MICHAEL MONROE - Blackout States

90%

Skvělé dny prožívá dnes Michael Monroe. Poté co před sedmi lety musel podruhé uložit k ledu své HANOI ROCKS, má dnes znovu navrch a jeho kapela se ukazuje v té nejlepší možné formě, nejenže letos na podzim vyšlo tohle sólové album, celkově již jeho osmé v pořadí, ale vytrvale vystupuje před vyprodanými sály a kluby po západní Evropě a Japonsku. Skutečně mám z něho dnes poprvé od osmdesátých let pocit, že prožívá skvělé časy a všechno se mu daří. Tím hlavním důvodem, proč si tohle myslím, je však fakt, že novinka „Blackout States“ je velmi silným albem, kde téměř každá položka platí za skvělou rockovou vypalovačku zhotovenou bez pozlátek a od srdce. Není divu, že Michael vrhá na trh podobné bomby, když má v týmu takové zkušené parťáky jako jsou Sami Yaffa nebo Steve Conte. První je nejvíce znám coby baskytarista z původní sestavy HANOI ROCKS a oba posléze také z reinkarnovaných NEW YORK DOLLS, kde právě Steve Conte od návratu Panenek zastoupil důležité místo po kultovním kytarovém střelci Johnny Thundersovi. Novinka vyšla po všech stránkách a zdobí tak portfolio vydavatelství Spitefarm. Zkušeně vystavěný rock´n´roll v nejlepší možné tradici podobných osobností punku a sleazy rocku však vůbec nepůsobí upjatě, naopak jde o nahrávku s širokým záběrem a prostou všemožných klišé. Muzikanti berou inspirace v širokém záběru, takže problesknou i prvky rhytm´n´ blues, základem je však street rock v tom nejlepším možném provedení. Není naprosto důležité, zdali jde o retro nebo zdali songy zní současně, podobnou otázku si totiž posluchač této hudby nepokládá. Hlavní je opravdovost, autenticita, zkrátka dobré nápady a skladby.

Ať už nás letos zasypává svižnými punkovými tempy a spolu s kapelou choráluje nad hlavami pogujících („This Ain´t No Love Song“, „Walk Away“ a „R.L.F.“), sáhne po hymničtějším formátu s větším zastoupením uvážlivé melodiky a o něco rozepjatějšími strukturami skladeb („Old King´s Road“ , „Going Down Of The Ship“, „Good Old Bad Days“ nebo titulní song), zaujme nějakým pomalejším rozjezdem („Under The Northern Lights“ a „Keep Your Eye On You“) nebo roznítí kořeny bluesověji usazené hudby podobným formátem jako AEROSMITH (znovu „Keep Your Eye On You“), případně staví na hrubším groovu („The Bastard´s Bash“), vždy je přesvědčivý. V poslední jmenované písni navíc nechává rozeznít foukací harmoniku, jeden z mnoha dechových nástrojů, který znamenitě ovládá od pradávna. Jeho hudba je esencí toho nejlepšího na scéně. Ve srovnání třeba s Iggy Popem už je díky tvorbě z poslední dekády zřejmé, kde je skutečně větší muzikantská kvalita a kde (jen?) legendární nálepka obhájená divokými koncerty přehrávající do zblbnutí stále to samé. Už dlouho jsem v tomto ranku neslyšel zdařilejší desku a tahle je ze všech osmi Monroeových sólovek druhou nejzdařilejší, hned po nejslavnější „Not Fakin´It“ z roku 1989. Skvělá práce.

03.12.2015	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz