Metalová kapela desetiletí 2010-2019

Za několik měsíců nám končí desetiletka, takže jsem jednoho krásného zářijového dne dostal nápad na napsání své dvacítky nejoblíbenějších METALOVÝCH kapel, vybraných dle svého vkusu a dle jejich fungování v období mezi roky 2010-2019. Dvacátá léta 21.století už pomalu klepou na dveře a tak je v tomto směru čas akorát začít právě uběhlou desetiletku rekapitulovat. Skutečnost, že do konce roku zbývají ještě necelé čtyři měsíce určitě neovlivní mé rozhodování v kategorii kapel napříč světovou scénou, na to mají umístění za sebou u mne vcelku náskok. Podobných tématických tabulek na podzim přijde ještě několik. Jako dodatek bych chtěl zmínit, že jsem vybíral na základě mírného kompromisu svých preferencí a rovněž úspěšnosti dané skupiny. Zkrátka se to muselo sejít v obou případech. Úplně neznámá a pro mne oblíbená kapela by se zkrátka neumístila (sakra mám vůbec takovou?):-), stejně tak velmi oblíbený band, který kromě faktu, že je v globálu celosvětově populární, jinak skoro vůbec nemusím. Tabulka navíc neobsahuje ani světové špičky spadající spíše do kategorie ROCK jako QUEENS OF THE STONE AGE, ALICE IN CHAINS, JACK WHITE, A PERFECT CIRCLE, STEVEN WILSON, FOO FIGHTERS, THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA, a jiné ... zde je tedy první letošní žebříčkové Asylum v podobě metalové dvacítky.

01. místo OPETH

Švédové se v uplynulém období pod vedením Michaela Akerfeldta poměrně nenásilně přetransformovali z kapely, která už kdysi dávno v devadesátých letech pojila charakteristické deathmetalové indicie s progresivními postupy, v muzikantsky nadmíru dospělé a sebevědomé těleso, jenž dlouhodobě dokazuje, jak miluje art-rockový retro sound sedmdesátých let. Nenechte se však mýlit, OPETH neprovozují žádnou starobu, ale působí jako velmi autenticky znějící a nanejvýš perfekcionalistický artefakt metalové současnosti. Tolik vzdáleni od bombastického symfo-kýče patří bezesporu k drahokamům scény. Z mého pohledu, hlavně díky studiovým albům „Pale Communion“ a „Sorceress“, živáku „Garden Of the Titans“, ale také díky právě vycházející a zaručeně skvělé (jak hádám dle ukázek) :-) novince „In Cauda Venenum“ se jedná pro mne o jednoznačně nejlepší světovou metalovou kapelu z let 2010 až 2019.

02.místo ENSLAVED

Asi nejkomplexnější black-metalové těleso poslední dekády má sice svou bohatou historii a patří k nezmarům progresivní větve severské scény, ale dle mého ona řada čtyř naprosto luxusních řadovek, vydaných v této dekádě, dělá z ENSLAVED vládce norského prostoru. Pětice nejenže vrhala každé dva až tři roky na trh album, které směle aspirovalo na nejlepší žánrovou nahrávku roku, ale působila bez únavy i co se týče koncertních aktivit. Důležitý je i onen výše zmíněný progresivní naturel a umělecká nespoutanost, co tvorbu bergenských ďáblů nejen v poslední desetiletce provází.

03.místo MASTODON

Dřevorubci z Atlanty patří už mnoho let k stálicím americké metalové scény a právě v této pomalu končící dekádě potvrdili své výsadní postavení třemi lahůdkovými řadovkami. Že jsou mistry v realizování divotvorných studiových představ, to se ostatně už dávno ví. MASTODON se postupem doby stali o něco melodičtějšími a přístupnými širším posluchačským vrstvám a ještě ke všemu neztratili nic ze své zajímavosti, naopak jejich nahrávky patří stále k tomu nejdobrodružnějšímu, co progresivně metalová a stoner-psychedelická scéna nabízí. Škoda jen, že koncerty většinou nepotvrzují potenciál těchto jižanských muzikantů. Možná je to složitostí partů uvnitř jejich skladeb, které naživo dojem spíše brzdí.

04.místo GOJIRA

Duplantierové jsou asi vůbec nejvýraznějšími skokany v top dvacítce. Odhaduji, že před dekádou by se do ní francouzská GOJIRA určitě nedostala. Jejich vývoj od nařvaných riffových alb z první dekády po přelomu milénia, k současné a mnohem přístupnější podobě, s dostatečným charismatem svých poněkud hypnotizujících písní, z nich činí jedny z největších hrdinů nové metalové generace, což ostatně potvrdilo i poslední, více než dva roky staré album „Magma“. Na nástupce se stále se zatajeným dechem čeká... stane se nahrávkou roku 2020?

