Metalové devadesátky: Propadáky nebo osvěžující odbočky?

V metalové hudbě existuje strašná spousta interpretů a skupin, které až po dosažení své mnohdy vrcholné popularity zatoužili ve vlastní tvorbě po výraznějších změnách. Tyto poněkud riskantní manévry se však většinou v době realizace nesetkaly s pochopením a kladnou odezvou posluchačstva a tak se umělci většinou brzy vraceli k zavedeným vzorcům svého tradičního stylu. Až ze zpětného pohledu na tyto ojedinělá díla, kterým se nikdy nedostalo podobných následovníků, můžeme s klidem říct, že šlo o podnětné věci a zajímavé počiny, bez kterých by diskografie oněch muzikantů a skupin působily o něco chudším dojmem. Samozřejmě že mnohokrát šlo i o jasné přešlapy, které byly navždy hozeny do propasti dlouhodobého zapomnění. Bezvýchodnostem a undergroundu se zde však, jako již tradičně, věnovat v žádném případě nebudeme, protože přeci jen na scéně existuje za ty čtyři dekády fungování tvrdší hudby i značně velké procento většinově ne zcela pochopených alb, které však s odstupem let působí jako hodně podnětné výpravy za dosažením nových čarokrásných obzorů, jakkoliv tyto v éře vlastní aktuálnosti působily osaměleji než poustevníci, vědmy či prapodivní proroci v královstvích ozářených blahobytem a věčným sluncem. Speciálně nebojácnou desetiletkou byla ovšem ta poslední připadající do minulého století. A proto se alespoň na chvíli uberme k připomenutí si ne zcela doceněných drahokamů metalové hudby devadesátých let, mezi kterými ovšem budou chybět takové (tedy ohledně tématu nebojácných odboček) tradičně zmiňované, ovšem po hudební stránce v kontextu hudby těch kapel naopak netradiční libůstky, jakými jsou na těchto stránkách už popisovaná alba „Chameleon“ (1993) od HELLOWEEN, „Renewal“ (1992) od KREATOR, „Mötley Crüe“ (1994) od MÖTLEY CRÜE, „The Cult“ (1994) od THE CULT nebo právě čerstvě recenzované skvělé album „One Hot Minute“ (1995) od RED HOT CHILI PEPPERS. Zde je tedy další šestero výprav.

TIAMAT – A Deeper Kind Of Slumber   (1997)

Po fenomenálním úspěchu alba „Wildhoney“ měli Švédové na vybranou mezi dvěma možnostmi a sice, zdali zopakují prostřednictvím stejné receptury úspěch epicky střiženého metalového díla a nebo se vydají na další neprobádané území. Dnes již dávno víme, že TIAMAT vedení Johanem Edlundem pokračovali ve vývoji. Předně je třeba říci, že „A Deeper Kind Of Slumber“ nebylo ve své době úplným propadákem, nicméně na to jak originálně působí a prakticky ještě dnes přesahuje vše, co do té doby kapela vypustila, mě přišla odezva na desku poměrně chudší. V mnoha momentech téměř esotericky snová atmosféra, kombinace elektronických podkresů s akustickými kytarami a uhrančivý Edlundův vokál, který působil, jakoby si kapela kladla za prvotní cíl získat status opěvovaných bytostí nacházejících se svým naturelem daleko mimo pozemský svět. Skladby byly častokrát ovlivněné vyrovnaností legendárních PINK FLOYD a potvrzovaly nemalé umělecké ambice souboru. Gothická jízda „Cold Seed“ (snad jediná svižnější věc postavená na cinkavé kytaře), záhadná „Teonanacatl“ odkazující až k božstvům indiánského dávnověku, snová „Atlantis As A Lover“, dramatická „The Whores Of Babylon“ nebo uhrančivý titulní kousek „A Deeper Kind Of Slumber“. TIAMAT posléze po několika letech bohužel mírně ustrnuli na poněkud tradičnější gothic-metalové formuli a již žádným dalším dílem se odlesku této zvukové přehlídky nepřiblížili. Ještě je třeba dodat, že záhadnost této etapy kapela umocňovala v propagačních materiálech i na pódiích prapodivně bílým zmalováním.

