MILAN URZA - Když život nekolébá v sítích blaženosti (rozhovor)

Všestranný hudebník, občasný básník a celkově umělecky zaměřená duše, to je Milan Urza, zpěvák a kytarista kapely PRVNÍ HOŘE, kterému minulý rok vyšla debutová sólová deska „Málem bych zapomněl“, prostřednictvím které je patrné, že tomuto tvůrci jsou vlastní i jiné polohy, než jakými se prezentuje uvnitř mateřské kapely. I tam je jeho projev někdy energický, tvrdý a šílený, zatímco jindy poetický, jemný až folkový. Ona barvitost je navíc velkou devízou aktuálního materiálu. Především o novém materiálu je řeč v rozhovoru.

Budu-li počítat desku pod hlavičkou KASPAR MELICHAR, představuje „Málem bych zapomněl“ vlastně již tvé druhé sólové album. Můžeš z autorského náhledu popsat, co mají zmíněné desky společného, v čem se liší a čeho si na každé z nich nejvíce ceníš?

Je to pravda, ale KASPAR je přeci jenom hodně společné dílko s klávesistou Bertrámem, který stojí za elektronikou. Takže tohle je moje první ryzí sólovka, kde jsem si mohl dovolit zabrousit i do říznějších country poloh, kam by se elektronika přeci jenom nehodila. Sólovka je ještě o dost osobnější, jsem na ní ještě víc sám za sebe – i když nemůžu pominout výrazný aranžerský podíl kytaristy Jirky Hese. Na desce KASPAR MELICHAR si asi nejvíc cením písně „Malíř a smrt“, novinka je ale ještě příliš čerstvá, než abych o ní mohl takhle uvažovat. Zatím si jí cením celé tak, jak je, ale to se s odstupem času vytříbí.

Zdá se mi to, nebo je novinka prostě „tvrdší“, rozuměj kytarovější, natlakovaná a intenzivnější?

To je klidně možné. Její celkové vyznění je rozhodně rozmanitější a není čistě melancholická jako KASPAR MELICHAR, i když smíchy za břicho popadat se u ní asi taky nebudete. Rozhodující je podle mě zvukařský rukopis vynikajícího producenta Martina „Spacosh“ Peřiny, který jde přeci jenom trošku víc „na sílu“ – přeci jenom se specializuje především na moderní rock, takže trošku té větší intenzity dostal taky do zvuku mojí desky.

Jaký je vztah tvé sólové tvorby k PRVNÍM HOŘE? Jde o relax, uplatnění dalších nápadů, nevěru, atd.?:-) Co si přinášíš ze svých sólových toulek zpět do kapely?

Odjakživa mám v sobě dvě hudební tváře, tvrdou a energickou, trochu šílenou, a pak tu jemnou a lyrickou, folkovou. PRVNÍ HOŘE má taky řadu lyrických skladeb, ale přeci jen bych naši tvorbu nechtěl příliš „ohrožovat“ přehnanou romantikou – tak si ji nechávám pro sólovou dráhu. A zpátky do kapely si tím právě přináším o to větší chuť do zdravého nářezu, který je pro PH přeci jenom typický.

Zaznamenal jsem, že je novinka prezentována jako cesta ze špatné životní situace. Vznikla, abys mohl pokračovat, nebo musely již připravené skladby projít určitou konfrontací s aktuální situací?

Ano, skutečně jsem procházel strašně těžkou situací, ze které ostatně ještě ani teď nejsem venku (takže to byl ve skutečnosti spíš takový pokus o cestu). Ta deska vznikla jako soukromý deník, jako niterný záznam, jako osobní psychoanalýza. Původně jsem chtěl ty písně dokonce natočit jen jako lo-fi demo, teprve potom mi přišlo škoda nezaznamenat je profesionálně.

V recenzi jsem se pokoušel o určitou interpretaci, můžeš sám alespoň stručně charakterizovat onu červenou linku, která vede napříč skladbami, a některé její zákruty?

Na úvod musím Tvou recenzi moc pochválit, přijde mi, že takhle bystrá a poučená publicistika se už dnes moc často nevidí. O to víc mě těší, že byla pochvalná.