05.místo KREATOR

Už od předchozí desetiletky se němečtí KREATOR postupně vraceli ke svým ztraceným metám z počátku devadesátých let. Dnes bych řekl, že Milleho boys zažívají už nějakých sedm let svůj druhý vrchol kariéry. Nejenže jsou jejich novodobá alba vynikající a mohou se měřit se starou tvorbou, ale kapela se dnes těší po světě opravdu velké popularitě a jejich koncerty platí za bombastické svátky metalu. S výjimkou HELLOWEEN snad žádná jiná kontinentální kapela z osmdesátých let (nepočítám li samozřejmě britské vládce IRON MAIDEN a JUDAS PRIEST) nemá dnes podobně výsadní postavení. Nová alba jsou melodičtější, epická, přitom mají stále parametry vrcholné thrashové řezničiny.

06.místo OVERKILL

Newyorští dělníci thrashe vyloženě opanovali právě proběhlou desetiletku. Řekl bych, že tohle období patřilo jim skoro jako žádné jiné před tím ( s výjimkou osmdesátých let). Však vzpomeňme, jakým opětovným návratem mezi elitu byla pro ně šestnáctá řadová deska „Ironbound“ v roce 2010. Mě osobně právě OVERKILL v tomhle období přesvědčovali ještě asi pětkrát prostřednictvím svých nadupaných živých show, které jsem měl možnost vidět. Ať už se jednalo o festivaly (2xBrutal Assault, 1xMetalfest) nebo kluby (Fléda v Brně, Meetfactory v Praze) nikdy zkrátka nezakolísali a jeli s nasazením hudebního dynamitu.

07.místo TESTAMENT

Poslední sestava jedné z nejpamátnějších thrashových úderek osmdesátkové scény z Bay Area je už několik let plná hudebních superstars toho nejtěžšího kalibru (však uvažte nad spojením veličin jako Chuck Billy, Eric Peterson, Alex Skolnick, Steve Digiorgio nebo Gene Hoglan) a vlastně i ona dvě řadová alba vydaná právě v průběhu končící dekády svědčila o obstojné formě, i když úplně neskolila, záleží jakou perspektivou se na ně kouká a s čím jsou vlastně  porovnávána. TESTAMENT to neměli nikdy snadné, protože si právě na nich každý musel najít nějaký nepodarek. Z mého pohledu jsou však daleko před pelotonem a v rámci žánrové škatulky se s nimi může měřit jen málokdo. Největší zbraní TESTAMENT jsou určitě venkovní koncerty na velkých letních akcích, kde mě několikrát přesvědčili o své nebývale silné produkci a špičkové muzikantské výbavě.

08.místo KORN

Pro kalifornské nestory nu-metalu KORN mám zkrátka slabost už od časů produkcí Rosse Robinsona. Přestože tu byl v roce 2010 ne zcela dořešený návrat ke kořenům, záhy však promptně vystřídaný jakoby hrozně cool materiálem s prvky dubstepu, na což posléze kapela navázala třemi poměrně zdařilými alby, které spojovaly letité vlastnosti KORN s okázalou hitovostí a moderním zvukovým pojetím, nemohu říct, že by invence vyvanula. Mám prostě za to, že i když KORN budí někdy dojem, že se nachází v prapodivném bezčasí, je na ně vždycky spoleh. I jejich nejslabší alba patří vždy ke špičce. Odsoudit je z mého pohledu totiž může jenom člověk, který jim skutečně nikdy nefandil. A koncerty KORN? Ty prostě žeru.

09.místo ARCH ENEMY

Mnohými zbožňovaní, ale v posledních letech i mnohými zapovězení švédští (pardon... dnes již spíše mezinárodní) hrdinové, jejichž nařezaný melo-death v sobě pojímá celou řadu klišovitých i na druhou stranu pozoruhodných partů staré heavymetalové školy, v případě ARCH ENEMY hozených logicky do většího extrému. S modrovlasou kráskou Alissou White-Gluz je tento all stars band v centru pozornosti ještě mnohem více, než tomu bylo kdysi s Angelou Gossow. Na druhou stranu musím říct, že přes nesporné kvality všech přítomných hudebníků se ARCH ENEMY stále nedaří u mnohých metalových fans zaplašit myšlenky na marketingově vyhnaný pseudo-zázrak. Pokud je o nějaké tvrdé extrémní kapele možné prohlásit, že své aktivity dokonale zužitkovala v komerční efekt, pak v první řadě je to případ ARCH ENEMY. Mě však podobné dedukce nezajímají, jelikož vím o koncertních kvalitách Amottovi znormalizované mašiny na tvrdý heroický metal.

