MILOŠ DODO DOLEŽAL - Level 777

70%

Myslím, že některé věci se dají odhadnout vcelku dobře. Hulvát se zpravidla bude chovat jako hulvát. Nesmyslně riskující člověk dříve nebo později utrpí újmu a ten čestný, altruistický může být hořce zklamán. Přeneseme-li se do sféry hudební, konkrétně na naší malou rock/metalovou scénu, dokážeme zde také vyspekulovat celou řadu závěrů, jejichž správnost se posléze potvrdí. Na rozdíl od úvodu ovšem pojmu ony závěry pozitivně. Kdyby se mě tedy loni někdo zeptal, jaké bude nové album Miloše Doda Doležala, asi bych zdůraznil, že bude vnitřně poctivé a také fortelné. Nepůjde o fusion či shredding, ale o tvrdší kytarou zakalené písničky, které si Dodo určitě rád sám zazpívá, protože svým myšlenkám hluboce věří a chce jimi oslovit, k čemuž má i předpoklady, minimálně pokud se jedná o fanoušky, kteří ho sledují delší dobu.

Novinka „Level 777“ naplňuje výše uvedené do puntíku. Kolekce vystavěná na podkladě hard´n´heavy postupů z přelomu osmdesátých a začátku devadesátých let oplývá autenticitou, zkušeností a sebevědomím načerpaným v době, kdy se kalila ocel. Osmdesátková pestrost a barevnost se v ní snoubí s devadesátkovým zvážněním, syrovostí a tvrdostí. Nevím aktuálně o nikom, kdo by v Česku předváděl něco podobného a v dané formě podobně kvalitního. Jinak řečeno, máme tady někoho, kdo by si takhle pohrával třeba s postupy a zvukem VAN HALEN, Schenkera nebo Hendrixe? Otázku aktuálnosti neřeším, hlavní protagonista se pohybuje v rámci jasných žánrových pravidel, která nedávají takřka žádný prostor pro experimenty či stíhání módních vln. Ostatně, kdo se o něco takového pokusil, přišel buď s kontroverzní deskou, nebo byl fanoušky navzdory slušnému materiálu dokonce odvržen. Odkázat lze například na některé projekty neposedného George Lynche. Druhou polohu představuje adaptace standardů absolutních, čemuž v současné době kraluje Zakk Wylde se svým přehrávání starých klasik od BLACK SABBATH.

Jakkoli by bylo lákavé srovnání uvedené Zakkovy aktivity s nahrávkami zachycenými na albech VITACIT – „Revisited“, výchozí situace Doda byla zcela odlišná. Český kytarový hrdina vypořádáním a dotažením všeho minulého definitivně uzavřel jednu důležitou kapitolu českého heavy metalu, zároveň si však připravil půdu pro natočení a důstojnou distribuci(!) nového autorského alba, zrealizovaného bez jakýchkoliv kompromisů. Když teď poslouchám výsledek, říkám si, že v tom hutném hard rocku, slyším poměrně dost metalu, dokonce i zmíněný VITACIT, který dává všemu anglo-americkému, co zde zazní, národní, bigbítovou patinu. Nejvíce v některých refrénech. Nejdůležitějším činitelem na „Level 777“ pak není kytara, ale hlas. A ten je bigbítově-metalový. Doležal se rozhodně nešetří. Svými verši jako by úpěnlivě varoval před koncem. Činí tak dost solitérně a s maximálním nasazením. Hlas kazatele, nebo volajícího na poušti. Každopádně někoho, kdo chce být slyšen a vyslyšen. Výrazově mi v některých okamžicích připomíná Peavyho z RAGE. Aktuálně mi ovšem sedí o něco víc.

Mimochodem, když už jsem zmínil metal a Wyldea, „Nevidět zlo“ je opravdu krutá pecka, v níž to každému nástroji maximálně sluší. Mocné riffy a hodně drsný refrén umocňuje nekompromisní rytmická sekce ve složení Miloš Dodo Doležal Jr. – baskytara a Matěj Čurda – bicí. Stačí trochu zasurfovat na netu a snadno zjistíte, že dotyční rytmické finesy vyučují nejen na desce.:-) „Džejár“ v podstatě supluje druhou kytaru. Zvukem mi evokuje chroustavého Billa Sheehena, častěji se však předvádí i melodizuje, zkrátka drsný a komplexní hráč. To samé lze říct i o Čurdovi. Jejich výkon je luxusní, i díky nim musí být živé vystoupení kompletního tria zážitkem. Ideální sestava pro našláplé fusion či hard/blues rockové peklo právě ve stylu zmíněného Hendrixe, s nímž zboříte každý klub. Vrátím-li se nicméně k „Level 777“, zpočátku mi zde rytmika připadla až přepjatá, zbytečně narušující vyznění jednotlivých písní a odvádějící pozornost od hlavních motivů; později se dojem výrazně zlepšil. Album prostě nenabízí načančané stadiónové hymny, alespoň ne v prvním plánu, ale především pulsující (hard)rockovou podstatu a metalový tlak s občasným melodickým přesahem až ke zmiňovanému VITACITU. Zvuk nic nezastírá, svou syrovostí násobí tvrdost, v každé chvíli slyšíte všechno.

Doležal na kytaru i nadále čaruje, stále má co nabídnout a také nabízí, aniž by svým nástrojem významněji vystupoval z řady. Nehraje sólista, hraje nekompromisní trio. Možná také proto svým spoluhráčům nesvazoval ruce. Společně s ostatními se tedy baví a zároveň klestí cestu stěžejnímu vokálu. Při tom všem si nenuceně zasóluje a vždy to trefí ve stylu starých dobrých časů. Odhlédnu-li od veškeré zamýšlené symboliky, vnímám tudíž „Level 777“ především jako vyrovnanou kolekci písniček z jiné doby, která může inspirovat i dnes, přinejmenším ve své nástrojové poctivosti, přímočarosti a jednotě. Této jednotě naštěstí nechybí pestrost ani skvělá balada. Škoda, že „Naděje“ nezazněla na konci, měl bych pocit, že ještě existuje nějaká naděje.:-)

Samozřejmě jsem jen odlehčil. Teď a tady žijeme ve skvělé době. Pro připomenutí stačí letmé nahlédnutí do historie. Neměnil bych. Zatím. Až skutečná krize přijde, nebude chuť ani čas o ní zpívat. Dodo si aktuálně nemá na co stěžovat, s výborným doprovodem se mu podařilo natočit velmi dobré album, s nímž se momentálně dokázal vymanit ze svého „pošetkového“ období. Doufám, že sklidí solidní ohlas. Měl by.

08.07.2024	Diskuse (15)	Pekárek hackl@volny.cz