METALLICA - Kill ´Em All

80%

Když se na jaře roku 1983 přesunuli členové kapely METALLICA do Rochesteru ve státě New York a sice za účelem nahrávání svého debutového alba „Metal Up Your Ass“, asi jen stěží mohli tušit, na prahu jak velké kapitoly vlastního života právě stojí. Za sebou měli dvouleté hraní po klubech uvnitř obou kalifornských metropolí, v metalovém undergoundu jejich popularita pouze rostla a brzy se tak stali atrakcí uctívanou armádou po adrenalinu toužící omladiny v džískách, zvláště pak se dočkali prvního výraznějšího zviditelnění, díky narychlo uspořádanému turné s kapelou RAVEN. Spirála událostí tedy právě tou dobou začala nabírat na pořádných obrátkách a každý jednotlivý krok z té doby měl naprosto zásadní vliv na pozdější úspěšnou kariéru největší metalové kapely všech dob. Vždyť tehdy v dubnu 1983 to nebyly ani dva roky, co se poprvé v Kalifornii potkali Lars Ulrich s Jamesem Hetfieldem, dva povahově zcela odlišní osmnáctiletí kluci pocházející navíc z úplně rozdílného společenského prostředí, aby začali žít, díky nadšení pro heavy metal a garážové dovádění, svůj velký sen. Navzdory faktu, že se okolo nich postupem doby pár lidí vystřídalo, šli si za svým, a tak nikoho nepřekvapilo, když se rozhodli spolu s dalšími dvěma spoluhráči, jmenovitě s kytaristou Davem Mustainem a baskytaristou Cliffem Burtonem právě díky natočení debutové desky absolvovat přelet na východní pobřeží Států za jistým Johnem Zazulou, který byl coby velký metalový nadšenec a koncertní promotér ochoten do jejich muziky údajně zainvestovat podstatně více peněz než kalifornský guru metalového undergroundu Brian Slagel, který byl s METALLICOU od jejich prvních krůčků v kontaktu a umístil jim jejich první skladbu „Hit The Lights“ dokonce na kompilaci Metal Massacre I., vydanou jako první hudební nosič u jím na sklonku roku 1981 právě založené značky Metal Blade a rovněž se velmi dobře orientoval v tehdejší klubové scéně, ze které dravá čtveřice pocházela.

Počátky historie kapely METALLICA dnes zná každý začátečník, takže nepovažuji za nutné cestu několika teenagerů bod po bodu vypisovat, faktem zůstává, že pár dní po přemístění do New Yorku byl po jednom z konfliktů zbytkem kapely vypovězen výtečný avšak nezvladatelný kytarista Dave Mustaine, jehož problémy s alkoholem a drogami překračovaly únosnou mez, a tak byla následně kapela, která zrovna odeslala Mustainea zpět do Kalifornie, aby mu tak pouze umožnila prostor k vlastnímu kariérnímu rozvoji, postavena před další úkol a sice nalézt za talentovaného kytaristu ve velmi krátkém čase vhodnou náhradu. Na jeho místo záhy naskočil jistý Kirk Hammett, kytarista od spřízněných EXODUS, kterého METALLICA znala z Oaklandu poblíž San Francisca, tedy z vlastní klubové základny, na kterou se přemístila v roce 1982, kdy přetahovala od TRAUMA baskytaristu Cliffa Burtona, jenž nebyl za ambiciózními caparty ochoten přesídlit do Los Angeles. Hammett do sestavy skvěle zapadl a traduje se, že kytarové party všech skladeb se naučil už během svého přeletu.

Album nakonec dostalo název „Kill ´Em All“, šlo zjevně o nazlobenou reakci na skutečnost, že se původní titulek zdál lidem od vydavatelství příliš kontroverzní. METALLICA však svou hudbou od první chvíle zaujala. Jejich skladby vycházely jak z britské NWOBHM, tak zachycovaly jistý punkový náboj a měly v sobě více agresivity a neotesanosti, než bylo do té doby možné kdekoliv slyšel. Jasně, byli zde MOTÖRHEAD jako jeden z inspiračních zdrojů hrající rychlý a surový metal, ale u METALLICY bylo vše posunuto ještě na extrémnější a nebezpečnější level, ne až tolik spjatý s hard ´n´heavy, rock´n ´rollem a bluesovými základy. Z nahrávky bylo zjevné, že před námi nestojí parta virtuózů, ale vzhledem k věku členů kapely byly některé hráčské výkony hodně slušné, byť si album zachovalo charakteristicky surový ráz a působilo na svou dobu neuvěřitelně živelným, neotesaným (jakoby anti-hardrockově nezaobleným) a agresivním dojmem.