10.místo JUDAS PRIEST

I když to vypadá na definitivní konec Glenna Tiptona v řadách JUDAS PRIEST, ocelová legenda rok a půl zpátky vyrážela dech. Jsem rád, že jsem ještě jednou zažil tak velkolepý albový návrat v podobě poslední řadové desky z roku 2018. Nevím, jak svou budoucnost britská metalová stálice vidí bez svého zřejmě nejdůležitějšího člena, hlavního skladatele a kytarového pilíře, ale s velmi dobře přijatým Richie Faulknerem má jejich budoucnost alespoň nějakou naději. O právě probíhající formě kapely vlastně svědčí zejména poslední řadovka „Firepower“, což je skutečná jízda ohněm, jakou od nich asi už nikdo nečekal. Rob Halford šlehající slovy a diktující božský metalový recepis, jako v časech „Painkiller“, to se mně zkrátka nikdy neomrzí.

11.místo ANTHRAX

Pro mne určitě už pár let nejpodnětnější a nejživotaschopnější kapela z Velké thrashové čtyřky. Nejenže se ANTHRAX vrátili s dvěma supráckými alby nazpívanými opět Joeym Belladonnou, ale prostřednictvím těch zhruba osmi koncertů, které jsem od Sonispheru v Milovicích v roce 2010 od nich viděl, dokázali, že jim koncertování svědčí, a že pod vedením kytarového lebkouna Scotta Iana zkrátka a dobře nestárnou. Jedinou výtku tak směřuji k téměř neproměňovanému setlistu jejich koncertních programů. Ale měňte něco, co prostě baví.

12.místo SATYRICON

Zdá se, že Satyr a Frost se dokázali vypořádat i s těžkostmi v podobě frontmanovi nemoci a i v posledních letech vstoupili mezi aktivní jednotky norského (stále ještě) black metalu. Obě alba vydaná v této dekádě rovněž potvrzují vysoký standard jejich na kost ohlodaného dřevního stylu, který mnohdy i přes svou zvukovou úspornost odhaluje znamenité skladatelské řemeslo. Démonická dvojka hudebníků, démonická dvojka alb. SATYRICON jsou jednou z několika málo kapel, na jejichž koncerty se vždy rád podívám a nikdy mne neomrzí.

13.místo CARCASS

Přestože bych zpětně jejich comebackové album označil za poměrně nepřekvapivé a docela normální, jsou zde dle mého CARCASS na správném místě, neboť jsem je měl možnost už pětkrát shlédnout naživo a potvrzuji, že jejich koncerty jsou ukázkou nejen špičkového muzikantského řemesla, ale nesou i silný osobnostní otisk těchto legend britské chirurgie. Zkrátka šlechtěný kov a ostrý skalpel scény, který na pódiu vždy působí neuvěřitelně lehce a přirozeně, asi jako když se letitá kapela svou hudbou vyloženě baví a užívá si v ní každý tón, každou vyhrávku, úder do bicích či chraptivý výkřik, přesně tak jsem to vnímal od nich i letos na Brutalu Assaultu, kde vystoupili již počtvrté a pokaždé patřili k nejlepším.

14.místo AT THE GATES

Když Tompa před deseti lety zavelel k návratu, asi nikdo netušil, jak noblesně se tahle neo-thrashová bruska vypořádá se svou novou existencí. Koncerty jsou skvělé, plné nahromaděné energie a vitality, no a co se týče desek, také se v případě obou ponávratových nejedná o žádné béčkové záležitosti. Pro mne jsou AT THE GATES sázkou na jistotu, kterou mám dnes prostě o něco výš než celou řadu slavnějších a větších metalových institucí z jejich domoviny. Je jedno, zda-li se jmenují AMON AMARTH nebo IN FLAMES. 

15.místo BEHEMOTH

Polákům tahle desetiletka prostě přála, jakkoliv si myslím, že jejich popularita lineárně rostla už dekádu či dvě před tím. BEHEMOTH jsou asi vůbec nejokázalejší grupou současnosti v oblasti temného extrémního metalu. Jejich cesta potvrzuje vysoké ambice jejich lídra. Nergal nejenom že se dokázal vysekat z těžké nemoci, která mu byla v roce 2010 diagnostikována, ale doložil záhy po léčbě album, kterým se polská harpie posunula doslova a do písmene na piedestal světové scény. Zejména díky „The Satanist“ tak náleží polským BEHEMOTH místo v mé první dvacítce.