(80%)

PARADISE LOST – Host   (1999)

Tolik nepochopení a odsudků, kterých se dočkalo sedmé řadové album britských PARADISE LOST, snad žádná jiná metalová kapela tehdejší doby nečelila a přitom se jednalo o absolutně prvotřídní, zvukově originální a velmi profesionálně zhotovenou sadu skladeb, prostřednictvím které Angličané demonstrovali svou chuť do evoluce. Když si na tu dobu vzpomenu, vždycky se mne vybaví moje rozhořčené uvažování nad neúspěchem alba „Host“: Kdo sakra může tak sebejistě konstatovat, že na elektronickou, moderní a v podstatě chytlavě písničkovou hudbu mají patent jen a pouze DEPECHE MODE? V žádném případě tomu tak není. Pokud se někdy v budoucnu kterákoliv dříve výhradně kytarová kapela rozhodne podobně zaexperimentovat a natočí natolik svěží sbírku jako „Host“, vždy budu naprosto a jednoznačně pro. Greg MacKintosh ve své době dokonce vysvětloval, že nechápe, proč mu novináři cpou, že PARADISE LOST natočili klávesovou desku, protože ve valné většině případů se jednalo o kytary protažené efekty a skreslovadly, o čemž jsem se následně ujistil i na živo. Mé nadšení z desky v roce 1999 bylo totiž navíc umocněno naprosto náhodným zážitkem, když jsem se na své první cestě do Paříže procházel po Montmartru, zjistil jsem, že ten večer tam Britové hrají. Tehdy mě bylo jen pár let nad dvacet, takže když jsem se u vchodu nějakému týpkovi prořekl, že jsem z Čech, hned mne další dva místní fanoušci táhli dovnitř poplácávajíc mne po ramenou (ještě pár rychlých vět s obřím černochem u vchodu a šlo se dál) a prakticky jsem byl tehdy náhodně odměněn vynikajícím koncertem své oblíbené kapely a to v časech, které ještě dnes řada lidí považuje pro PARADISE LOST za nejméně tradiční. Nejsympatičtější pěvecký projev Nicka Holmese za celou jeho kariéru, vím – asi to zní divně, osobně mám prostě radši méně metalové PARADISE LOST.

(80%)

GAMMA RAY – Sigh No More   (1991)

I kapela Kaie Hansena, někdejšího výtečného lídra a kytaristy HELLOWEEN, po úspěchu s debutovou deskou „Heading For Tomorrow“ shledala, že je jí původní stylová škatulka rychlého heavy metalu těsná a tak druhá deska vládla více rockovější fazónkou. Skladby určitě neoplývaly takovou rychlostí, ale určitě jim nescházela pestrost a nápaditost, což se projevilo na bohaté výstavbě všech songů, kterým udávaly tón rozmáchlé refrény a ty tudíž působily o něco otevřenějším dojmem, než tomu bylo v případě speedmetalových výtvorů. V době původního vydání desku metalová kritika rozcupovala, což považuji za neuvěřitelné faux-pas, neboť právě „Sign No More“ přežívá do současnosti poněkud bez závažnějších výhrad, právě naopak, špičkové hráčské i pěvecké výkony všech přítomných, celá řada vynikajících melodických skladeb a zvuk absolutně noblesní, vždyť také v sestavě GAMMA RAY tehdy kromě Hansena působili takové osobnosti jako Ralf Schaepers a Uli Küsch. Mimořádně zdařilá deska evropské Hard´N ´Heavy školy byla vždy z mého pohledu nejpodceňovanějším albem diskografie této kapely, o čemž svědčí stále geniální skladby jako „Dream Healer“, „One With The World“, „The Spirit“ nebo hned úvodní „Changes“.

(90%)

WARRIOR SOUL – Chill Pill   (1993)