Myslím, že ta červená linka je dost jasná a ani se tím netajím (kdybych to chtěl tajit, nikdy bych nevydal takhle otevřenou desku) – kromě pár písní, jako je třeba „Poslední kántrymen“, je to celé o ztrátě nejbližšího člověka a o způsobech, jak to všechno přežít a ještě víc se nezbláznit. Mám proto dojem, že moje texty docení hlavně ten, kdo si prošel něčím podobným. Pro někoho, koho život zatím jen kolébal v sítích blaženosti, můžou být některá sdělení třeba i trochu sentimentální, což je naprosto v pořádku. Smutek zkrátka sentimentální je.

Přesto se některé skladby vymykají, např. „Dáma bez kamélií“ mi svou prchavostí připomíná Allenovu Půlnoc v Paříži…

Ten příměr není vůbec od věci. No ale zase je to o ženských, tak že by se zas až tak vymykala.

V narážce na „Testamenty“ bych se chtěl zeptat, zda se ti už povedla lepší píseň a zda někdy není lepší co nejdřív zapomenout?-:)

Sám dokážu vlastní písně posuzovat jen podle toho, jak moc rád je hraju naživo, jak moc je dokážu procítit. A „Testamenty“ jsou vskutku jedna z mých nejoblíbenějších. A jistěže je nejlepší co nejdřív zapomenout, ať už se to týká čehokoliv! Dokonce současná psychoanalýza se přiklání k tomu, že neustálé freudovské hrabání se v minulosti a ve vzpomínkách možná napáchalo víc škody než atomová bomba. A že cesta ke štěstí může být nakonec mnohem jednodušší – umět zapomenout, přestat pitvat, porovnávat a dívat se spíš před sebe a kolem sebe. Takže se už zase objevuje Amerika. Kéž by to ale bylo tak lehké… a navíc, o čem bych pak psal.

Dá se říct, že v právě „Podzimu a stínu“ je ono dno, ze kterého ses odrazil a proč právě onen navazující country úder?

Takhle tu píseň asi spíš nevnímám. Text jsem napsal na dlouhé procházce podzimními lesy, kdy mě pronásledoval utkvělý pocit, že mě opouští už i můj vlastní stín, ten vůbec nejvěrnější společník člověka. Běhal jsem mezi stromy, chytal ho a prosil, aby mi neutíkal – jinak jsem ale (až na pár celkem banálních diagnóz) docela normální a nepožil jsem ani žádných zakázaných látek. No a následující country úder je tam proto, že jsem milovníkem kontrastů a přesně v tu chvíli ta deska potřebuje trochu odlehčit.

Nakolik je pro tebe inspirativní česká country-folková scéna? V čem je podle tebe specifická? Přijal bys pozvání na Portu?

Na českém folku jsem v podstatě vyrůstal, navíc v jedenácti letech jsem vyhrál Folkový kvítek pro písničkáře do osmnácti let. Dneska už si z jednotlivých folkařů vyzobávám jen několik perliček, které mám rád, například něco od Wabiho nebo DRUHÉ TRÁVY. Naproti tomu country mi neříká vlastně vůbec nic, a jestliže s tímhle žánrem sám trochu koketuju, tak v tom musíte slyšet taky kapku nadsázky. Trocha srandy taky musí bejt. A Porta? Samozřejmě, chtěl bych ji jednou vyhrát! Akorát nevím, jestli už to není spíš trochu pro mladší, no.

Můžeš charakterizovat vztah mezi textem, resp. vyzněním písně „Dům bez oken“ a tvou stejnojmennou hororově laděnou prózou?

Tu píseň jsem napsal při cestě na kole, byl nádherný říjen a svět se mi zase jednou zdál k zulíbání. Napadl mě proto text na mé poměry veskrze optimistický, a tak mi přišlo vtipné pojmenovat ho stejně jako knížku, ve které naopak líčím svět jako temné a bezútěšné místo. Protože v takových kontrastech se odehrává i můj vlastní život – a tahle hříčka to dobře vyjadřuje. Všimne si jí však jen někdo tak poučený jako Ty.

Ani při opakovaných posleších jsem na „Málem bych zapomněl“ nenašel chybu, z hudby přitom necítím popový dril. Považuješ se za perfekcionistu? Plánoval jsi už od počátku natočit album, na němž bude nejsyrovějším nástrojem foukací harmonika?

