METALLICA - Metallica

100%

Bezejmenné album METALLICY, jinak nazývané také jako Black album, je mnohými považované za definitivní průlom kalifornské čtveřice do světa velkého hudebního byznysu. Dnes však existuje velká část především striktně metalových fanoušků, kteří kapelu přestali sledovat, nebo značně omezili zájem o ní, právě v tento moment. Na druhou stranu bych určitě souhlasil s tvrzením, že ještě větší skupinu příznivců si METALLICA získala právě tímto producentsky vypulírovaným a dlouho netrpělivě očekávaným albem. Celosvětový komerční průlom s bezejmennou deskou byl už od počátku předvídatelný, protože METALLICA k vrcholu směřovala plynulým způsobem v průběhu druhé poloviny osmdesátých let a patřila k nejpopulárnějším metalovým kapelám, které nějakým způsobem rozvíjely nebo obcházely (lze na to koukat mnoha způsoby) mantinely konzervativní Hard N´Heavy. Už v rozhovorech, které probíhaly v průběhu zdlouhavé studiové práce (dobové zkazky tvrdí, že Lars Ulrich nenahrál jedinou stopu bicích bez poskytnutí nejméně čtyř rozhovorů pro významná americká periodika) se však METALLICA netajila informacemi o výrazném příklonu k rockovější melodice, přehlednější struktuře skladeb a celkově výraznější a učesanější produkci. Za tu byl tentokrát zodpovědný Bob Rock, který získával zkušenosti a zároveň slavil se svou prací velké úspěchy a to na posledních albech takových hvězd, jakými určitě v té době byli BON JOVI, THE CULT nebo MÖTLEY CRÜE. U prvně jmenovaných působil jako zvukový inženýr, u druhých a třetích již jako producent.

Od listopadu 1990 začala METALLICA s nahráváním, které ji nakonec zabralo celých osm měsíců. Připravených bylo dvanáct zbrusu nových kousků, které, jak se brzy potvrdilo, měly za následek revoluční přerod kapely ze škatulky thrash v rockové hvězdy vyprodávající největší fotbalové stadióny. Stylově se změnilo mnoho věcí. Skladby byly rozhodně prostší riffových zvratů a méně strukturované. Naopak hýřily uvolněností, přehledností, ale byly na druhou stranu mnohem vzdušnější a vyhovovaly širšímu posluchačskému poli. Ten tam byl trend riffových honiček z „…And Justice For All“, většina lidí žádala na počátku devadesátek, v éře posledních skutečně velkých rockových hvězd, heroický ráz skladeb a jejich obloukovitý naturel. Od počátku nahrávání bylo jasné, že kapela opravdu nechce pokračovat ve směru předchozího, poměrně bezvýchodného alba a bude zaměřovat veškeré své tvůrčí schopnosti na jasně definovatelné rockové písně. Celkový příklon k melodiím měl za následek, že nové skladby byly bezprostřednější, atraktivnější co se chytlavosti týče a více aranžérsky propracované než ty z „…And Justice For All“. Deska se hned po vydání vyhoupla do čelních pozic prodejní hitparády a to jak ve Spojených státech, tak v Evropě. Sváděla však tuhé boje s dvojalby GUNS ´N´ROSES – „Use Your Illusion“, která byla do éteru vypuštěna jen o měsíc dříve. 

Pamatuji si, že v srpnu 1991, kdy to celé vypuklo, bylo jen velmi málo těch, kteří by byli z alba zklamáni (včetně mne). Tento stav skutečně vydržel několik let, protože většina kritiků i fanoušků ihned po vydání Černého alba revoluční obměnu METALLICY schvalovala.

Celé to okázalé pozdvižení odstartoval úvodní nástup gargantuovských úderů do Larsových bicích, které spolu s houpavým a nosným repetetivním riffem poháněly pilotní singl „Enter Sandman“ do sfér, kde se METALLICA za celou éru ještě nikdy nenacházela. A teď nemyslím na svět snů a utajeného podvědomí, kterým se letmo zaobírá text této písně, ale samozřejmě úplně nový styl vyjadřování. Střední tempo, uvolněné riffy a refrén, který se dokázal od prvního poslechu zarýt – prostě skvělá hymna na úvod. Druhá „Sad But True“, jinak zde možná nejvydařenější skladba, představuje do dnešních dnů tvrdé jádro koncertního setu METALLICY. Mohutný riff s úderností bytelného kladiva burácel, navíc song byl v refrénu protkán vkusným orientálním motivem a James Hetfield zde vyzpíval jednu z nejlepších pasáží alba. Texty byly rázem osobnější a vypovídaly, na rozdíl od minulosti, kdy se to v nich hemžilo tématy politickými a nadpřirozenými, mnohem více o myšlenkách Jamese Hetfielda jako člověka stojícího nohama na zemi, nikoliv šéfa rozčilené metalové harpyje, která si to chce se všemi vypořádat.

