MONO, JO QUAIL, ÅRABROT - Praha, Underdogs, 19. dubna 2019

Co bych pro CrazyDiamond neudělal. Snad poprvé jsem zašel na undergroundovou, resp. alternativní akci, aniž by se jednalo o metalový koncert. Omezenost? Řekněme, že spíš málo volných chvil. Když už nějaké mám, věnuji je prostě svému nejoblíbenějšímu žánru. Spontánní nabídka Straye a homolkovsky stylizované doporučení kolegy Subeera, o jehož citu pro dobrou muziku netřeba mít pochybnosti, však vykonaly své. Navíc jsem měl relativně dost času na to, abych se s japonskými MONO, které jsem před pár měsíci prakticky neznal, mohl alespoň trochu seznámit. Nejvíce jsem se logicky věnoval novince „Nowhere Now Here“. Jelikož mi učarovala pár dnů před koncertem, na kytarové orgie pánů Taka a Yody jsem se dost těšil. Skutečnost, že MONO do Prahy dorazili na Velký pátek, s sebou nesla určitou symboliku. Ačkoliv jejich hudba zrovna nemá pašijové rysy, nepochybně obrací pohled posluchače do duchovní sféry a k účasti asi tak na všem krásném(!), co naše zeměkoule nabízí. Zurčící kytarové pramínky, slévající se do stále mohutnějších proudů, sytících kaskády, jejichž harmonické šumění očišťuje bolavou duši. Ano, chtěl jsem se do nich ponořit, vidět duhu v jejich oparu, a možná ještě víc. Jakkoliv se extatický zážitek nakonec nedostavil, zklamán jsem rozhodně nebyl.

Promotér situoval českou zastávku MONO do pražského klubu Underdogs, v němž jsem si ten večer odbyl premiéru. V podstatě mohu jen chválit. Solidní kapacita před pódiem, nekonvenční pivní nabídka a dostatek prostoru. Trochu mě zarazily unisex toalety, ale co už, zvykl jsem si docela rychle, což se mi ovšem vymstilo hned o den později v jednom nákupním centru. Ještě bych vypíchl něco jako strategickou polohu klubu kousek od Smíchovského nádraží. Určitě sledujte programovou nabídku, chystají se zajímavé koncerty. Před prvními tóny, o něž se postarala violoncellistka Jo Quail, jsem zvědavě pokukoval po publiku, vedl socio-kulturní úvahy, jimiž nehodlám nikoho zatěžovat, a hledal další metalisty. Jo, byli tam. Skladba návštěvníků byla vůbec pestrá. Dokonce jsem zahlédl i jedno tričko s logem TRAKTOR. Produkce, kterou na úvod vystřihla již zmíněná Jo Quail, mohla dozajista strhnout takřka každého z mnoha přítomných. Skoro jsem se styděl, že jsem na počátku jejího setu držel v ruce pivo. Nahlíženo zpětně, viděl jsem skvělé vystoupení jedné mimořádně talentované umělkyně a špičkové hráčky na violoncello. Když teď poslouchám její aktuální desku, velice plasticky se mi vybavuje jeden z vrcholů večera. Nešlo jen o nádherný zvuk mého oblíbeného nástroje, ale především o to, jak komplexně byla využita jeho elektrifikovaná podoba. Třeba taková „Mandrel Cantus“ chvílemi evokovala solidní jam Michala Pavlíčka s Derekem Sherinianem, popř. zapomenuté šílenství Kocába s Pavlíčkem, zatavené do drážek alba „Black Light“. Avantgarda, obstaraná beaty a smyčkami, vycraftěnými na celle, a nevyčerpatelnou bankou zvuků, sice dává volnost, faktem ovšem zůstává, že Jo byla, stejně jako na desce, nejlepší v klasických variacích. Zahrála celkem tři typově odlišné, rozsáhlejší skladby, do jejichž živého provedení vložila opravdu hodně. Sklidila tudíž zasloužené ovace. Pro mě jen další důkaz toho, že po umělecké stránce dostávají pánové v poslední době od něžnějšího pohlaví poněkud na prdel. Konečně, utvrdilo mě v tom i vystoupení druhého předskokana, Norů ÅRABROT, kterým už pár let vypomáhá švédská hvězda Karin Park. Navzdory formálnímu přitvrzení mi jejich produkce sedla o dost méně, byť měla něco do sebe a z hlediska provedení bych ji mohl stěží co vytknout. Alternativnější rock s punkově pojatou deklamací a občasnými sludgeovými výlety, oživovaný Karininými klávesy (moog?), většinu osazenstva klubu dobře bavil, k čemuž přispíval i solidní zvuk, jehož kvalitu srážela poněkud přehulená baskytara. Kromě řídkých okamžiků, kdy úřadovala švédská umělkyně, jež se evidentně pohybovala na jiné úrovni než zbytek kapely, zaujala především perfektní rytmická souhra, zvláště pak ve chvílích, kdy se hrál sludge.