To se krásně čte! Dril z hudby neslyšíš, protože tam vskutku není, já skládám vcelku přirozeně a vlastně i docela rychle. Píseň se ze mě buď vysype poměrně snadno, anebo vůbec, nic mezi tím. Hudbu zkrátka nedělám pro nějaký pitomý šoubyznys, ale jen pro sebe a svoje spřízněné duše. Perfekcionista nicméně skutečně jsem, a to přímo chorobný. Ve svém deníku jsem dokonce nedávno našel poznámku: „Jednou neumřu na stáří ani na nemoc, ale na ten svůj urputný perfekcionismus.“ Projevuje se ale zejména v psaní textů, které piluju až do zblbnutí, a potom při nahrávání desky a všech věcech tzv. „okolo“.

Jak těžké je spolupracovat s Milanem Urzou? Jak nahrávání odsýpalo a kolikrát museli hosté nahrávat své sólové party?:-)

Myslím, že především zvukaři a producenti mají ze spolupráce se mnou přímo osypky. Žádné z mých deseti alb nevznikalo lehce, ale natáčení a míchání „Málem bych zapomněl“ byl doslova očistec. Téměř všechny písně jsem asi pětkrát přetáčel, jako by platilo, že čím nástrojově jednodušší deska, tím je těžší zachytit všechny jemné nuance. Nicméně všichni hosté jsou naprostí profíci a do jejich partů jsem zrovna nemusel mluvit vůbec.

Jak důležitá byla role či podpora Jiřího Hese a producenta Martina Peřiny? Uvažoval jsi i o jiných kytaristech, resp. spolupracovnicích?

Jirka ty písně určitě výrazně ozvláštnil a posunul tak trochu jinam. Původně jsem ho chtěl jako hosta jen v několika věcech, ale nakonec se mi spojení našich kytar tak líbilo, že hraje skoro všude. Martin zase desce dodal pěkný zvuk a v použití jemné, spíš ambientní elektroniky myslím skvěle vystihl míru vkusnosti, tak aby produkce nepřebíjela intimitu sdělení. Nad jinými spolupracovníky jsem moc neuvažoval – rád pracuju s přáteli, se kterými jsme už za ta léta sladění.

Znovu bych chtěl vyseknout poklonu Milanu Jakešovi i Silvě Šírové. Hledal si je dlouho?

Souhlasím, oba mi na desku natočili skvělé party. A to si představte, že například Milan vystřihnul svoje housle z jedné vody načisto přímo ve studiu, aniž by ty písně předtím vůbec slyšel. Oba dva jsou to těžcí profíci patřící k muzikantské špičce a pro mě je velká čest mít je na desce. Hledat jsem je nemusel, známe se už dlouho a dokonce sdílíme stejnou zkušebnu.

Jak došlo ke spolupráci s prestižním nakladatelstvím Galén? Projevili zájem už dříve, nebo až o hotové album?

Galén jsem oslovil už s vydáním desky KASPAR MELICHAR, jenže majitel vydavatelství Luboš Houdek byl tehdy nemocný a nemohl se tomu věnovat. Přirozeně jsem se na něj tedy obrátil i se svou sólovkou. Za nějaký čas mi přišla odpověď: „Tak co, kdy to vydáme? A bude to jako obvykle celé v naší režii?“ Popravdě, myslel jsem, že takového přístupu se už v tomhle životě nedožiju. Z Galénu skutečně v posledních letech vyrostla naprostá špička mezi labely zaměřenými na folk a písničkářství.

Jsi mimo jiné respektovaný básník. Vznikají tvé písně jako zhudebněné básně, nebo tě jako básníka inspiruje až konkrétní melodie?

To zní vznešeně! V posledních letech nicméně píšu už jenom prózu a všechnu svou potřebu poesie jsem vtělil právě do hudebních textů. A ty píšu výhradně do hotových melodických linek, opačně jsem to ani nikdy nezkoušel. O textech přemýšlím na dlouhých výletech, pěšky nebo na kole, proto jsem všechny svoje texty napsal jen za pěkného počasí od jara do podzimu.

