce 2008 instrumentálky? V případě, že neobsahují vyloženě originální momenty, jde o věc naprosto zbytečnou. Ovšem záhy byla reputace znovu napravena, protože strhující závěr obstarala zběsilá jízda „My Apocalypse“, tedy song na způsob památných thrashových hymen „Dyers Eve“ nebo „Damage Inc.“. METALLICA zkrátka nahrála desku přesně takovou, jak si sama asi tak představovala, co si její fanoušci nejčastěji žádají. Solidní album, ale rozhodně ne geniální, to byla zdařilá avšak rutinní rekonstrukce části historie nejslavnější kapely světa, která dostala v roce 2008 visačku „Death Magnetic“. 

23.11.2016	Diskuse (14)	Stray janpibal@crazydiamond.cz