Na MONO se dlouho nečekalo. Přišli a hned se začal odvíjet příběh zachycený na albu „Nowhere Now Here“, citlivě protkaný některými staršími kusy, jimž patřilo i grandiózní finále v podobě pecky „Com(?)“. V podstatě se jednalo o jeden neutuchající příval někdy až kýčovitých, každopádně však nádherných kytarových melodií, poznamenaný otiskem jedné naprosto svébytné kulturní sféry. Kdo chtěl, mohl si užít totální nasazení, prosté otravných póz (pokud za ně nepovažujete hraní v sedě), a mnoho opravdu silných gradací, oproti brilantně produkovaným studiovkám podávaných jen v nepatrně syrovějším znění. Od nájezdu „After You Comes the Flood“ mě prostě zasypávaly laviny sakurových květů, z jejichž přívalů jsem se dokázal vymanit až s nástupem „Dream Odyssey“. Zmíněná skladba totiž utrpěla odchodem baskytaristky Tamaki ke klavíru. Samplovaná basová linka mému uchu už prostě tolik nelahodila. Naneštěstí jsem pak udělal jednu velkou chybu, ze zvědavosti jsem se přesunul ke zvukařskému pultu. Místo dalšího zvukového upgradu se kupodivu dostavilo zklamání. Pod pódiem byl zvuk sice silnější, ale daleko přehlednější, poloakustické vybrnkávané pasáže zněly s bicím doprovodem přímo lahůdkově. Vzadu je rušili „chodiči“ a každý hlasitější hovor, silnější momenty se zde zas slévaly. Nechtěl jsem se již za každou cenu prodírat zpět, takže jsem čekal na zlepšení, k němuž už bohužel nedošlo. Spojení se částečně podařilo obnovit až během zmíněné veleskladby „Com(?)“. K instrumentálním výkonům lze stěží co dodat, snad jen, že jsem absolutně nedostal prostor k tomu, abych je na místě vůbec řešil. V hlavě mi zvlášť utkvěly vlastně jen mistrně zahrané jemnější partie. Skvělý výkon při jejich živé interpretaci předvedl nováček v sestavě, bubeník Dahm Majuri Cipolla. Jednotlivé údery bicích přicházely a odcházely přesně ve stanovený čas, měly shodné proporce, svou intenzitou nerušily a během pečlivě strukturovaných gradací perfektně doplňovaly každý z emotivních „návalů“.

Můj úvodní povzdech se tedy po dalším nevšedním zážitku tak trochu obrací v otázku. Co vše už CrazyDiamond dal mně? Minimálně další koncert v řadě, na který bych se sám nikdy nedokopal (resp. ani by mě nenapadlo na něj zajít) a na který nikdy nezapomenu.

25.04.2019	Diskuse (1)	Pekárek hackl@volny.cz