METALLICA - Hardwired...To Self-Destruct

80%

Na sepsání většiny dojmů z poslechu „Hardwired…To Self-Destruct“ jsem si nechal trochu delší čas. Když po osmi letech vydává album kapela, kterou ve skrytu duše všichni milujeme a zároveň v některých případech také nenávidíme, není to prostě jen tak. Návratu malého ukecaného Dána a jeho velkého namachrovaného kámoše tak předcházelo mnoho let mlžení. Fenomén METALLICA se už dávno vymkl kontrole a i když dnes po světě pobíhají tlupy mrmlajících haterů, kteří nejsou až tak ztotožněji s úspěchem této legendy, faktem zůstává, že jde navzdory tomu o zcela jedinou metalovou kapelu na světě, jejíž nové album si prostě bude chtít alespoň jednou poslechnout každý. V úvodu by se slušelo napsat, že opravdu nebylo hezké nechat fanoušky čekat na nový materiál osm let, ale tohle je prostě METALLICA, instituce, která vlastně ze své pozice už dávno nepotřebuje cokoliv nahrávat. A tak i tahle zdánlivě nedůležitá věc ovlivnila výsledek. Novinku totiž s předchozím albem „Death Magnetic“ spojuje mimo jiné také rezignace na nějaký stylový posun. Forma obou alb je však odlišná. Zatímco „Death Magnetic“ působilo jednolitě, mohutně a bylo zaměřeno na riffy inspirované „…And Justice For All“, na „Hardwired…To Self-Destruct“ METALLICA čerpala z mnoha úseků historie a své nové nápady se snažila prezentovat co nejpřímočařeji a se zvýrazněním nosných linií u každé skladby. Aktuální deska je navíc melodičtější a vlastní v sobě více přirozené živelnosti. Nápadná je rovněž sebejistota, s jakou letitá kapela staví vedle sebe všechny podněty, čerpané z kterékoliv části vlastní minulosti, a vyhlazuje je do finální podoby tak, že spolu mohou koexistovat na jednom nosiči a jsou mu tyto rozdílnosti ku prospěchu. „Hardwired…To Self-Destruct“ tím získává na různorodosti a působí žhavěji než předchozí technokraticky chladná riffo-jízda. Vlastně jsem chtěl v úvodu hlavně říci, že tohle nové album METALLICE věřím daleko víc než obě předchozí vydaná v 21.století. Vždyť největší pravdou zůstává, že deska vznikla pouze proto, že se zkrátka ta pauza zdála dlouhá i samotným muzikantům, nikoliv že by měli děsně velkou chuť ukázat světu svůj další posun a velkou hromadu neočekávaných nápadů s puncem evoluce. METALLICA s touto potřebou už opravdu neexistuje.

Deska je vlastně zručně sestaveným spojením mezi thrashovou neurvalostí prvních čtyř desek a melodičtější formou příznačnou pro alba vydaná v devadesátých letech. Tohle tvrzení by sice mohlo od alba leckoho nezkušeného odradit, vždyť co je horšího než plést páté přes deváté? Jenže on ten rekapitulační ráz právě zde nějakým záhadným způsobem funguje, neboť nejde jen o něj, ale songy mají i spojující nadstavbu. Výše zmíněná melodičnost a využití nosných harmonií je dost možná hlavní novotou a určitým způsobem i devízou, protože většinu skladeb vzájemně propojuje a má také zvláštní schopnost donutit posluchače k dalším ochutnávkám. „Hardwired To Self-Destruct“ je v podstatě „grower“, neboť zprvu nenápadné motivy a pasáže postupně odhalují svou skutečnou sílu a brzy se ukazují jako smysluplné.

METALLICA se tedy už před dvěma lety začala po určitých intervalech zavírat ve studiu s Gregem Fidelmanem, chlapíkem, který byl přítomen u mixu už v případě minulé desky. Práce po částech se zřejmě vyplatila, protože bylo vždy zachyceno a uchováno pouze to nejživotaschopnější. Stále čerstvá kapela tudíž mezi odskakováním na kratičká turné zaznamenávala podnětné nápady a fragmenty skladeb (opravdu nevěřte pohádkám o ztraceném iPodu Kirka Hammetta), ze kterých pak vznikly celé písně a právě Fidelman pravděpodobně byl tím klíčovým člověkem, který z dvojice James Hetfield/ Lars Ulrich dokázal dostat celou řadu obstojných motivů. Nebýt kvalitního zvuku, ale i typických kytarových motivů, včetně po delší době opravdu povedených sól a od devadesátých let naprosto nejlépe zpívajícího Jamese Hetfielda, nikdy by deska s rekapitulačním rázem nedopadla ani zdaleka tak jak se stalo. METALLICA prostřednictvím alba udržela svůj kvalitativní standard z posledních dvou dekád a to je, myslím, to nejhlavnější sdělení.

