MILAN URZA - Málem bych zapomněl...
Pokaždé, když se někdo zmíní o dobrých textech, vybaví se mi PRVNÍ HOŘE, jejichž poslední album leží už přes rok v pohotovosti u mého přehrávače. Koupě stále ještě aktuální sólovky jejich frontmana, jinak všestranného umělce, Milana Urzy byla tedy nasnadě. Jakkoliv mělo jít o album bez tvrdých kytar, obavu jsem měl maximálně z toho, že Milan nepodrobí své tvůrčí pnutí žádoucí reflexi, a z hlediska interpretačního si tudíž naloží až příliš. K ničemu takovému naštěstí nedošlo, takže už nějaký ten týden poslouchám výborné folkové album s příjemnými přesahy do country a s texty, které dojímají, znepokojují i zklidňují, a hlavně baví. Schválně, nechte chvíli „viset ve vzduchu“ název alba a nemyslete na něj jako na onu frázi, rázem se jeho význam zajímavě posouvá.
Milanův svět není okázalý ani pozérský. Používá srozumitelný, avšak nikoli prostinký jazyk, prostě mluvu chytrého chlapa se smyslem pro humor i (sebe)ironii, který sice pochybnosti má, ale rád žije, trápí se, ale neužírá. Působí možná trochu pateticky, protože se nebojí být romantický. Ničím mě neotravuje. Věřím mu, poněvadž i on nejspíš věří..., třeba tomu, že vezdejší putování může mít nějaký smysl, resp. jako člověk požehnaný talentem na své pozemské cestě dokonce lpí. Jo, a má tak nějak normálně rád ženy, přesto se jednoznačně pozitivní vztahové písně na albu vlastně nedočkáte. V rámci zisků a ztrát se snaží držet vyrovnanou bilanci, jakkoliv ztráty bolí a někdy opravdu hodně. Napětí mezi pocitem, že to tady stojí za hovno, láskou, provázenou rozchody, a pulsující touhou žít, protože život je dar, dává hudbě nekomplikovaný lidský rozměr a o to silnější náboj. Vše je přitom velice křehké a pomíjivé – „jako dvě můry nad plamenem“.
Na novince se hledají nedostatky těžce. Radši bych měl začít tím, co se povedlo dokonale. Snad právě ona křehkost, kterou produkční práce a všichni zúčastnění vtiskli do hry každého z nástrojů a zvuku celku. Vše zní přirozeně, sólové výstupy nejsou okázalé a často zní nenápadně v pozadí. Předpokládám, že v takových momentech září kytarista Jiří Hes. Akustické kytarové doprovody vytváří skutečně minimální rytmický tlak. Kytarové a jiné efekty zas sem tam obrušují syrovější folkové hrany letmými, nesmírně jemnými podkresy a éterickými symfo doteky. Perkuse mají formu leda osamoceného úderu do ozvučné desky rozechvělé kytary. Absence bicích nevadí, k ničemu by tentokrát nepřispěly. Milan zpívá čistě a s prožitkem, aniž by tlačil na pilu. Hned jej poznáte. Charisma jeho vokálu bude časem bezesporu sílit. Zasáhnout ovšem dokáže už dnes, na čemž má lví podíl nepodbízivá, nicméně výrazná melodická složka a samozřejmě i skvělé texty.
Úvodní tóny „Zrádné milé“ přináší čistý folk a vztahovou melancholii, ze které se autor vypsal s pomocí kytarové tuše. Posluchač dostává hned na úvod jasnou zprávu o tom, jakou že desku si pustil. Ryze akustickou stěnu nenarušuje ani vypjatější refrén, ani slunečné tóny surf kytary. Krásná miniatura o konci vztahu a trvajícím citu, který může umírat ještě hodně dlouho. Momentkou z Paříže by se dala nazvat uvolněnější „Dáma bez kamélií“; leitmotivem je prchavost a hravost, na kterých zapracovala i účelně sólující kytara. „Testamenty“ naproti tomu představují úder na solar. Bolí to? Bolí. Sázka na zapomnění působí vedle čistoty stesku demonstrovaného navýsost intimním brnkáním, gradacemi a nádhernými tóny houslí pouze jako zoufalé chytání (se) stébla unášeného větrem. Nádherná skladba, jejíž poslední tón probodne seskládané emoce chladem jehly na špízy. Jeden z vrcholů. Tíživá atmosféra povoluje jen mírně, nebezpečné housle výtečného Milana Jakeše totiž neustále útočí. V písni „Kdybys měl na vybranou“ nicméně spíše konejší a vedou dialog s řečnickými otázkami
a jestli je někdo tam nahoře v oblacích
tak proč se nedívá,
když chléb se snáší na zem
špatnou stranou
a zároveň tak odhalují pravou krásu a cestu vedoucí ke smíření vroubenou empatií. Předtím však musí člověk přežít nápor těžké melancholie v „Podzimu a stínu“.
Podzimem bloudí stín a hledá lepší svět
tam kde se neodpouští protože není co odpouštět
tam kde je láska pevná
a ne tenká jako led
kde je ten svět
Záchranný kruh vhozený do dusivých vln ponurých veršů přichází v podobě vynikajícího saxofonového sóla Silvy Šírové; v poslední chvíli. Sakra, to fakt nahrála ženská?:-) Naštěstí se poté nepatrné ubere a přidá country motivů. Country v roli antidepresiva či pozitivní fáze během terapie. Proč ne? Návrat k dřevní písňové prapodstatě, idealizované mužnosti a přírodě může mít na oklamaného či zklamaného humanistu Urzu stejně blahodárné účinky jako naštípání hory dřeva. Milanův přístup takto přímočarý přeci jen není, neboť i v country písních jako „Poslední kántrymen“ a „Hříšnikova zpověď“ jsou zmíněné lyrické leitmotivy stále přítomné. Soubor roztomilých stylových klišé mu pouze pomohl vybudovat hráz z decentní ironie, pak odstoupit, trochu si odpočinout a dobít se pozitivní energií, která se bude při inkasování dalších, a troufám si říct ještě tvrdších ran, jež mohou přijít, určitě hodit. Účinnost zvolené terapie každopádně dokládá příchod a vyznění druhého mocného vrcholu – „Ukolébavky“ a „Domu bez oken“ s momentkou jak z kultovní „Rosy na kolejích“ od Wabiho Daňka. Ano,
Ještě je tolik věcí nad námi
a tolik okouzlených srdcí
ještě je krása co tě omámí
tak pojď
člověče blíž
Takže, aby bylo jasno, jakmile vyjde nějaká deska spjatá s Milanem Urzou, „půjdu blíž“, budu ji tudíž mít a dorazím také na koncert, to si pište.
| 22.01.2020 | Diskuse (0) | Pekárek hackl@volny.cz |
 |