Do jaké míry a v jaké sestavě podpoříš album koncertně?

Písně z alba hraju naživo už skoro rok, a to většinou s kytaristou Jirkou Hesem, výjimečně i úplně sám. Na křtu desky 28. 2. v pražském klubu Letka, kam všechny vřele zvu, nás ještě naprosto svátečně doprovodí houslista Milan Jakeš, takže budete mít skvělou možnost poprvé a nejspíš i naposled slyšet písně v aranžích, jaké jsou na desce.

Jako milovníka černých placek by mě zajímalo, zda se „Málem bych zapomněl“ či něco od PRVNÍCH HOŘE neobjeví na vinylu? Vychází na něm teď i dílka, která se s vámi vůbec nemohou měřit…

„Málem bych zapomněl“ se na vinylu nechystá, ale s PH koketujeme s ideou, že by příští deska vyšla namísto CD jenom na vinylu. Fanoušci se nás na placku ptají čím dál častěji, zatímco cédéčka se prodávají míň a míň, takže to ještě důkladně zvážíme.

Kdy se dočkáme nové desky PRVNÍCH HOŘE a jaká bude?

Tak to je ještě ve hvězdách, ale já osobně doufám, že to bude tak do tří let. My si dáváme načas, nejsme chrliči, každou desku si chceme pěkně vymazlit. A jaká bude? Nemíříme už nikam vysoko, dali jsme si jen skromný závazek, že to bude nejlepší deska v historii hudby.

Dokázal by sis vybrat mezi poezií a hudbou, resp. natočit čistě instrumentální album v podobné intenzitě?

Určitě dokázal, a kdoví, třeba se to jednou i stane?

Březina, Hlaváček nebo Sova a proč? Máš nějaká aktuálnější doporučení?

Tak z téhle trojice nejspíš asi Březina. Musím se totiž přiznat, že mě zas tak nebere rýmovaná poesie, ať sebekrásnější, jako to uměli ti další dva ze zmíněných. S aktuálnějším doporučením asi nejsem ta pravá osoba, protože, jakkoliv se to může zdát překvapivé, poesie mě jako čtenáře v posledních letech trochu opustila, takže jsem i přestal sledovat nějaké současné tendence.

Proč by lidé měli číst v éře hashtagů poezii?

Už jenom proto, aby definitivně nezblbli. Nemusí to být zrovna poesie, ale prostě knížky obecně. Čtení je způsob meditace, zklidnění, vytržení z blikajícího světa svištících informací, smajlíků a debilních selfíček. A když už nic jiného, tak třeba pro mladé lidi to může být i prostředek, jak vybočit ze stáda, být jiný a zajímavý. Jen máloco je krásnější než například holka s dobrou knížkou v ruce – rázem se stane královnou mezi davy ostatních s ksichty přilepenými ke svítícím krabičkám a ušima zacpanýma sluchátky. Tak třeba i proto.

Jako jičínského rodáka se tě musím na závěr zeptat, kdy jsi byl naposled ve Valdštejnské lodžii a jak se ti tam líbilo? Máš nějaký tip na podobně magické místo v okolí Jičína?

V lodžii jsme strávili pěkný kus mládí, než jsem se z Jičína v devatenácti letech odstěhoval. Tehdy to byla ještě opuštěná chátrající napůl ruina a myslím, že na celém světě neexistovala krásnější „kalírna“. Od té doby jsem tam dvakrát koncertoval s PRVNÍM HOŘEM a navštívil asi dvě nebo tři kulturní akce. Někdy bych si tam milerád zahrál i sólově, ale zatím se to z nějakého důvodu nedaří domluvit. Podobně magické místo je kopec Zebín s barokní kapličkou, který stojí jen pár set metrů od lodžie. Nicméně nádherných míst na Jičínsku je nepřeberně. Ale neberte to jako pozvánku – cením si právě toho, že se z toho kraje naštěstí ještě nestal turistický Václavák.

Moc děkuju za chytré otázky, rozhovor mě bavil! Ať se daří Tobě i čtenářům a nechť si v životě vždycky vybereme tu nejlepší z nabízených možností.

13.02.2020	Diskuse (5)	Pekárek hackl@volny.cz