METALLICA - St.Anger

50%

Když v červnu roku 2003 vyšlo album „St.Anger“, měla za sebou METALLICA tři nejtěžší a nejkřečovitější roky vlastní existence a tak desku chápu jako výsledek, který se zrodil a byl formován oním právě uplynulým martýriem, krizí, jejíž původ bylo možné dohledat v hektické minulosti a stále rostoucí popularitě kalifornské čtyřky. Deska odhalila především skutečnost, že slavná kapela, už dávno neschopná odstupu, procházela nejen značnými osobními problémy, ale i krizí vlastní umělecké identity a obdobím skladatelské vyhořelosti. Dodnes mě není zcela jasné, jak se mohlo stát, že podobně surový a neotesaný materiál, který navíc vznikal více než dva roky za asistence druhdy perfekcionalistického Boba Rocka, mohl být dokončen, zveřejněn a ještě byl, tehdy za pomocí psychologa čerstvě stmelenou kapelou, prezentován jako přesně to pravé. Když Lars Ulrich mluvil o „St.Anger“ jako o tom nejpravdivějším a nejprimárnějším díle, které kdy METALLICA stvořila, nikdo mu jeho pohled na věc neodpíral, ale zároveň bylo všem jasné, do jak hlubokého příkopu to za poslední roky s kapelou dospělo. Teď ale znovu na začátek.

Leden 2001. Nebyl to ani rok, co hudební televizní stanice začaly vysílat povedený videoklip k písni „I Disappear“ doprovázející soundtrack k filmu „Mission Impossible II“ s Tomem Cruisem v hlavní roli. Šlo o jedinou novou studiovou píseň METALLICY na další tři roky dopředu a to od posledního alba uběhlo minimálně stejně dlouhé období. Vyhraný soudní spor Larse Ulricha s internetovým portálem Napster, který na přelomu milénia umožňoval stahování hudby zdarma, image celé kapely asi zrovna neprospěl, jakkoliv Larsův přístup lze plně chápat. Záhy do toho přišel s informací o svém definitivním odchodu z kapely Jason Newsted a aby toho nebylo málo, tak v době příprav budoucí nahrávky práskl ve studiu dveřmi James Hetfield, a aniž by cokoliv komukoliv řekl, odjel kamsi zbavit své tělo i mysl démonů alkoholové závislosti. Když se po více než roce vrátil, působil jako znovuzrozený, ale během pokračování studiových prací byla uvnitř kapely nutná přítomnost psychologa, který byl po ruce pro to, aby vyhlazoval spory mezi přemrštěnými egy dvou hlavních person. Celé tehdejší dění a proces tvoření a stmelování se navíc natáčelo ve formě Reality show pro dokument „Some Kind Of Monster“, který byl uveden do kin v roce 2004.

Ve výsledku je jasné, že se tehdy METALLICA chytala každého riffu nebo jen trochu zajímavého motivu. Cíl ponechat nahrávku bez výraznějších aranžmá, tedy hezky surovou, byl předem daný, což bylo kapelou odůvodňováno jako nutnost návratu ke kořenům, k podstatě tvrdé metalové hudby stvořené ve špinavé garáži. Celý ten humbuk okolo „St.Anger“ byl tehdy znamenitě časován a každá nedokonalost zdůvodňována jako potřebná součást skládanky a div že ne nepostradatelná hodnota, bez které by to opravdu nešlo. Hodně se toho namluvilo o zvuku Larsových bicích, zejména virblu, který se opravdu nepovedl a měl na desce soustavnou tendenci vše přehlušit a umlátit. Už jenom z toho důvodu patří „St.Anger“ k největším přešlapům hudební historie, jakkoliv bodoval, protože ocenění Grammy za titulní song a celosvětový prodej blížící se šesti milionům kusů nejsou zrovna neúspěchy. Samotná kapela tehdy zrovna neoplývala nápady a tak se deska stala téměř osmdesátiminutovou přehlídkou surových kytarových riffů a úpěnlivých grimas majících za úkol navodit stav nasranosti a prezentovat to před posluchači jako přirozený vývoj neutěšené situace. Prezentování slabin jako předností však reklamní tým okolo muzikantů zvládl na jedničku.

Co však naštvalo zejména, byla totální absence jakéhokoliv kytarového sóla a nebo nějaké zajímavé harmonie či vyhrávky. Kirk Hammett potvrdil pověst spolehlivého dělníka bez ega, který když se mu řekne, tak hrát nepotřebuje, stačí se houpat s kytarou, případně drtit riffy a hodit sem tam nějakým tím kilem. Posluchači, kterým lahodila jeho sóla na Černé desce, si museli nechat zajít chuť. Nahrávka, která byla v mnoha ohledech přímým opakem Černého alba, se stala nekonečným proudem riffů a poslepovaných fragmentů, které by za jiných okolností prošly daleko důkladnějším zpracovávacím procesem. Neříkám však, že se zde neobjevily zajímavé motivy. Určité pasáže, sloky a refrény měly nesporné kouzlo, ale snad kromě povedeného titulního songu, který beru bez výhrad, tak jak stojí a padá, všechny zbylé položky vždy něco narušilo. U drtivé mašiny „Frantic“ se mě vždy líbil onen nosný rychlý riffing, který jakoby vypadl z éry alba „…And Justice For All“, kouzlo měl i popelnicový zvuk „Shoot Me Again“ a mám dojem, že kdyby se trochu více zapracovalo na „Sweet Amber“, šlo by bezesporu o hodně dobrou věc. Zaujaly výpravné sloky u „Invisible Kid“, či efekty zkreslený refrén u skladby „My World“, případně také garážový popěvek „Purify“, jenže forma všeho a styl, který byl oněm momentům přisouzen, však minimálně nebyl z nejšťastnějších. Deska působila poslepovaně, nepřirozeně a nikdy ve mě nevzbudila výraznější sounáležitost, jakkoliv právě METALLICE fandím a sleduji ji už od osmdesátých let. Hodně zvláštní skladbou se ukázala „The Unnamed Feeling“, o které lze mluvit jako o něčem novém a ne úplně špatném, co vzniklo ze spojení rozervané METALLICY s tehdy aktuálními depresivními trendy v rocku. Jak už jsem výše zmínil, nad vším tím chaosem a trápením čněla jako maják povedená titulní věc a zůstala tak jedinou položkou, která měla na to, aby v přímém souboji s plynoucím časem uspěla.

Trochu zde iritoval i neotesaný Hetfieldův zpěv a jeho celkový projev, ze kterého bylo cítit, že tomu James, co se tedy emocí týče, mnohé přidává a vše značně přibarvuje, ve snaze udělat výsledek ještě o kus dramatičtější, než by se slušelo a patřilo. I když baskytaru na „St.Anger“ nahrával převážně Bob Rock, do bookletu a k prezentaci díla už byly použity fotografie a materiály s nově přijatým Robem Trujillem, skvělým baskytaristou mexického původu, který vešel ve známost metalového světa zejména během doby, kdy působil u SUICIDAL TENDENCIES. Rob Trujillo se, dle mého, do kapely vizuálně zas až tak nehodil, ale hlavní byla jeho hráčská vybavenost, ke které nešlo mít sebemenších námitek. Po několika letech útrpného procesu, tak světlo světa spatřilo album, o kterém ještě dnes putují zvláštní legendy, což je v jistém smyslu dobře a k jeho prospěchu. Rozervaný a nasraný „St.Anger“ je neopakovatelnou hříčkou i mezi alby těch úplně největších světových kapel, zvláště pak při faktu, že to tak METALLICA od začátku do konce skutečně chtěla. Jenže něco podobného už jen stěží mohlo ohrozit giganticky rozjetou kariéru největší metalové kapely světa.

22.11.2016	Diskuse (33)	Stray janpibal@crazydiamond.cz