Délka skladeb se náhle pohybovala okolo rozumných pěti minut, což jsem osobně také kvitoval s povděkem. Dvě fantastické balady a to jak zdařilejší, ale méně známá „The Unforgiven“, tak samozřejmě celosvětový hit jedné generace – „Nothing Else Matters“ jsou dokonalou ukázkou perfektní práce s aranžemi a Hetfieldovi skladatelské formy toho období. Obě písně obsahují nádherné nosné melodie a navždy budou patřit do zlatého fondu metalové hudby konce dvacátého století. Za jejich protipól je možné považovat tři písně „Holier Than Thou“, „Through The Never“ a „The Struggle Within“, které jako jediné zahrají na rychlejší strunu a tak se lehce vymykají schématu se středními tempy, byť jim samozřejmě do vysokorychlostních vypalovaček z thrashové minulosti schází minimálně zanícenost.

Skladba „The God That Failed“ měla podobnou textovou náplň co „Dyers Eve“ a popisovala nenaplněné ambice rodičů, vložené na bedra jejich jediného syna. Typickým jevem nového alba byla uvolněnost, kterou usvědčil fakt, že se zde nacházelo mnoho pasáží, kde zní třeba jen bicí a baskytara nebo rytmika a hlas. Jak už jsem řekl, Černé album bylo dokonale zaranžované, ale ne přeplácané, takže silné momenty vyvstávaly dříve, což potvrdila i výborná „My Friend Of Misery“. Nádherná skladba s výrazným basovým motivem i povedenou zpěvovou linkou. Šlo zároveň o jedinou věc, na které se zde skladatelsky podílel Jason Newsted. Práce s vícehlasy, ve kterých Jason Newsted také vypomohl, byla rovněž charakteristická i pro song „Wherever I May Roam“, který upoutal zajímavým úvodem, odkazujícím někam k Dálnému východu a svojí lehkovážně rozmáchlou stavbou umocnil pocit za krátkou dobu na turné navštěvovaných dálav. Pro album jsou typické především podobné hymny ve středním tempu s výraznými nápěvy. Kromě již zmíněné „Wherever I May Roam“ mluvím také o „Don´t Tread On Me“ a „Of Wolf And Man“. Kapitolou hodnou samostatného rozboru jsou sólové kytarové party. Ať už budu hodnotit jiskrný zvuk Hammettova nástroje, jeho vynalézavost nebo to, jak dovedně byla Kirkova sóla zapasována do skladeb, vždy budu tvrdit, že zde byla odvedena naprosto mistrovská práce – v této oblasti určitě nejlepší v historii kapely METALLICA.

Po vydání bezejmenného alba se rozjela dvouletá mašinérie na výrobu peněz. METALLICA koncertovala takřka na 300 místech po celém světě, převážně ve velkých halách a na národních fotbalových stadiónech. Sklízela jeden úspěch za druhým (Grammy už je povinností) a prodala miliony nosičů. Vlastně, vždyť ten obrázek celé kapely v černém moc dobře znáte… Ze široka rozkročený James Hetfield ovládá prostor okolo mikrofonového stojanu. Od bicích rozesmátý Lars Ulrich kyne fanouškům s ručníkem okolo ramen a povinným kelímkem minerálky v levé ruce, Kirk Hammett sám se svými sóly pohupující se na kraji pódia a samozřejmě Jason Newsted s podholenými vlasy divoce házící hlavou až jeho zátylek získává každodenním tréninkem na potřebné síle. A nezbývá než si povzdechnout, kde že doby těchto velkých rockových performancí jsou? Kdyby to dnes s METALLICOU vypadalo tak, jak se prezentovala v tomto období, tím myslím hlavně po hudební stránce, vůbec bych se nezlobil. Na ten uchcanej srpnovej večer, kdy jsem tohle album slyšel poprvé (poslechová session s účastí asi pěti dalších natěšenců, asi den po vydání), nikdy v životě nezapomenu. Velká záležitost, srdcovej vztah od prvních minut.

17.11.2016	Diskuse (23)	Stray janpibal@crazydiamond.cz