Většina skladeb byla v létě 1983 kapelou již rok hrána na klubových vystoupením v Kalifornii a vycházela z dema „No Life Til´Leather“ natočeného v roce 1982. Základním poznávacím znamením se staly kytarové riffy, jenž položily základ stylu thrash. Proud agresivity rozdmýchaný tímto způsobem hudební prezentace opravdu velkou měrou posloužil k rozvoji metalového žánru a jeho neustálému přitvrzování a větvení, ke kterému došlo posléze v průběhu celých osmdesátých let. Skladby upoutaly ještě vřeštivým zpěvem Jamese Hetfielda, který byl v té době skutečným začátečníkem a svou nezkušenost se snažit vynahrazovat intenzitou a co nejzleji působícím vyšleháváním slovních útvarů, jenž šířily mladickou zlobu, frustraci a agresi. Asi nejvyspělejším hudebníkem v kapele byl tehdy baskytarista Cliff Burton, který nejenže skladatelsky dvojici Lars Ulrich/ James Hetfield vypomáhal, ale blýskl se i vlastní instrumentálkou „Anaestesia (The Pulling Teeth)“. Skladbám z debutu chyběla ona panoramatičnost a jistá fantaskní okázalost pozdějších věcí z alb jako „Ride the Lightning“ nebo „Master Of Puppets“ a vrhaly posluchače do víru metalového běsu bez výraznější nadstavby. Scéna však byla z poslechu něčeho podobně tvrdého a agresivního nadšena a velmi záhy se o kapele začalo mluvit i na mezinárodním poli. 

Ačkoliv již Dave Mustaine nebyl u nahrávání přítomen, celou desku poznamenala výborně poskládaná riffohra kytarového tandemu. Album odstartovala nejstarší věc kapely „Hit The Lights“, hodně kontaktní skladba, která posluchače nekompromisně a bez příkras vrhá do středu rough-metalového tornáda. Song start-cíl jakoby řval: Tohle je METALLICA! Nekompromisní metalový nářez schopný rozjitřit emoce. Druhá „The Four Horsemen“ měla progresivnější charakter a kapela do ní použila značnou část partů z Mustaineovi „The Mechanix“. V době svého vzniku šlo o mistrovské skloubení kytar dvojice Hetfield/ Hammett, kteří se ve skladbě vypovídající o apokalypse poprvé představili v komplikovanější struktuře riffů a sól. Bezesporu jedna ze tří nejdůležitějších věcí na debutu. Punkový nádech měl další nářez „Motorbreath“, který je možné brát jako poctu k Lemmymu a jeho MOTÖRHEAD. Dál je zde „Jump In The Fire“, což je vcelku netradiční věc postavená na netypickém hopsavém groovu, repetetivně otáčivém riffování a nepříliš rychlém tempu. Nejdivočejší položkou byla patrně další nářezovka „Whiplash“, která se ujala na dlouhou dobu i koncertně. 

Druhá strana nosiče byla z mého pohledu ještě zdařilejší, zkrátka co skladba to potencionální metalová lahůdka, byť se samozřejmě nejvíce ujala „Seek And Destroy“ a stala se díky titánskému riffu neuvěřitelnou klasikou old-school thrashe. Dnes patrně není na světě metalového fanouška, který by song nikdy neslyšel. Z mého pohledu však i zbylá trojice „Phantom Lord“, „No Remorse“ (moje velmi oblíbená věc, zpověď běsnivce, která se na album dostala až jako poslední a dodnes upoutává bombovými riffy) a „Metal Militia“ (vysoce rychlostní thrash nářez, předobraz dalších rychlých závěrů alb jako „Damage Inc.“  a „Dyer´s Eve“ ) působí doslova zabijácky a zcela jasně charakterizují zrození žánru thrash, tou dobou ještě souhrnně nazývaného speed metal, neboť rychlost a agresivita kytar v těchto věcech a stejně tak jejich nazlobenost, byly tehdy neslýchané. „Kill ´Em All“ je považováno za absolutní metalovou klasiku, byť ve srovnání s několika následujícími alby jeho lesk postupem času vybledl, jeho devízou však byla upřímnost, energie, agresivita a přístup, který šel od srdce. Tahle mladická bouře, byť už mnohokrát překonaná, má stále velké kouzlo a vlastní v sobě stále oheň. Závěrem ještě dodám, že album, které spolu s Johnem Zazulou produkoval Paul Curcio, nakonec vyšlo v Americe u Megaforce Records a v Evropě bylo distribuováno Music For Nations. Zajímavostí zůstává, že ačkoliv se nahrávalo ve studiu Music America v Rochesteru, že bicí byly snímány v prostorách, které kapele poskytl jistý Joey de Maio. V době vydání jasných 100%, o deset let později 90% a nyní... to, co vidíte v pravém horním rohu.

11.11.2016	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz