MINISTRY - Moral Hygiene

70%

Starému Alovi sice přibývají křížky na krku rychleji než chirurgická ocel v ksichtě, ale revoluční duch v jeho srdci nijak nezeslábnul, a tak tu máme další ideologickou masírku vydanou pod logem MINISTRY. Červený střed terče Donald Trump se sice odebral na politický odpočinek do kraje provokací a fake news, pořád se nám tady ale rozmáhá spousta nešvarů, proti kterým je třeba se jasně vymezit. Rasová a sociální nerovnost, cílená likvidace Matky Země, stoupající agresivita a nepostižitelnost pracovníků policie, to všechno jsou jen některá z témat, která se vyjímají v extrémně levicové rétorice, k níž se hrdě hlásí také kapelník MINISTRY Al Jourgensen. Jeho politické zapálení demonstruje vlastní výrok, že v mnoha otázkách má dokonce levicovější názory než další bratr ve zbrani, punkový bouřlivák Jello Biafra. To už je hodně odvážné a možná i trochu děsivé tvrzení.

Proč tenhle úvod? Protože MINISTRY zkrátka byli, jsou a budou ideologickou kapelou, o čemž svědčí jejich texty i prohlášení v rozhovorech. Jestli je možné vnímat odděleně hudbu, význam slov a politické přesvědčení autora, to je spíš otázka na samostatný článek v Pandemoniu (na který možná dojde). Zatím si ale pro potřeby recenze zkusím představit, že všechna ta vyhrocená stanoviska nemyslí strýček Al úplně vážně a že jde spíš o komedii než o drama. Buď jak buď status legendy a průkopníka žánru už MINISTRY nikdo neodpáře. Během posledních třiceti let skupinu charakterizoval typický industriální sound zosobněný mixem metalu a elektroniky, dunících beatů a zkresleného vokálu. Nastíněný mustr se měnil jen minimálně, tudíž se kvalita nahrávek odvíjela více od momentálního uměleckého rozpoložení frontmana, než od nějakého zásadnějšího hudebního vývoje jakýmkoliv směrem. Bohužel zrovna předchozí jedovatý zásek s názvem „AmeriKKKant“ byl už jen vyprázdněnou protitrumpovskou agitkou, kterou nezachránily ani odkazy na legendární a výrazně povedenější album „Psalm 69“.

Teď máme na stole čerstvou novinku „Moral Hygiene“ a už od prvního sousta je to pokrm značně lahodnější. Nehraje se tolik na hrubou sílu a vztek, kytarové i klávesové melodie se příjemně přelévají přes naprogramovanou bicí mašinu a střídají hřmotné riffy i čistě elektronické plochy. Na digitálních efektech se opět nešetřilo, jejich časté nasazení šikovně zvyšuje tenzi a naléhavost nahrávky. Procházku v rušném městě za poslechu „Moral Hygiene“ bych zrovna nedoporučoval, zvuk houkačky nebo marně brzdícího tramvajového vozu totiž přesně zapadá do stylu Jourgensenových zneklidňujících kompozic, a tak by mohlo snadno dojít k nehodě. Do syntetické kakofonie se navíc přidávají střípky různých projevů aktivistů či politiků, ale neznám natolik americké reálie, abych poznal někoho jiného než všudypřítomného Donalda a hysterickou Grétu. Přesto nezní deska nějak extrémně nervně nebo těkavě, je naopak niternější a v jejím průběhu atmosféra houstne a hlouběji se noří do temnoty. Jourgensenův zpěv se místy blíží až k chraplavým okultním deklamacím Roba „Barona“ Millera, a musím říct, že mi tyhle polohy sednou víc než odosobněný počítačově upravený řev.

Na desce si střihlo hostovačku hned několik muzikantů, podle svých slov i David Ellefson, o jehož roli na albu ovšem oficiální materiály mlčí. Nejvýraznější stopu za sebou zanechal zmíněný Jello Biafra, který svým nezaměnitelným a nestárnoucím projevem nahulákal třetí skladbu s anarchistickým názvem „Sabotage Is Sex“ a připomněl si tak společné působení s Alem v projektu LARD. Píseň zní trochu jako PUBLIC IMAGE LIMITED na steroidech a zachovává si téměř novovlnnou noblesu i přes hutný metalový základ. Druhý pohrobek punku, gothic rock, zas překvapivě dominuje v rytmickém songu „Believe Me“, jen se namísto Frankesteinova monstra ozve voiceover jiné příšery, která Jourgensena děsí ve snech evidentně o dost víc. Celkově jsou nápady na „Moral Hygiene“ realizované s kumštem a zkušeností, není to jen nějaké obyčejné spojování zvuků a vrstvení efektů. Skvělý je kupříkladu přechod od indických sitár k depešácké kytarovce (sic!), který uvozuje „Broken System“ nebo oblíbená foukací harmonika zdůrazňující dystopickou atmosféru v asi nejradikálnější záležitosti „Good Trouble“. Zpracováním se zřetelně vyjímá po sobě následující dvojice „We Shall Resist“ a „Death Toll“, která zcela postrádá metalové výrazivo a odklání se až kamsi do sfér EBM. Nevýrazný tandem je bohužel veskrze zaměnitelný s jakoukoliv podobnou produkcí a při poslechu jsem ho spíš protrpěl.

Jméno MINISTRY nicméně vždy platilo také za zavedenou značku tvůrců inovativních coverů, i když Bob Dylan nebo Amy Winehouse by nejspíš měli jiný názor. Na samotné novince se nachází jeden předělaný kousek, jde o letitou klasiku „Search And Destroy“ od THE STOOGES, které MINISTRY vtiskly svůj nezaměnitelný elektro metalový styl. Nový těžší kabát songu určitě prospěl a vytáhl ho z punkové garáže do neonových světel futuristického velkoměsta. Jourgensenova hudba má ostatně s přelidněnými metropolemi mnoho styčných bodů, z nichž nejsilnější je asi neustálý hypnotický pohyb. Stejně jako nikdy neutichá ruch novodobých Babylonů, jen se mění jeho intenzita, tak se magicky a sugestivně vkrádají pod kůži strojové rytmy, kytarové riffy i temně ambientní tóny MINISTRY. Takové kouzlo považuji za skutečné umění a znovu smekám před třiašedesátiletým rodilým Kubáncem, který za celým tím cirkusem léta neochvějně stojí. Ještě kdyby ty texty nebyly tak naivní.

27.10.2021	Diskuse (2)	Hivris riha.kamil@gmail.com