METALLICA: Hetfield jako jistota ve vírech nepokojné doby

Když do světa nejistot přijde s novými songy po osmi letech METALLICA, hned je mnohým lépe. Pánové dokázali, že stále umí složit v intencích vlastního stylu zajímavé skladby, a tak se v mém případě stalo, že zhruba od poloviny listopadu prakticky neposlouchám jinou hudbu než album „Hardwired…To Self-Destruct“, které sice na úplném začátku působilo vcelku fádně a obyčejně, ale postupem dnů jaksi narostlo a vyjasnilo se. Nelze než uznat, že slavný kvartet znovu dokázal na album dostat svou nezaměnitelnou magii a to navzdory stále se navyšující kritice na hráčskou vybavenost některých svých členů, zejména mám na mysli stále diskutovanější bubenické výkony Larse Ulricha. Což o to, METALLICA si to při tvorbě nové desky nedělala složité. Rozhodně tedy nespěchala a zaměřila se převážně na houpavější skladby ve středních tempech, které budou postaveny na přímočarých riffech. Jenže to další koření už není dílem náhody, protože na své základně v San Rafael kapela celou dobu věděla, jak vše použitelné uchopit a poskládat přesně tak, aby se nejen vlk nažral a koza zůstala celá, ale aby byl opravdu spokojený a velmi si pochutnal. V disciplíně, jak z jednoduchých kytarových figur a riffů poskládat dobrý song, prostě nemá James Hetfield konkurenci, jakkoliv může řada škarohlídů kontrovat s teoriemi o tom, že opravdu nejde o muzikanta patřícího k absolutní špičce mezi kytaristy. Tohle mě však nezajímá, protože hudba není sport. Není důležité být nejtechničtějším nebo nejrychlejším kytaristou světa, ale především umět složit song, co se zalíbí hodně lidem, a tuhle disciplínu Hetfield zvládá bravurně. Jasně, možná pro někoho není asi úplně geniálním kytaristou ve smyslu brilance, „jen“ hodně hodně slušným (v měřítku celosvětové špičky samosebou), a přesto jeho umění dokážu ocenit víc než u všech Malmsteenů, Vaiů a jiných super hráčů. Vždyť co je lepšího než umět složit povedenou skladbu? 

A právě tímto uměním Hetfield vládne. Jeho talent tu byl už v divokých časech „Kill´Em All“, byť jaksi racionálně (životními i hráčskými zkušenostmi) neopracován, na druhou stranu o to více byl tehdy upřímnější. Stejně tak je zde však dnes, kdy Jamesovi táhne na čtyřiapadesát a působí ve všech směrech (ať už je to díky čemukoliv) zklidněnějším dojmem (zajímaly by mne medikamenty) :-), jen je prostě jeho projev uzpůsoben více jeho životu a pokročilejšímu věku. Nemyslete si, někdy mě ta METALLICA se svými promo materiály a všemi jakoby nasranými ksichty, pózami a rádoby drsnými gesty taky pije krev, ale když pak dojde na desku, zapomínám na to, je to nedůležité, protože první je mé fandovství, které se rychle blíží ke třicátému roku. Ve vírech chaotického společenského dění rozdmýchaného nyní téměř po celém světě, je právě Jamesův správňácký projev jednou z oněch mála jistot, o které se lze opřít. Vždyť čeho se tak asi za chvíli můžeme dočkat, když už i v nějaké České republice, po pětadvaceti letech od svého zhruba dvouročního (možná ročního) působení v kapele KREYSON, se jistý kytarista přihlásí o vlastnictví této značky, a to zřejmě jenom z toho důvodu, že si jako první v roce 1990 zřejmě načmáral na papír její logo. Proč něco podobného udělal až nyní? K čemu je mu značka, co ležela dvacet let ladem a je spojovaná soustavně pouze se jménem jiného, navíc mnohem známějšího hudebníka? Proklepávat, polemizovat a převracet ze strany na stranu podobně absurdní česká témata (např. kauza CITRON, kauza Valašské Klobouky, kauza Zakuklenci) se mi zde moc nechtělo, natož pak jim jakoby přicházet na kloub :-) a zainteresovávat se v nich. Raději jsem tedy nadhodil Jamese. Spolehlivou jistotu světa, který se už dávno ve všech rovinách posral.

03.12.2016	Diskuse (18)	Stray