Věčný desperát, rebel a buřič Kory Clarke rozhodně nepatřil ani v době největší slávy ke štístkům, nebo dokonce k jedincům skromně a vyrovnaně působícím stranou od kontroverzí, právě naopak, jeho velkohubost dosahovala vyšších met, čím menší odezvu získávala alba této newyorské sebranky, která mimo jiné skloubila hřmotné metalové riffy s takřka punkrockovou dravostí a alternativně rockovými výpady inspirovanými britskou New wave. Jejich čtvrté album „Chill Pill“ bylo zjevně jejich nejméně tradiční a prakticky i nejslabší, jenže tohle v případě natolik srdnaté chásky nebyl žádný obří průser, protože bojovní rockeři dosud neměly na svém kontě slabou nahrávku. Šlo o to, že po jistém dílčím úspěchu třetího alba „Salutation From The Ghetto Nation“ (1992) kapela nabrala na sebevědomí a zjevně rozšířila osobní spotřebu zakázaných látek, takže z další desky jaksi vyprchala ona pouliční dravost a přímočarý tah na branku. Výsledkem byla tahle hypnotizující pilule. O nějakých palčivých společenských tématech, tak jako tomu bylo o sezónu dříve, natož pak o sociální nespravedlnosti, už rovněž nebylo ani slechu. Kapela se ponořila do hájemství psychedelicky rockového oparu a snažila se znít pod tamtamy Seattlu coolověji než kdy dříve. Bohužel albu trochu scházely pořádné skladby, jakkoliv platí ještě dnes tento mimosmyslový výlet za ukázku stavu americké rockové scény v první polovině devadesátých let. Nikoho asi nepřekvapilo, že nejlepší skladbou tohoto alba byla položka nazvaná „Soft“. Nejhorší a nejméně bouřlivá deska WARRIOR SOUL …také vlastně nebyla úplně zlá.

(70%)

MOONSPELL – Sin/ Pecado   (1998)

Třetí album Portugalců se bezesporu vyjímá z celé jejich zasmušilé diskografie a to aniž by se zpronevěřilo temné stylizaci, neboť si především neklade za cíl, být pouze metalovou nahrávkou. „Sin/ Pecado“ zkrátka slovo jako bariéry nepřijímá. Velmi pestrá, sebejistá a moderní deska do sebe vpíjí vlivy novoromantismu, gotického rocku, krapátko koketuje rovněž s elektronikou a hlavně nabízí skvěle poslouchatelné a emocionálně bohaté songy, u kterých je prakticky úplně jedno, jaký nástroj kde zastává vůdčí pozici, a tak zde máme dark-metalovou „Second Skin“, vedle takových neočekávaností jakými jsou gothic-rockové hitovky „Abysmo“ a „Mute“ a do toho kapela zasazuje třeba poměrně světlou „Magdalene“ s odlehčeným „chill“ tanečným rytmem, která září nadšením více než opálená tvář nového idola černě oděné mládeže - Fernanda Ribeira. Kdo čekal pokračování dvou vampiristických dark-metalových desek z minulosti, dostal prostě něco s mnohem širším záběrem, něco, co se dostává pod kůži sice za trochu delší čas, ale je to zatraceně vzrušující hudební výprava. Nejlepší deska kariéry MOONSPELL, zcela jednoznačně. Škoda, že nebyla ani jednou zopakována.

(100%)

OVERKILL – I Hear Black   (1993)

Touha po výraznější změně v roce 1993 postihla na šesté řadové desce i newyorské thrashery OVERKILL, kteří namlsáni úspěchem několika předchozích alb otočili kormidlem od důrazného thrashe k temnějším a méně rychlým skladbám. Tyto stále nesly stopy hutného power riffingu, ale působily spíše tak, jako by se kapela více než návaznosti na svou minulost hodlala přizpůsobit dobovému trendu v podobě opěvování hardrockových klasiků let sedmdesátých, zejména pak BLACK SABBATH a jejich hutného a podlazeného zvuku. Album „I Hear Black“, jakkoliv pro mnohé platí za přešlap, však ve své době určitě prodejně nepropadlo, jen jej zkrátka ortodoxně thrashová část posluchačstva nepřijala. Dodnes však zpěvnější ráz songů jako „Spiritual Void“, „I Hear Black“a „World Of Hurt“ působí vcelku osvěžujícím dojmem. Důležitost nahrávky spatřuji v tom, že si kapela s dvojicí stále ještě nových kytaristů (Cannavino/ Gant) zkusila určité, pro ní nové polohy, své songy trochu zjednodušila a opatřila je pomalejšími kytarovými vyhrávkami, takže alespoň z části ukojila jistý hlad po oproštění se od své původní škatulky. Ve výborné formě se představil znovu zpěvák Bobby Blitz Ellsworth a stejně tak baskytarista D.D.Verni. Deska vlastní hodně ponurý a nevlídný sound, který jí hodně sluší, což vynikne už v úvodní, na strojových riffech postavené hymně „Dreaming In Columbian“, kterou zde řadím k nejlepším.

(70%)

10.08.2016	Diskuse (33)	Stray