16.místo  SOILWORK

Tento poklad ze Země tří korunek platí stále za komerčně ne zas až tolik doceněný artefakt scény ze severu Evropy. Jde o kapelu, která již před dvaceti lety stála vzorem pro pozdější vlnu amerického metalcoru či melodického neo-thrashe. Jejich alba si už dvacet let drží vyrovnanou a hlavně vynikající úroveň a patří ke světové špičce. Je to vlastně i vokální projev Björna Strida, co této kapele pomáhá. Právě uběhlá dekáda tak byla pro SOILWORK velmi plodná a soudě dle doložených alb, tak i povedená. Žádné tápání, stále to tam je, zkrátka moderní komplexní nářez.

17.místo BORKNAGAR

Skandinávští elfové milují zdobnost. Pohybují se na hranici mezi zvláštní odrůdou black metalu, tu a tam zkrášleného folkovými prvky a pohanskými motivy, a okázalým progresivním rockem. BORKNAGAR šlechtí, že se snaží stále svou tvorbu zdokonalovat a dělat okázalejší. Nutno přiznat, že sem jim to v posledních deseti letech velice dařilo a alba byla opravdu velkolepá, ale také skladatelsky podnětná, bez stopy kýče. Nějací DIMMU BORGIR by jim mohli vlízt na záda. Vyvrcholením se má stát právě nyní netrpělivě očekávaná novinka „True North“. Věřím, že to bude velkolepá jízda, protože to, co kapela předvedla na dvou předchozích albech, bylo prostě a jednoduše báječné.

18.místo  METALLICA

Co by to bylo za můj žebříček, kdyby v něm chyběla americká METALLICA? Osobně si myslím, že kapela už má své nejlepší roky dávno za sebou, přesto jim zde rád rezervuji jednu příčku, nedokážu totiž ignorovat své největší oblíbence ze středoškolských let. To se stává. Fenomenální čtyřka, která v průběhu šestatřiceti let ovlivnila miliony po celém světě, už je dnes prostě jinde. Na jejich koncerty konané u nás jsem chodil pravidelně na všechny, prakticky až do roku 2014, dnes už tak nečiním, ale jsem přesvědčen, že jsou stále skvělé. Docela nechápu, proč bych do žebříčku měl místo METALLICY dávat něco jako NIGHTWISH, AMON AMARTH, RAMMSTEIN, SLIPKNOT nebo dokonce SABATON? Ani SLAYER bych sem místo nich nedal. Chápete? Ani SLAYER ne!:-)

19.místo IRON MAIDEN

Rozhodoval jsem se, zda-li do první dvacítky umístím IRON MAIDEN, kteří natočili dvě docela dobré, i když ne úplně vynikající desky, a nebo dám přednost německým zasloužilým melodikům HELLOWEEN, zažívajícím nyní svůj povedený návrat Pumpkins United. Nakonec jsem zvolil Angličany, protože jsem na jejich koncertě k turné Maiden England v Praze na Slavii v roce 2013 zažil při vzpomínání na Sedmého syna vůbec jeden ze svých nejsilnějších koncertních zážitků této dekády. Tipuji, že tahle heavymetalová legenda má ještě minimálně jedno řadové album před sebou. Jaké bude, nedokážu předem odhadovat. Snad ne roztahané. :-)

20.místo GHOST

Odkudsi tlačená kapela, na kterou musí být člověk prostě podvědomě nastaven. Samozřejmě že s novějšími a chytlavějšími alby je ta přístupnost pravděpodobnější. GHOST jsou subjektem zacházejícím dost často s religiózní tématikou, ale rovněž kapelou plnou nadsázky a osobitého humoru. Jak co se týče image, textů a vůbec vyznění skladeb, nemusí opravdu sedět každému. Jenže čím dál nápadněji rozvíjený hitový potenciál svědčí o skladatelské invenci a talentu. Přestože se muzikantský team za frontmanem Tobiasem Forgem celý v průběhu let obměnil a v maskách Ghoulů dnes fungují již úplně jiní hudebníci než na počátku dekády, nemám pocit, že by to s kvalitou nahrávek šlo z kopce. Pravda, mám od nich radši spíš singly než přímo alba, ale doba je rychlá, takže to nevadí. P.S.: Přestože se mě více pozdávají Stridovi THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA, musím umístění v souhrnném topu, vztahujícím se k letům 2010 až 2019, odklepnout účast právě spíše GHOST.

19.09.2019	Diskuse (14)	Stray