K skladbám samotným. Album zahajuje přímočará a rychlá věc „Hardwired“, která sebou nese stopy thrashových řežeb po vzoru „Battery“, je však zeštíhlenější, stručnější, zkrátka více přímočará a proto jsem se v jejím případě nevyhnul vzpomínce na nějaké ty punkové zdroje. Na skladbě je poznat, že se METALLICA nesnažila o výraznou progresi, ale chtěla se naopak vrátit prostřednictvím rychlého vpádu a intenzivně udeřit. Druhá „Atlas Rise!“ upoutá v úvodu nosným heavymetalovým riffem po vzoru debutu „Kill ´Em All“ a fakticky vlastně u inspirací z prvé půle osmdesátých let zůstává, nápadné je propojení obou kytar, jenž může leckomu připomenout slavné kytarové duety kapel jako THIN LIZZY nebo IRON MAIDEN. Celkově song působí hodně pozitivně a má díky oněm kytarovým vyšívánkám poněkud korpulentnější charakter. Jde bezesporu o jednu z nejvýraznějších položek na desce, Hetfieldem znamenitě odzpívanou, jejíž největší slabinou je poněkud vlažný vstup do refrénu, který gradaci trochu zbrzdí. Jestli nějaká skladba na desce reprezentuje zkušenost a příklon k bytelnému a řemeslně skvěle zmáklému stadiónovému rocku, je to „Now That We´re Dead“. METALLICA se zjevně nechala inspirovat americkými velikány dávných dob jako Ted Nugent, a tak tento bohorovný song dost možná může fungovat jako hold hrdinům jejich teenagerských let. Bytelný klasický rock mne zde příjemně překvapil a stárnoucí legendě podobná 70´s forma prospívá (všimněte si, kterak nejen v případě této písně Kirk Hammett sóluje způsobem Ace Frehleye z KISS). Osobně nemám skladbě „Now That We´re Dead“ co vytknout a považuji ji za jednu ze tří nejlepších spolu s následujícími dvěma.

Čtvrtá „Moth Into Flame“ je snad největší hitovkou na albu, která reprezentuje důraz a pravou metalovou podstatu METALLICY. Skladba upoutá skvělým timingem riffů, melodickými vyhrávkami, výstavbou hlavní zpěvové linky končící povedeným refrénem a rovněž kytarovým sólem, zkrátka znovu trefa. Vynikající je rovněž „Dream No More“, která platí za těžkotonážní valivý song po vzoru „The Thing That Should Not Be“ a kromě neprostupných riffů se zde blýskne svým hlasem James Hetfield. Jeho vokální projev je zde mnohem lepší než na několika předcházejících albech, takže je patrné, že se na nahrávání opravdu poctivě připravoval a kýženého výsledku také dosáhl. Jeho hlasivky už nepůsobí zničeně, ale lehce zvládají mnohem širší a náročnější spektrum překážek. Vzhledem k tomu, jak na tom byl James špatně v dobách „St.Anger“, je tohle skvělá zpráva. Ona rafinovaná melodičnost a gradace, díky které současná METALLICA lehce prochází oblastmi hard rocku a heavy metalu, je vlastní i další položce s otiskem prvků etablovaného amerického classic rocku „Halo On Fire“.

Velkou radost mne udělal song „Confusion“, protože jde přesně o ten riffově propracovaný kus ve středním tempu, jenž je pro současnou podobu METALLICY stejně signifikantní a sjednocující, jako tomu bylo v dobách Černého alba na počátku devadesátých let. Tenhle song je monstrum vlastnící výtečné kytarové party a skvělý ač jednoduchý refrén a já si jej naprosto užívám. Skrytý drahokam má jméno „ManUNkind“, který se po akustickém úvodu zlomí k rozmáchlým sabatovským riffům a ačkoliv nejde o žádný výrazně melodický hit, výsledek dohání natlakovaností a silovějším rázem. Znovu typicky hutnější a ne zas až tolik rychlá METALLICA, tentokrát ve skladbě s poněkud zvláštní stavbou, která zde však není vůbec na škodu, naopak fakt, že se jednotlivé party ne až tak často opakují, ji nakonec dělá zajímavou. „Here Comes Revenge“ patří sice k tomu průměrnějšímu, ale nejde o žádný průser, znovu skladba, která stojí a padá na poctivých riffech a která sice prochází pomalejším rozjezdem, ale vrcholí rychlejší refrénovou částí.

Dvě nejméně výrazné položky se jmenují „Am I Savage?“ a „Murder One“ a pokud by bylo na mne, album bych o ně zkrátil na celkových deset písní. První zmíněná sice upoutá houpavými riffy po vzoru znovuobnovených BLACK SABBATH a  rovněž tradičně perfektním Kirkovým sólem, ale jinak jde o takový ten typický song, co se kdysi dával pouze na B stranu singlů nebo jím byla doplněna nějaká raritní „Best of“ kolekce. „Murder One“ je sice poctou hlavní personě MOTÖRHEAD, Lemmymu Kilmisterovi, ale neřekl bych, že až tak povedenou, naopak mám pocit, že se skladba na album dostala jen díky své textové náplni a protože Lars a James cítili jistou potřebu připomenout existenci památného muzikanta, který byl nejen pro ně čtyřicet let vzorem. Vynikající je závěr v podobě nářezové „Spit Out the Bone“, kde METALLICA nezůstává být nic dlužna své někdejší pověsti a v typickém stylu skladeb jako „Damage Inc.“ a „Dyers Eve“ kuje železo dokud je žhavé. Rychlá jízda pravděpodobně potěší zejména thrashers a příznivce alba „Master Of Puppets“ a osobně mohu potvrdit, že se zde kapela předvedla ve výtečném světle, tedy určitě lepší song než „My Apocalypse“ z minulého alba. METALLICA zkrátka přišla s hodně obstojnou deskou, která je melodičtější než těch několik předchozích, ale zároveň si zachovala riffovou kvalitu a uspokojivou tvrdost. Neoddiskutovatelný je rekapitulační ráz, jenž je propojen v celek, kde skoro nic nepůsobí nepatřičně a naopak dělá výsledek pestřejší s delším časem zrání. Tentokrát se budu snažit nové album hodnotit o něco střízlivěji než desku z roku 2008 bezprostředně po jejím vydání, takže mne snad v budoucnu nezklame a dočkám se od něho ještě nějakého překvapení. Nejdůvěryhodnější METALLICA za posledních dvacet let.

27.11.2016	Diskuse (62)	Stray janpibal@crazydiamond.cz